Téma tzv. hladomoru na Ukrajině se začalo objevovat ve Spojených státech na konci 80. let minulého století ( i když první pokusy byly i dřív ), kdy byla vytvořena komise Kongresu USA pro vyšetřování „hladomoru na Ukrajině“. Kongres USA obvinil Rusko ze záměrné organizace hladomoru na Ukrajině.

V Sovětském svazu na počátku 30. let (v souvislosti s hladomorem se mluví o roce 1932 a 1933) hladomor skutečně byl – tedy, byly případy smrti hladem, a to celkem masové. Masové znamená, že od hladu neumírá jeden člověk, ani dva, jde o stovky a v některých regionech o tisíce lidí. Tento hlad nebyl jen na Ukrajině, byl i v Povolží a nejvíce postiženým regionem byl Severní Kazachstán. Hlad byl ale i v Polsku, Rumunsku, Maďarsku…

Při hodnocení okolností a příčin vzniku tzv. ukrajinského hladomoru je potřeba si připomenout, v jaké situaci se ocitl Sovětský svaz, resp. Sovětské Rusko po tzv. Velké říjnové socialistické revoluci v r. 1917.

Sovětská moc se hned po listopadových událostech snažila o uzavření mírové smlouvy, ale tzv. Brestlitevský mír, který uznával vítězství ústředních mocností na východní frontě během 1. světové války, se podařilo dohodnout až 3. března 1918. V Rusku se rozhořela občanská válka, na jejímž rozpoutání se podílely zahraniční síly spolu s bělogvardějci – stoupenci liberálně-buržoazní demokracie (autory únorového převratu v Rusku). Ze Západu byla organizována vojenská intervence do Ruska, kde velkou roli sehrály i Československé legie (viz ZDE).

Chaotické situace využilo i Polsko, které provedlo vojenskou expanzi, jež byla v souladu s Pilsudského představami „Velkopolska od moře k moři“. V tzv. polsko-sovětské válce byla polská armáda úspěšná a obsadila část území dnešní Ukrajiny, Běloruska a Litvy.

Ani po skončení občanské války v Rusku nebyl klid – v roce 1923 odhadovala sovětská rozvědka počet bělogvardějců ve zbrani na 43 000 lidí – a to jen na západní hranici! 

Na Dálném východě se nacházelo velké množství nerozehnaných kolčakovců a bílých kozáků. Císařské Japonsko je vyzbrojovalo, povzbuzovalo a řídilo.

Na základě dekretu o půdě z r. 1917 rozdělovala nová sovětská moc půdu rolníkům. Došlo k drobení půdy velkých zemědělských hospodářství, současně zde ale zůstávali tzv. kulaci (kulak z ruštiny = pěst ) a podkulačníci.

O kulacích vypráví Boris Julin:

Slovo kulak nevymysleli komunisté, vzniklo dávno před tím, než se komunisté dostali k moci. V Rusku se slovo používalo už v 19. století, v době ruského impéria. Označuje zámožného rolníka, ale bohatství nebylo jeho průvodním znakem. Byly zde pozemky velkostatkářů, rolnická půda a pozemky, které po svém zbohatnutí skupovali kulaci. Rolnická půda – to byly obecní pozemky a na nich pracovali rolníci. Té půdy bylo málo pro obživu, rolníci byli často podvyživení (viz vojenská zpráva z r. 1905 o odvedencích). Ty pozemky tedy nebyly ve vlastnictví rolníků.

Kulak v té době bylo označení pro vydřiducha, žijícího na něčí úkor. Kulaci, to byli rolníci, kteří se zabývali lichvářskou činností. Půjčovali obilí, peníze na úroky, půjčovali koně za drahé peníze a potom to z lidí ždímali nazpět, a to velice tvrdými metodami – pěstí (slovo kulak = v ruštině pěst), proto se jim tak říkalo. Využívali také námezdní práci. Část polí kupovali u zkrachovalých velkostatkářů a část odebírali obcím za dluhy. Kulak sám vesnici ve svém područí udržet nedokázal a začal využívat lidi, kterým se říkalo „podkulačníci“. Nějakému rolníku slíbili nějaké výhody za to, že třeba někomu na příkaz zlomí ruku. Podkulačníci chodili vymáhat peníze, dluhy. Sami podkulačníci nebyli moc pracovití, před prací dávali přednost někomu zlomit ruku. Kulak byl takový kmotr.

Když přišla kolektivizace, tak kulaci formovali armádu, zabíjeli předsedy kolchozů i s jejich rodinami, milicionáře….

V roce 1923 se zemědělství sovětského Ruska prakticky vrátilo na předválečnou úroveň a v r. 1927 překonala průmyslová výroba SSSR objem roku 1913.

Po vynikající sklizni v roce 1924 kulaci odmítli dát obilí státu za pevnou cenu, začali ho zadržovat v očekávání „lepších časů“ a spekulovali s potravinami, jejichž ceny do konce roku prudce vzrostly. A tehdy se začalo mluvit o kolektivizaci. Myšlenka kolektivizace byla přijata na  XV. sjezdu VKS(b) v roce 1927 a poté začala být realizována. Proces to však byl dlouhý. 400 tisíc zemědělských podniků místo 25 milionů malých hospodářství.

Ke konci 20. let minulého století si západní svět s hrůzou uvědomil, že Sovětský svaz se postavil na nohy a že všechny naděje, že bolševici nezůstanou u moci a mladý stát dělníků a rolníků se sám zhroutí, se ukázaly jako neudržitelné.

Západ zahájil proti Rusku hospodářskou válku. Iniciátorem byly jako obvykle Spojené státy. Jejich ministr zahraničí Robert Lansing to už v roce 1919 jasně vyslovil mezi prvními: „Zardousit bolševiky! Rozvratem a hladomorem!“

Od roku 1929 zuřila Velká hospodářská krize a Sovětský svaz byl připraven nakupovat zboží, které se kvůli nadprodukci likvidovalo. Nicméně Spojené státy, Británie a Francie urychleně zaváděly další a další omezení obchodu s ním.

K tomuto tématu lze najít článek i na ukrajinském finančním webu, což je s podivem – článek z r. 2011, kde se píše:

Zlatá blokáda SSSR: když ZLATO = HLAD!

Skutečně nejmarkantnější, nejzajímavější a zároveň nejtragičtější a nejdůležitější historické události lidstva se přímo či nepřímo odehrávají za účasti zlata a šperků.

Bez ohledu na to, jak divně to může znít v našich myslích, bylo to zlato, co bylo příčinou hladomoru v SSSR ve 30. letech!

Období v historii sovětského Ruska od roku 1925 do roku 1932 je historiky nazýváno „zlatá blokáda“: od roku 1925 západní země (čti „kolébky demokracie“: USA, Británie a Francie) prodávaly SSSR nejnovější vybavení a technologie. Na počátku jen za dřevo, ropu a obilí a od roku 1930 POUZE za obilí.

Slovo historiků:

„Neexistuje žádný takový zločin, který by kapitál nespáchal kvůli 300% zisku,“ řekl Karel Marx o neúnavných choutkách buržoazie. V dějinách Ruska však můžeme najít fakta, která toto tvrzení zdánlivě zcela vyvracejí. Mluvíme o porevoluční obnově Ruska.

Zničená ekonomika si vyžádala produkty těžkého průmyslu, který byl uvnitř země prakticky zničen. Na oplátku mohla sovětská vláda nabídnout tři věci: obilí, nerosty a zlato.

Tehdy se stalo něco téměř neuvěřitelného. Kapitalisté najednou odmítli přijmout zlato jako platební prostředek v obchodu s Ruskem! Toto úžasné chování kapitalistických mocností vešlo do dějin pod názvem „zlatá blokáda“.

Potřeba přestat být surovinovým přívěskem Západu byla vůdcům Ruska zřejmá dnes i tehdy. Podívejme se na data: na XIV. sjezdu Všesvazové komunistické strany bolševiků v roce 1925 byl stanoven kurz k naléhavému průlomu v průmyslové výrobě – „socialistické industrializaci“. A pak, v roce 1925, Západ začíná „zlatou blokádu“.

Smysl tohoto aktu je jednoduchý – nyní může SSSR nakupovat obráběcí stroje a další stroje pouze za své přírodní zdroje. Zlato bude ležet ve sklepích Gokhranu jako mrtvá váha. Ropa, dřevo a obilí, zejména obilí – to chce Západ získat za dodávky svých zařízení. Vedení země je nuceno hrát podle těchto pravidel: vybavení je hrazeno z přírodních zdrojů, protože od nás neberou zlato!

Mýlil se Karel Marx a světoví kapitalisté už neměli zájem ani o zisk, ani o zlato? Ne, Marxova slova o zločinu za účelem zisku byla zcela oprávněná. Připravoval se pouze zločin zvláštního druhu, obludný, a zisk se měl počítat v tisících procentech! Západ se pečlivě připravuje na dobytí sovětského Ruska bez vojenské intervence.

Prvním krokem k tomu je odmítnutí přijetí zlata ze SSSR, druhým krokem je embargo (zákaz dovozu) na dodávky sovětského zboží na Západ. Ve skutečnosti je vývoz dřeva a ropných produktů zakázán. Tedy vše, čím se platí za dodávky západních aut pro zničenou ruskou ekonomiku.

První pětiletý plán začíná v roce 1929, v letech 1930-1931 Spojené státy zavedly omezení, podobný dekret byl vydán ve Francii v roce 1930. 17. dubna 1933 vyhlásila britská vláda embargo na hlavní vývozní zboží do SSSR . Pokrývá až 80 % našeho exportu.

Nejprve Západ odmítl přijmout zlato ze SSSR jako platbu, pak vše ostatní kromě obilí. Stalinistické vedení stojí před volbou: buď odmítne obnovit průmysl, tzn. kapitulace před Západem nebo pokračování industrializace vedoucí ke strašlivé vnitřní krizi. Pokud bolševici vezmou rolníkům obilí, je velmi vysoká pravděpodobnost hladovění, což následně s největší pravděpodobností povede k vnitřní explozi a přesunu moci. Ať tak či onak, Západ vítězí.

Stalin se rozhodl pokračovat. V létě 1929 začala kolektivizace zemědělství. Stát sbírá obilí a posílá ho na Západ, nejsou zásoby. Stalinova naděje směřuje na novou úrodu. Ukazuje se, že je malá – v zemi je sucho. Země nemůže nakupovat potraviny ani za zlato, ani za měnu, protože kvůli embargu nejsou dostupné.

Probíhají pokusy o urychlený dovoz obilí z Persie, kde souhlasí s přijetím zlata. Pokud selžou, dojde ke katastrofě. To, čemu se na Ukrajině nyní říká „Holodomor“. V letech 1932-1933 umírá spousta lidí a až poté, hned poté (!) je Západ opět připraven přijmout ropu, dřevo a drahé kovy od bolševiků. V roce 1934 se vývoz obilí ze SSSR úplně zastavil.

V říjnu letošního roku Evropský parlament uznal hladomor na Ukrajině za zločin proti lidskosti. Na vině je vedení stalinského SSSR. Dokument Evropského parlamentu však neodpovídá na dvě otázky:

Proč se kapitalisté chovali tak „divně“, když odmítli přijmout zlato od Stalina? Proč od nás chtěli jako platbu jen obilí?

—

Některá fakta z článku je třeba poupravit, případně doplnit, přesto článek vypovídá o tom, že praktiky západních mocností jsou stále stejné.

Předně je třeba si vyjasnit údaje o počtu zemřelých od hladu.

Když je dnes zmiňován hladomor na Ukrajině, tak se obvykle píše o milionech lidí. Ta čísla jsou odtržená od reality. K vytvoření obrazu o milionech mrtvých se pracuje s hesly:

– pokles porodnosti

– demografický úbytek

– růst celkové úmrtnosti

Množství obětí hladovění, tedy kolik lidí zemřelo hlady, není známé.

Podle demografických údajů byl v r. 1930, před vypuknutím hladomoru, počet obyvatel na Ukrajině 29 617 000. V r. 1933, na konci hladomoru 31 901 400.

Počet obyvatel Ukrajiny se tedy v době hladomoru nesnížil, ale naopak rostl. Zvýšil se méně oproti odhadům růstu a tento rozdíl oproti odhadům se vykládá jako oběti hladomoru.

Pokud jde o informaci v ukrajinském článku, že se Stalin rozhodl pokračovat v nákupu potřebných zdrojů pro industrializaci a nepřestat vyvážet, resp. neomezit vývoz obilí ze Sovětského Svazu, zde jsou data, která říkají něco jiného:

Export pšenice ze Sovětského svazu v r. 1930 činil 2,5 milionu tun, v r. 1931 2,5 milionu tun, v r. 1932 550 tisíc tun, v r. 1933 748 tisíc tun. Došlo tedy k velkému snížení dodávek za hranice.

Tabulka: vývoz pšenice a dalších obilovin v jednotlivých měsících r. 1931, 1932, 1933

Zvláště v této době, v době hladu, probíhaly aktivní nákupy produkce za hranicemi. Nakupovalo se velké množství, desítky tisíc kusů skotu v Turecku, kupovalo se obilí a skot v Íránu.

Byly pokusy nakupovat v Evropě, na světovém trhu, ale to bylo složité.

Historik Boris Julin říká, že existovala mezinárodní organizace zaobírající se obchodováním s obilím (SSSR se ve 20. letech připojil k různým mezinárodním smlouvám) a zde byl vyvolán velký skandál kvůli tomu, že Sovětský svaz v rozporu se smlouvami, z důvodů hladu na svém území, značně omezil prodeje obilí. To bylo důvodem k zavedení sankcí na SSSR. Sovětskému svazu byl zablokován vstup na trhy s USA a Austrálií. Pozice SSSR se ale nezměnila. Prodej zrna byl omezen. A pomoc byla směřována do zasažených oblastí SSSR.