Jsem v těchto dnech často dotazován, co říkám na změnu kanonického práva papežem Františkem, která explicitně umožňuje ženám vykonávat funkci lektorek, akolytek a ministrantek. Asi novináře, dychtící po střetu a mém konzervativním vymezení zklamu: neříkám na to totiž nic, co by stálo za povšimnutí. Pokud někdo sleduje bohoslužby, tak se s touto praxí setkává už po několik desítek let. Ano, je pravda že církevní kodex z osmdesátých let 20. století hovoří o těchto funkcích a aktivitách v mužském rodě, ale příslušné církevní dokumenty mluví i o ženách. Tedy ze strany Svatého Stolce a papeže Františka se nejedná o žádný revoluční krok, ale o určitou novelizaci, která sladí literu předpisů s každodenní praxí.
Spekulace, že papež František otevírá cestu ke kněžskému svěcení žen je z tohoto pohledu mimo téma. Jedná se o něco jiného. Podobně s tvrzením, že by se katolická církev "konečně" mohla otevřít ženám: ženy u nás běžně vykonávají kaplanskou službu v nemocnicích, veznicích či armádě; když je to potřeba podávají eucharistii a dokladem ženského prvku v církvi mi je i školství, charita i mnohé biskupské úřady (včetně církevního soudu), ve kterých (mnohdy značně) převažují ženy. Skutečně si tedy nemyslím, že bychom co do feminizace církve byli někde na štíru.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
