Jimmy Carter byl stále ještě „málem“ guvernérem státu Georgie (1971 – 75), když v listopadu 1976 porazil v prezidentských volbách Geralda Forda. Úřadu se ujal v lednu 1977 a své jediné funkční období s pověstí nejslabšího prezidenta v moderních amerických dějinách ukončil v roce 1981 po drtivé prohře s Ronaldem Reaganem.

Vládnutí Cartera charakterizoval Arthur M. Schlesinger slovy: „To, co Cartera zničilo, nebyl snad ani tak jeho nekonečný zmatek v politické strategii, jakkoli ohromující tento zmatek vždy byl, jako jeho nenapravitelná nekompetentnost v detailech“. Carterova administrativa totiž doslova „plavala“ v amatérském řešení domácích hospodářských problémů, se kterými si vůbec neuměla poradit. Ačkoli měl Carter hospodářských problémů nad hlavu a ceny energií letěly vzhůru, odstartoval velkolepou politiku ochrany klimatu a namísto boje s dvoucifernou inflací učinil z ochrany životního prostředí centrální federální agendu.

A přesto hodnocení Carterova čtyřletého působení v Bílém domě spočívá zejména v připomenutí vážných chyb v jím prováděné americké zahraniční politice. Je sice pravda, a to je třeba přičíst Carterovi k dobrému, že pomohl zorganizovat mírové uspořádání mezi Egyptem a Izraelem v Camp Davidu (1979), tím však výčet jeho zahraničně politických úspěchů asi končí.

Bylo by ovšem nespravedlivé vinit pouze Cartera a nepřipomenout současně osudovou roli, kterou v prezidentově rozhodování sehrál jeho poradce pro národní bezpečnost – Zbigniew Brzezinski – polský emigrant, který se pasoval na klíčového znalce Sovětského svazu, jeho historie a jeho politiky. To on založil tzv. „Totalitarian School“, skrze niž prosadil do americké zahraniční politiky „konsensuální sovětologii“ založenou na vlastních emigrantských představách, přestože čas nakonec ukázal, že Brzezinského výklad se ve všech ohledech mýlil. Carter však vlivu Brzezinského zcela propadnul, a podobně jako později Clinton u Albrightové, namísto naslouchání názorů lidí s autentickými americkými kořeny volil zahraničně politická řešení motivovaná spíše odvetou polského emigranta vůči Sovětskému svazu.

Byl to Brzezinski, kdo zcela chybně přesvědčil Cartera, aby v červenci 1979 (půl roku před sovětskou invazí) podepsal dekret svolující vyzbrojování afghánských povstalců proti Moskvou podporované vládě v Kábulu. Na takový krok ze strany USA Sověti reagovali a proto mylné Carterovo rozhodnutí urychlilo sovětský vpád do Afghánistánu. Ostatně Brzezinski byl také autorem myšlenky, kterou Carter zcela převzal, že sovětská invaze do Afghánistánu je předpolím pro sovětské proniknutí do Perského zálivu (aniž by vzal v úvahu, že by takový úmysl musel znamenat konfrontaci se zájmy Pákistánu a Iránu – což bylo nemyslitelné). Na Brzezinského návrh Carter označil Perský záliv za „oblast výsostných amerických národních zájmů, pro jejichž ochranu jsou USA rozhodnuty použít jakoukoliv formu síly“, což určilo obsah americké politiky v tomto regionu na desetiletí dopředu.