A tato slova anglického filosofa, jak by ospravedlňovala čin, o kterém československý prezident Eduard Beneš řekl: „Jsme opuštěni a zrazeni. Jsou to zbabělci a nejstrašnější je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat. Byla to od spojenců komedie. Garantovali předem Hitlerovi, že nás dostane.“

A můžeme pokračovat národním pocitem zklamání a smutku, který snad nejlépe vyjádřil básník František Halas:
„Zvoní, zvoní zrady zvon.
Čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion.
A my je tolik milovali…“

Ano, 29. září 1938 na konferenci v Mnichově byla podepsána Mnichovská dohoda.

Od jejího podepsání, kterému bude letos 83 let, jsou různé názory na to, zda jsme měli bojovat či ne, zda by byly statisíce padlých a zabitých, zničena Praha a jiná velká města či zda byla skutečnost, tak jak se stala, jediným východiskem z dané situace a kapitulace byla promarněnou šancí a jednou ze ztrát národního sebevědomí.

I když je pro nás Mnichovská dohoda reálným dokladem hanby a falše, které padly na hlavy našich spojenců, skrývá v sobě ještě jeden osudový a historií potvrzený fakt rčení: „Bližší košile než kabát.“ Ten je skryt ve slovech jednoho z aktérů podpisu Mnichovské dohody, lorda Nevilla Chamberlaina, který po svém návratu z Mnichova prezentoval podpis dohody jako zachování míru, protože proč riskovat válku pro „nějakou malou a neznámou zemi ležící kdesi vprostřed Evropy…“