Zajímalo mě, zda po Zeleném údělu bude v EU dost železa na traktory, kombajny, pluhy, ale třeba i vidle. Ptal jsem se, zda je vůbec technicky možné tavit železo bez uhlí. Experti z Ocelářské unie, která sdružuje výrobce železa a oceli působící v ČR, mi vysvětlili, že technicky sice lze tavit železo a vyrábět ocel bez uhlí – nikoli však bez uhlíku, o jehož odstranění se snaží Evropská komise.

Upozornili mě na zajímavý projekt Hybrit švédských firem LKAB, která vlastní největší důl na železnou rudu na světě umístěný v Kiruně, energetické firmy Vattenfall a ocelárny SSAB. Experimentální továrna vyrábí ve městě Lulea ocel bez použití uhlí a fosilních paliv. Nikoli však bez uhlíku. Výrobní proces začíná výrobou rudných pelet z železné rudy. Jde o malé kuličky, které jsou později taveny ve vysokých pecích. Rudné pelety se vyrábí tak, že se z železné rudy nejprve mechanicky vytvoří kuličky, které se potom v peci vypálí, což jim dodá potřebnou tvrdost. Konsorcium Hybrit v tomto kroku místo fosilních paliv používá paliva z biomasy.

Pro čtenáře, kteří jsou na tom s vědomostmi podobně jako manželka bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka a bývalá předsedkyně poslaneckého klubu Zelených Kateřina Jacques, dodávám, že biomasa je například dřevo, sláma, seno, obiloviny a další zemědělské produkty, které jsou používány jako „ekologické“ palivo. Jejich spalováním samozřejmě také vzniká CO2, proti němuž EU vede politickou válku. Metoda tavby železa pomocí biomasy byla používána v období zhruba začínajícím 3000 let před Kristem do roku 750 po Kristu, kdy byla biomasa nahrazena dřevěným uhlím. Což je materiál, který vzniká pálením dřeva ze stromů za podmínek nízkého přístupu vzduchu. Tato extrémně ekologicky škodlivá metoda byla používána až do roku 1706, kdy byla Abrahamem Darbym sestrojena vysoká pec na uhlí.