Konečně bude vláda s důvěrou, to znělo zjara… A co víc, byl jsem vyzván, abych spolupracoval na programu vlády v oblasti bytové politiky. Super!

Tu kapitolu si může každý vyhledat, tak snad jen tolik, že vše co jsem s kolegy navrhl – dostupné i sociální či udržitelné bydlení, podpora neziskové výstavby a odstranění nesmyslných pasáží z občanského a korporátního práva dotýkající se bydlení, se v programu objevilo. Super.

Uplynul téměř rok a nelze říci jiné, než „měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky“. V bydlení se nerealizuje nic, krize úvěrování se stupňuje, ceny bytů stoupají, nájemné jakbysmet, žádná koncepce, vize, program, vládou neprošla. Ani nebyla předložena. To znám posledních 10-12 let. Moderní Evropa se nám vzdaluje, ale politici jsou v pohodě.

A rok 2019? Obavy sílí. Poslouchám premiéra, ten v právu vidí jakýsi „návod na použití“. Nějaký bytový zákon? Hloupost, prostě to zaplatí stát (to znám z historie a let po roce 1948 – na to stát nemá peníze). A jeho 2 miliardy pro obce stačí asi na 3.000 bytů pro celou republiku. No a co? V normotvorbě zase platí, že je to zbytečné. Legislativní radu vlády řídí ministr spravedlnosti. Hrůza, ta komise má stát mimo rezorty…. Či věcný záměr zákona? Na co! Nás jen zdržuje! To jsou hlasy v zákulisí. Navíc personální třenice okolo ministerstva zahraničí, ty jsou od roku 1989 raritou – ony byly časté, ale aby byly veřejné a v přímém přenosu?

Nebo když do politiky zasahuje všudypřítomný hradní mluvčí. Chápu, že jsem již asi jiná generace. V mých dobách, kdy jsem byl na Úřadu vlády, a Jiří Weigl na hradě, by bylo něco takového nepředstavitelné. Časy se mění. Slušnost a úcta se nenosí.