Jako typický uvádím dopis od pana Študlara: "Vážená paní Haslingerová, chci Vám blahopřát. Asi momentálně nevíte k čemu - připomenu krátce, že zemřel Pravdoláskař číslo 1. Takže zapalte svíce a bouřlivě oslavujte. Když se podívám na titulní stránku vašich Fragmentů, je mi zle z toho, jak se na jedné straně oháníte Bohem a pod... a na straně druhé, jak zlomyslně przníte odkaz V. Havla svými literárními výplody na Idnes. Václav Havel jistě nebyl člověk bez chyby. Nebyl možná ani padesátiprocentní. Ale proti ostatním, měl svou lidskou laťku nastavenu velmi vysoko. Vy jistě tohle všechno víte, protože jste vzdělaná žena a tak Vaše výpady proti Havlovi asi nebudou made in Haslingerová... Inu každý dělá, co umí. Kolo života se ovšem točí dál a nikdo z nás při nejlepší vůli neví, kdy smrt zaklepe na dveře jeho vlastního bytu. Nebo na dveře někoho jiného. Jsme v situaci, kdy na koni, není nikdo z nás - náš národ nestojí za nic a Evropa ani netuší, co je to ideál.  Tohle jsem Vám chtěl připomenout. Jsem bloger, jako Vy. Šťastné Vánoce. V úctě - František Študlar"

Moje odpověď panu Študlarovi i ostatním zní: Smrt nikoho, natož pana Havla, bouřlivě neoslavuji. Naposledy jsem se setkala s panem Havlem 28.10. 2011 na Hradě. Jako člověka mi ho bylo velmi líto. Rovněž jsme kdysi v Akademii věd podepsali s manželem petici za jeho propuštění z vězení, čímž jsme dávali v sázku místo v ČSAV a byla jsem takřka na všech akcích na jeho zvolení a pád komunismu. Byli jsme tehdy na něj upřímně hrdí, jak měl v USA úspěch. Poprvé jsem se nehanbila, že jsem Čech z komunistického Československa. O to větší zklamání bylo, když vyhlásil tlustou čáru za minulostí a co následovalo, to jistě víte. Komunisté se rozmístili do všech vysokých míst...