A v mých sedmi letech jsem s mámou pilně nacvičoval na jubilejní 10. všesokolský slet, který se konal o rok později, v roce 1938. Z něj si pamatuji okamžik, kdy jsme na závěr cvičení si nasazovali plynové masky. Symbol toho, že se neodvratně blíží světová válka. Když jsem se s tím svěřil starostovi České obce Sokolské Chlumskému loni v létě, po skončení zatím posledního sletu, poznamenal, že jsem možná jeho posledním žijícím účastníkem. Ale takové prvenství mě nijak netěší. Co kdyby se situace opakovala? Pevně věřím, že zvítězí zdravý rozum, třebaže svět ho má stále méně. Ale snad ho zcela neztratí a proto nikoliv sním, ale vědomě plánuji, co vše do té své stovky ještě vykonám. Už sokolsky necvičím, nelámu sportovní rekordy, ale protože mi to ještě myslí (alespoň doufám) a ruce mi poslušně běží po klávesnici počítače, pevně doufám, že ještě naplním jiné mé přání: vyjde mi čtyřicet knížek. Zatím jich bylo vydáno 36, dvě jsou v tisku a dopsat zbývající dvě není na sedm let zase tak mnoho.