Evropská unie v současném pojetí nikdy nepřipustila diskusi o svém směřování, resp. připustila vždy jen takovou, která nevybočovala z dosavadního budovatelského směru. Jen taková pravidla „diskuse" o dalším směřování jsou dokonce definována a povolena například v Lisabonské smlouvě, která tím oficiálně nepřipouští možnost jiných alternativ řízení a směřování EU, než těch dosavadních. Nejinak tomu bylo a doposud je s přístupem jejích zastánců společných politik a nové evropské centralistické vlády. Každý ostatní, který tyto vize nesdílel, byl dehonestován, urážen, zesměšňován a jeho protiargumenty bagatelizovány. Právě takové chování má přitom téměř vždy za následek pád, neboť jednou pohár přeteče. V minulosti u obdobných svazů takový postup fungoval z jediného důvodu - lidé neměli mnoho příležitostí se dostávat k aktuálním informacím pomalu rychlostí blesku, sdílet je a distribuovat dál.