Ani Prymulovo asi tedy ne....

Nesouhlasím.

Nesouhlasím a bezděky si vybavuji časy, kdy mi bylo teprve nějakých čtyřicet. Bohužel tenkrát zesnula má partnerka, zůstal mi syn i její rodiče a zhruba po roce mi vydali zamilovanou knihu Smíš zůstat mrtev, která mimo jiné čerpá z Raymonda Moodyho.

Jedna její půvabná čtenářka z Vyšehradu mi tehdy vytvořila, ba zarámovala překrásný obraz, aby se spolu s ním dostavila na křest mého dílka v plzeňském Americkém centru, a abych to zkrátil, nabídla mi otevřeně vztah. Zpětně mi nepřipadá zcela pochopitelné, proč jsem se k ní tehdy neodstěhoval, anebo třeba aspoň napůl. Děje se snad lidem jako já něco podobného každý den? Nikoli! Jenže nesporným zůstává i to, že jsem byl tenkrát takzvaně autentický.