Selhali jsme a stále selháváme, jak již v minulosti uvedl prof. Milan Zelený v boji proti viru, který ale sám není příčinou, spíše jen následkem. Je produktem globálního poklesu lidské imunity kvůli zničeným a oslabeným organismům, a tudíž ochablosti v rezistenci vůči virovým a jiným oslabujícím útokům, jako je monokultura, chemikalizace, jedovaté ovzduší, ničení rostlinné i živočišné přírody, a tak podobně.

Evropská unie selhala, protože je výtvorem umělým, politickým, právě v nedostatku prostých lidských hodnot, jako jsou odbornost, spolupráce, soudržnost a lidská vzájemnost. Její představitelé si možná doposud ještě ani jen neuvědomují, že máme méně zboží, služeb a peněz pohybujících se po celém světě; a kratší, dislokovanější dodavatelské řetězce. Prostě již žijeme i podle takové společnosti jako je KPMG (Vyjádření jejího partnera pro zprávu hodnotového řetezce Tima Sarsona) v období zrychlující se re-lokalizace alias deglobalizované ekonomice, kde:

• Produkty jsou vyráběny a skladovány blíže místu, kde jsou prodávány.
• Méně zboží a služeb se dováží a vyváží, zatímco více se vytváří doma.
• Akcioví a dluhoví investoři vkládají své peníze do tuzemských podniků a nástrojů státního dluhu.
• Vlády přistupují k intervenci soukromého sektoru svalnatým přístupem „na prvním místě“.

Delglobalizaci tedy lze chápat na opačné straně spektra než globalizaci a je obecně spojena se sníženou vzájemnou závislostí mezi zeměmi, což může omezit pohyb zboží, kapitálu a služeb i tok lidí mezi nimi. Poháněná je faktory jako (1) klimatická změna, (2) finanční konzervatizmus, (3) ekonomický nacionalismus, (4) technologický pokrok a (5) hodnota za pohybu (globálnost a rychlost). Na deglobalizaci se často nahlíží ekonomickou optikou, přičemž se jasně ukazuje, že ekonomická globalizace již dosáhla vrcholu na přelomu let 2000 a 2010, což zvyšuje relevanci ochranářských politik v letech před pandemií COVID-19. Deglobalizace kromě ekonomické oblasti pokrývá také mnoho dalších sociálních a politických oblastí. Je to vlastně na kulturních a politických frontách, kde důsledky pandemie COVID-19 již přinesly velké transformace a dokonce i zvrácení globalizačních trendů. Potvrzuje to celosvětově přehodnocování role Číny v globálních dodavatelských řetězcích, na nichž svět vyhořel na COVID-19. Deglobalizace se prostě a jistě v roce 2020 zrychlila. Čínští průmysloví plánovači chápou křehkost globálních dodavatelských řetězců lépe než kdokoli jiný. Pokud se rozpadnou, stane se to náhle, varuje komentátor Bloomberg Opinion Tyler Cowen. Důvodem je, že „každá část řetězce se spoléhá na jiné části, aby přidala svou hodnotu,“ říká. Poprvé od druhé světové války „globální ekonomika čelí možnosti skutečného oddělení mnoha obchodních spojení“.

Čína byla největším vítězem globalizace, což samozřejmě znamená, že bude největším poraženým z deglobalizace. V průzkumu Americké obchodní komory v Singapuru uvedlo 28% dotázaných, že zakládají nebo využívají alternativní dodavatelské řetězce ke snížení své závislosti na Číně. V Číně jsou ohroženy desítky milionů pracovních míst. V sázce bude nakonec sociální a politická stabilita.