V západních demokraciích byla zkonstruována k vytváření bezalternativních politik a obcházení vůle většiny široká paleta nástrojů.

Soudcokracie aktivistických soudců kreativně vykládá a doplňuje legislativní normy, avšak bez zákonodárného mandátu vzešlého z voleb. Soudcovský stav se tím stává jakousi nevolenou parlamentní komorou. Jeho demokratická legitimita je přitom pouze odvozená, a tudíž značně omezená. Měl by se proto pohybovat jen ve striktních mantinelech.

Nadnárodním institucím jsou jednosměrně předávány větší a větší části suverenity. Občané jsou tím zbavování možnosti rozhodovat o celé řadě otázek a jejich hlas ztrácí sílu.

Víra v experty – expertokracie – se snaží víc a víc problémů vydělovat z politického střetu a propůjčuje jim zdání politické nespornosti. Na některé záležitosti napříště tak již nemá být uplatňován pravolevý přístup reflektující rozdílné společenské zájmy, ale „expertní“ domněle apolitické nezávislé řízení.

Mediokracie prorůstající s „expertní“ scénou a vybranými nevládními organizacemi – ideologicky silně předpojaté světy, jež dodávají dostatečné množství komentujících a hodnotících mediálních hostů – následně vynucují v debatě, kterou z velké části ovládají, co je, a co není přípustné. Minorita s disproporčním přístupem a vlivem v médiích tak drží otěže nad „veřejným diskurzem“ a do značné míry vytyčuje mantinely přípustnosti.