Velké banky přicházejí jako houby po dešti s analýzami, že ačkoli náklady na záchranu eura rostou, pořád jsou prý výrazně nižší, než by přinesl rozpad eurozóny.
Obecně je v hlavách mnohých ustálený předpoklad, že investice do státních dluhopisů jsou jedny z nejbezpečnějších na světě. Jenže proč, když na rozdíl od investic do soukromého sektoru nejsou ve své podstatě ničím kryty, když stát do klasického konkurzu či exekuce jít nemůže? Protože zdrojem krytí jsou daně a ty stát vybírá od svých občanů ve své podstatě legislativním násilím pod pohrůžkou trestu. A jak známo, občan má proti mocnému státu při takovém chování minimální možnost obrany. Na jedné straně tak stojí občan, který platí daně pod sankcí, a na straně druhé stojí na občanech vydělávající finanční sektor, ke kterému se peníze občana dostanou cestou rozhodnutí občanem volených politiků skrze úroky a obsluhu stále rostoucího státního dluhu.
Nově se za podporu Merkelové a Sarkozyho při „záchraně" eura staví velké banky. Jedna za druhou přicházejí se svými studiemi a analýzami, které mají po jejich zveřejnění vyvolat u běžných lidí dojem, že záchrana eura s sebou ponese menší náklady, než jeho konec. Taktně přitom zamlčují, že jeden z jejich základních byznysů je právě kupování státních dluhopisů. Taktně zamlčují, že v průběhu roků musely odepsat biliony eur a dolarů za chyby politiků, kteří vyhlášením podpory tu hypoték v USA, jinde podpory obnovitelných zdrojů, stavebních a důchodových spoření, apod., kdy jediným cílem bylo koupit si voliče a vydělat na jeho neznalosti, zcela pokřivili přirozené tržní prostředí. Představa, že budou muset odepsat další peníze z dosavadních investic do zadlužování jednotlivých států je pro ně noční můrou.
Když například představitelé švýcarské banky UBS říkají, že záchrana politického eura je lepší, než jeho zánik, měli by také zároveň připomenout, že před pár lety odepsali 43 miliard dolarů jako důsledek chybného rozhodnutí politiků USA ve věci podpory hypoték. A že takových bank je. Lidé by neměli také zapomenout na to, že když se v Evropě vytvářely plány ohledně záchrany Řecka (po kterém došlo na Portugalsko, Španělsko, Itálii...), řada velkých evropských bank raději zatajila a nepřiznala, kolik drží v řeckých dluhopisech. Ani na chvíli nevěřím tomu, že tento krok mohly udělat bez tichého souhlasu politiků v Bruselu, přičemž cílem podle mě byla špinavá dohoda mezi politiky a bankéři. Na straně jedné banky veřejně nevyplaší lidi v Evropě, na straně druhé budou dál dostávat peníze lidí z úroků nových vydaných dluhopisů, až se situace „uklidní".
S čím kdo zachází, tím také schází. Velké banky se daly na politikaření a skrze přátelské vztahy s politiky obírají lidi o peníze. Myslím, že je čas, aby jim, společně s politiky, krach umělé společné měny vystavil účet. Boj politiků s finančním sektorem je jen mediální hrou silných prohlášení pro lidi. Ve skutečnosti si jdou na ruku a lidi dole to zaplatí. Až tedy budete číst závěry analýz z bank o tom, že záchrana eura je lepší, než jeho krach, mějte na paměti, že bankám nejde o Vás, ale ně samotné. Hodně lidí podlehlo dle mého názoru mylnému dojmu, že za hospodářskou a finanční krizi v Evropě mohou nenažrané banky a kapitál. Základ je však v tom, že za jejich výdělek či ztrátu mohou ze značné části politická rozhodnutí těch, které si lidé sami volí. Pracovně to nazývám občanským finančním sadomasochismem. Masochismem proto, že lidé volí stále stejné politiky, kteří je dojí a jejich peníze dávají bankám, sadismem pak proto, že kvůli rovnému volebnímu právu to odnášejí i ti, co mají rozum. Je jich totiž zjevně méně a jejich volební hlas v současném systému nestačí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
