To indikuje německý europoslanec a koordinátor výboru EP pro průmysl, výzkum a energetiku Christian Ehler. Ten podle serveru Politico řekl, že Ferrariho program byl spíše naoko pro veřejnost, navrhoval odchýlení od obvyklého přístupu ERC a byl v rozporu s právním základem orgánu. Na tomto místě si dovoluji krátce zmínit vlastní zkušenost starou již cca 25 let.

Když jsem ve funkci vedoucího Koordinační kanceláře EU programu TACIS prezentoval generálnímu řediteli (GD) tehdejšího DG I své námitky k programu, rozpoutal jsem podobně jako šedesátiletý Mauro Ferrari interní politickou bouři vedenou neviditelnou rukou. Přesto jsem ji uviděl, a proto odešel k údivu mnohých, včetně GD. Nabídku práce v jiných strukturách jsem odmítl. Rozhodnutí Mauro Ferrari představuje pro mne důkaz, že se od té doby v EK nic k lepšímu nezměnilo. Proto souhlasím s obsahem jeho dopisu zveřejněného v Financial Times a tvrzením, že V časech nouze se lidé i instituce vrací ke své nejhlubší povaze a pravému charakteru. Tolik v úvodu příspěvku, který nemá za cíl kritizovat vlády, krizová řízení nebo dokonce opatření, která podle autorů mají zmenšit strach, zvýšit bezpečnost občanů a státu prokázáním solidarity v době rouškové. Kéž by tomu tak bylo. Proč kéž? Odpověď se nabízí jednoduchá za předpokladu, že si uvědomíme, že řízení a manipulace občanů s pomocí strachu je pořád lepší než hrozící jaderná válka nebo vyhlášení řízeného bankrotu kapitalistického systému zbabělými vůdci - slouhy globálního kapitálu.

Strach

Strach představuje emoce. Ty vznikají jako normální reakce na hrozící nebo skutečné nebezpečí, nebo ohrožení. Reakce má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi. Strach se rychle přenáší, rychle šíří v zalidněném prostoru a proto představuje nebezpečí vzniku paniky. Z ní mají všichni politici strach, větší než z viru. Strach a koronavirus v podobách prezentovaných vládami mají jak vidno hodně společného. To společné se vrací politikům zpět. Pociťují strach ze ztráty moci, skrývají se ve vagonu pokrytectví v naději na zastávku, kterou pro ně představují konec pandemie, volby a s nimi spojený cirkus slibů a lží. K tomu využívají další vlastnost strachu: sugestibilitu. Ta klame smysly člověka. Z údajného ateisty se stává věřící, vidící něco hrůzného. Proto se říká, že strach má velké oči. Sugestibilita strachu je jedním z hlavních kořenů vzniku pověstí, strašidelných příběhů, historek, a efektivních prostředků manipulace voličů v politickém boji. Dnes máme možnost pozorovat boj nepoučitelných (u moci i v opozici), poznat a uvědomit si strach v jeho existenciálním smyslu a srovnat ho s ohrožením. To je vždy difúzní. Máme možnost přesvědčit se, jak například analýza strachu německého filozofa Martina Heideggera (1889 – 1976) - Sein und Zeit strach idealizuje, jak to velké se nám ztrácí a jaká je hloubka zranění, způsobená strachem z neviditelného.

Bezpečnost

Bezpečnost představuje složitý systém. Jeho úkolem je ochrana jedince, skupiny jedinců, států a společenství. Bezpečnostní systém má zpomalit proces vzniku strachu, který je vlastní každému archetypu bytostí. I co se týče strachu, platí poznatek kvantových principů: žádný započatý proces nelze zastavit. Existuje pouze možnost proces zpomalit, a tím ho udělat kontrolovatelným a řiditelným. V současném společenském hospodářsko – politickém systému člověk jako bytost nepožívá prioritu. Je proto označován jako lidský kapitál. Strach, hospodářská krize a finance prostředky představují instrumenty ke zpomalení procesu strachu člověka, jeho kontroly a řízení v době rouškové a post-rouškové. Problém je však v identifikaci příčiny, začátku a počátku procesu. Zde se přirozeně názory liší, jako počasí na zeměkouli. V přírodě je to voda, co spojuje a udržuje při životě vše živé. Je-li otrávená, nebo je-li jí nedostatek, příroda umírá. U člověka je tomu podobně. Je-li krev člověka otrávená, nebo jinak její kvalita oslabená, člověk ztrácí imunitu, strádá a umírá. Voda a krev představují vše.

Vztahy v hospodářství představují však pouze začátek lidské činnosti, ne její původ. Chceme, nechceme, musíme přiznat, že člověk od svého narození až do smrti je částí hospodářských vztahů. Proto každá činnost člověka zanechává po sobě stopu systému na člověku samém, na přírodě a Planetě.  V tomto smyslu se nachází marxistické krédo vyjádřené v úvodu práce z roku 1828 - Kritika politické ekonomie: Vztah společenského vědomí k společenskému bytí. Všem hýbají hospodářské zájmy. Kdo je citlivý na Marxe, může si nastudovat Michala Bulgakova (1891 – 1940), nebo vstupní přednášku zmíněného Martina Heideggera (1889 - 1976) na Univerzitě Feiburg z léta 1929 nazvanou Was ist Metaphysik (Co je metafyzika).