Prezident Kennedy vytvořil Ex Comm - Executive Committee of the National Security Council, složený z členů Národního výboru pro bezpečnost a – naštěstí – z některých přidružených osob, mezi nimiž se ocitnul také náš člověk Llewellyn E. Thompson Jr., zvaný obecně „Tommy Thompson“. Podnětem ke vzniku Ex Commu se ovšem stal průzkumný let stroje U2 14. října 1962 v 7 hodin 31 minut místního času 21 000 metrů nad městečkem San Cristobal na Kubě, s pilotem R. S. Heyserem… a konkrétně fotografické aktivity tohoto vojáka. O den později bylo po vyhodnocení snímků jasné – rakety, schopné nést nukleární hlavice, jsou tam.
JFK vše věděl od 15. možná 16. října, ale těžko říci, jestli mu vytýkat, že vyrazil na volební turné k podpoře demokratických kandidátů, přičemž nechal armádu a členy Ex Commu vyhodnotit situaci. Jako první varianta se nabízel letecký útok na odpalovací stanoviště, velitel USAF však nebyl schopen zaručit zničení veškeré – kdoví kde ještě ukryté – sovětské výzbroje. Chudák Robert McNamara, jenž se jako jediný z amerických účastníků říjnových událostí dožije nejen konce Studené války, ale rovněž mezinárodní konference o Karibské krizi k jejímu 30. výročí v Havaně za účasti Fidela Castra a jiných činovníků, prožil dodatečně životní šok: Castro totiž v onom roce 1992 sdělil, že v daném okamžiku se na kubánském území nacházelo 162 jaderných hlavic a z toho 90 taktických, tedy podléhajících pouze rozhodnutí místních velitelů Sovětské armády. A Castro byl, sám za sebe, odhodlán je proti Americe použít! Také se velmi zlobil, když mu pak tyto smrtící zbraně Chruščov zase odvezl do Ruska…

V pondělí 22. října 1962 pronesl John Fitzgerald Kennedy televizní řeč, v níž vyhlásil námořní blokádu Kuby od 24. téhož měsíce. Říkal jí ovšem eufemisticky „karanténa“, aby nemusel používat vojensky přesně definovaný termín „námořní blokáda“, který by podle mezinárodního práva bylo nutné spojit s vyhlášením války. Zároveň JFK nařídil zmiňovaný DEFCON 3. Zatím Chruščov jmenoval ze sovětské strany velitelem třetí světové války generála Issu Alexandroviče Plijeva, jenž se coby známý kozácký jezdecký velitel v roce 1945 proháněl po Slovensku, Moravě a Čechách v sedle oře s tasenou šavlí. Nyní bude šéfem Kubánského uskupení vojsk (už ne „kubáňského“) o síle asi 42 000 vojáků a začne vystupovat pod krycím jménem „Pavlov“. Issa Alexandrovič se proslaví dvěma samostatnými rozhodnutími: Za prvé nechá „sestykovat“ několik nukleárních hlavic s nosiči, aby se v případě útoku ušetřil čas, čímž je ovšem uvede do okamžitého bojově použitelného stavu. Za druhé schválí zničení dalšího letadla U2 nad Kubou a zajistí tak Východu v tomto oboru jaksi „třetí zářez“ (po Powersovi a sestřelu v Číně) ke dni 27. 10. 1962 v 10 h. 20 min. místního času. Pročež kvůli roztržení ochranného obleku zahyne pilot Rudolph Anderson a stane se tak de facto jedinou obětí bojových operací této třetí světové války, která nakonec naštěstí, ale jen o maličký fous, nenastala!

Takže si to shrňme: V sobotu 27. října 1962 v 15 hodin 46 minut místního času na Johnstonově atolu v Pacifiku shazují z letadla bombu „Calamity“ o síle 800 kilotun TNT. Vědci byli údajně velmi spokojeni s výsledky, všechny přístroje pracovaly excelentně. Ostatní američtí letci drží DEFCON 2, v klidu zůstávají pouze kolegové na příštím (snad už za několik minut!) evropském atomovém válčišti, kterým zřejmě pořád nikdo nepřikázal ani DEFCON 3 (opravdu?!). A hoši na Cape Canaveral odpálili jen o den dříve odpoledne v 17:05 GMT mocnou raketu Titan, schopnou také velice pěkně distribuovat termonukleární smrt v rozsahu celé planety. Major Anderson to má za sebou v 10:20 havanského času 27. 10., zatímco osazenstvo sovětské základny Kapustin Jar (Projekt K) si vyhodnocuje výsledky testu z 22. října a chystá další podobný odpal na zítřek, 28. 10. 1962. Bude to jinak celkem klidný den…

Včera nastala ještě jedna stresová situace. „Karanténa“ sice funguje, jenomže nikdo nemyslel na skutečnost, že hluboko pod vodou se ke Kubě řítí sovětské ponorky, mezi nimi též stroj číslo B-59. Hluboké zanoření rovná se žádný kontakt s velitelstvím, rádiový signál přece do oceánu nepronikne. Podvodní čluny nesou torpéda, část z nich s jadernými hlavicemi. Jakmile se neidentifikované stíny objeví na radaru, americké torpédoborce reagují standardním – logickým – způsobem, nacvičeným už z druhé světové války. Použijí hlubinné nálože. Bojové napadení ponorky – zase logicky – sovětskému kapitánovi dává právo i povinnost nasadit ke své obraně torpéda. Začala-li jaderná válka (a na palubě týdny zanořené lodi nemáte, jak to ověřit), je nutné použít atomové prostředky a americké lodě účinně zničit. Kapitán Valentin Grigorjevič Savickij vydá patřičné rozkazy, pak ale následuje rychlá diskuse s důstojníky. Vasilij Alexandrovič Archipov již jednu jadernou katastrofu prožil – byl ozářen během odstraňování havárie reaktoru ponorky K-19. Přemluví ostatní k vynoření, identifikaci, a pak navázání kontaktu s velením v Moskvě. Američané jsou také řádně vyplašeni, všechny jejich přítomné lodě nyní signalizují, že dále nemají žádné nepřátelské úmysly a nabízejí pomoc pro případ technických potíží.

Dopoledne 27. října, v sobotu, se ovšem schází, tentokrát včetně prezidenta, Ex Comm. Jeho členové civí na dvě různé depeše z Moskvy, od Nikity Sergejeviče Chruščova. Jedna, z pátečního večera, má smířlivý tón, druhá, o něco pozdější, je tvrdá a výhrůžná. Jediným očitým svědkem po letech zůstával McNamara. Podle něj vystoupil generál Curtis LeMay coby příznivec útoku: „Let's go in, let's totally destroy Cuba.“ USA mobilizovaly 180 tisíc vojáků, naplánováno je 1080 vzletů letadel jen pro první den války. Pokud McNamara a někteří další podpořili LeMayův názor, později se s tím nepochlubili.