Uvalení cel na úzký segment nespotřebního zboží (převážně ocel a hliník) je dramaticky líčeno jako „bezprecedentní ohrožení volného obchodu“. Zapomínáme přitom, že o návratu k protekcionismu se hovořilo před pouhými devíti lety, na počátku prvního funkčního období prezidenta Baracka Obama. Obama krátce po inauguraci zavedl pětatřicetiprocentní cla na dovoz čínských pneumatik (údajně tak v americkém průmyslu „zachránil“ 1200 pracovních míst[1]). Koncem roku 2009 uvalila Obamova administrativa cla ve výši 10–16 % na čínské dovozy oceli. Dočasná cla ve výši 8–30 % zavedl na dováženou ocel také prezident Bush již v roce 2002, na konci minulého tisíciletí svou obchodní válku
(s Evropskou unií) svedl i prezident Clinton. Americký přístup k celní politice je tedy v čase neměnný. Cla patří do běžného arzenálu prezidentské politiky určené především domácím voličům.

Má-li být volný obchod ohrožen, musí však v prvé řadě existovat. Tradičními překážkami volného mezinárodního obchodu jsou cla a kvóty. Průměrná cla přitom od vzniku Všeobecné dohody o clech
a obchodu (GATT) v roce 1947 výrazně klesala. Jestliže po zavedení Smoot-Hawleyho sazebníku[2] bylo na americké importy uvaleno clo v průměrné výši 53 %, v letech 1950–1969 klesla průměrná celní sazba na 12 % a po roce 2000 dokonce na necelá 4 % (viz obrázek 1).

Zdroj: Carbaugh, R. 2008. International Economics, str. 184. WTO, 2018. Vlastní zpracování.

Všechny tradiční překážky volného obchodu však existují i v současnosti. Evropská unie vykazovala v roce 2017 nenulová cla na celkem 14 140 položek ze svého celního sazebníku[3], zatímco Spojené státy uvalují clo na 10 745 obchodovaných položek.

Spojené státy i Unie uplatňují nejvyšší průměrná cla na dovoz mléčných výrobků, alkoholu, tabáku
a cukru (viz obrázek 2). V Evropské unii jsou přitom průměrná cla na zemědělské zboží oproti Spojeným státům ještě vyšší. Nejvyšší celní sazbu uplatňují Spojené státy na vybrané položky dováženého alkoholu (360 %), Evropská unie pak na vybrané zemědělské dovozy (až 366 %).