Sověti odsouhlasili schůzku s novým prezidentem v červnové Vídni 1961. Hlavním výsledkem byl ale Chruščovův dojem, že si vůči JFK bude moci dovolit víc. Generální tajemník amerického představitele v soukromí přirovnal ke svému synovi. Nebyla to lichotka, protože mínil prvního syna Leonida, který se stal letcem, ale zároveň také prvotřídním alkoholikem a chuligánem. Prý ho otec dokonce vyhodil z domu. Měl stejný ročník narození (1917) jako John Fitzgerald Kennedy.
Už sám nápad, uspořádat summit s účastí manželek státníků a ve světlech reflektorů, byl hrozný: Milionářka Jacqueline samozřejmě předváděla své modelové šatičky, vesničanka Chruščovová se tím jistě mohla cítit uražena. O to víc její mocný manžel. Politika bývala tehdy ještě mnohem maskulinnější záležitostí než dnes, všichni však víme, že názor blízké ženy bývá pro muže silnou motivací. Zbytečné kalení nálady, vždyť během takovýchto summitů hodně záleží na každém detailu, emoci a myšlence!
Dva světy na sebe narazily… Teprve po mnoha letech prosáknou informace, podle nichž dokonce sám Kennedy hodnotil Vídeň jako svou katastrofu. Rétoricky zkušený Chruščov (který ostatně po léta musel vždy správně reagovat na každou Stalinovu otázku či invektivu) si Američana „natřel na chleba“. Opět jeden západní politik, který nepochopil, že „Rusové rozumějí jedině síle“. Llewellyn Thompson byl přítomen a – coby správný diplomat – následně po dlouhá léta mlčel jako hrob.
N. S. Chruščov ne tak dávno jedno výrazné ponížení prožil, ještě k tomu před tváří veřejnosti. Při historicky první cestě do jugoslávského Bělehradu jej maršál Tito nechal na letišti pronést připravenou vstřícnou řeč – sovětský šéf nyní vlastně mluvil k bývalému úhlavnímu nepříteli, známému dosud pod milým propagandistickým titulem „krvavý pes Tito“. Pak jen beze slova mávnul rukou: „Nasedat do aut, jedem.“ Lišák Nikita si všechno pamatuje, i když jeho jihoslovanská mise nakonec dopadla docela pozitivně. Než potom vyrazí v devětapadesátém do USA (přímo do jámy lvové) Američané jsou nuceni dodat přesný itinerář uvítání minutu po minutě, včetně takových detailů, jako počet výstřelů čestné roty a hodností zúčastněných důstojníků. Prý si pak NSCh pochvaloval, jak Eisenhower vše slíbené přesně dodržel, zbraně byly naleštěné, auta elegantní, vojenský pochod přesný, hudebníci dobří atd. Charašo.
O dva roky později političtí poradci Johna Kennedyho od nápadu se summitem na nejvyšší úrovni naléhavě odrazují: „Na stole nemáme nic, co by bylo vhodné projednávat přímo mezi špičkami, lepší by teď byla pouhá přípravná setkání expertů, oťukávání, hledání cest k porozumění.“ Ale ne, ne, šéf si postaví hlavu. Chce impozantní, historické střetnutí před kamerami, během kterého projeví svůj dějinný význam. Letíme do rakouské metropole, tam to bude hezké, a basta!
Mediální obraz byl opět dodatečně ohnut a zkreslen ve prospěch „krásného prezidenta“. Prý šlo ve Vídni o americký úspěch. Opravdu? NSCh schválí pouhých pár měsíců poté vybudování Berlínské zdi. Západu se nebojí, Kennedyho odhadl jakožto slabocha. Východní Německo se personálně rozpadalo, vzdělaní lidé (cca až 2 miliony osob od konce války) masově utíkali do Spolkové republiky, režim se mohl ekonomicky zhroutit. Zeď jej zachránila a znamenala tak významné prodloužení existence celého východního bloku. Neprodyšné hranice zůstanou nadále pilířem „komunistického světového názoru“. Kdo je uvolní, dostane ránu – viz Dubček v ČSSR roku 1968. Zase prostě „logika“ svého druhu.
Tým Wernhera von Brauna vyvinul pro USAF novou raketu Jupiter. Němci jsou dobří, pamatuje si prezident snad ještě ze svých evropských 30. let. Příští – vysněný – Saturn poletí až na Měsíc. Zkušený voják Eisenhower Jupiterům nedůvěřuje: K čemu nosič, který se musí napřed den pumpovat palivem, než bude připraven k boji. Prezident čeká na operativnější stroje Polaris, vybavené motory na pevné palivo. Aby se neřeklo, pošle von Braunovy výrobky zatím aspoň do Itálie. Několik z nich vstoupí do historie nebezpečným odjištěním svých atomových hlavic po náhodném zásahu bleskem…
Kennedy chce všechno hned, a tak rozhodne jinak: Jupitery koncem roku 1961 musí do Turecka, přímo za hranice Sovětského svazu. Načež – logicky – vojenská rozvědka nahlásí do Moskvy urgentní strategické ohrožení. Sovětská diplomacie ráda a často pracuje s metternichovským pojmem rovnováhy sil. Teď vnímá výraznou, nebezpečnou nerovnováhu, kterou bude nutné vybalancovat za každou cenu.
Naproti tomu Kennedyho administrativa úplně logicky nepracuje. Prezident zadává přepracování jaderné strategie. Stávající doktrína „hromadné odvety - massive retaliation“ se jeví příliš riziková a hrozí vyvoláním nezastavitelného masivního armageddonu omylem, na základě falešného poplachu. Doktrína „pružné reakce - flexible response“ ji má nahradit. Zároveň však produkce výzbroje eskaluje do enormní výše. Americké firmy vyvinou a vyrobí obrovské množství zbraňových systémů. Některé z nich jsou tak dokonalé a technicky pokročilé, že zůstanou v aktivní službě následujících 30 a často i více let. Snad všechny typy vojska chtějí dostat „nové hračky“ a pochopitelně (jde o věc prestiže) také své taktické jaderné prostředky. „Pružná, přiměřená reakce“ – ale na druhé straně tu máme nárůst počtu atomových bomb až na 28 133 kusů rozmanité síly k datu Dallaského atentátu… Jak nelogické! Když bude v roce 1964 sesazen Chruščov, počet těch sovětských dosáhne stále toliko „pouhých“ 5 242.
V hlavě sovětského vůdce se rodí logická inovativní myšlenka, jak dysbalanci srovnat a ještě na sebe zase pěkně upozornit, ba proslavit se, v rámci komunistických, ale též sovětských a ruských dějin. Nedávno se seznámil s divokým sexy revolucionářem z Kuby, JUDr. Fidelem Alejandrem Castro Ruz. Není to komunista, ovšem úhlavní nepřítel USA jistě ano. Eisenhower a vedení CIA jej chtěli odstranit, vycvičili bojovníky z řad kubánských emigrantů. Invazi do zátoky Sviní v dubnu 1961 ovšem pak zničil JFK: Odmítnul poskytnout dostatečnou leteckou podporu, považovanou za předpoklad úspěchu operace a utopil tím Kubánce v krvi. – Noviny a časopisy budou raději psát o jeho flirtu s Marilyn Monroe.
Castrovský režim je upevněn a obdržel gloriolu úspěšné revoluce proti americkým imperialistům. Doktor Castro se svým bratrem Raulem a kolegou Che Guevarou uvažují l-o-g-i-c-k-y : „Invaze může kdykoli být zopakována, potřebujeme trumf. Opravdový trumf.“ A Chruščov – logicky – touží oplatit Americe ohrožení raketami na svých hranicích: „Ha! Kuba leží 166 kilometrů od Floridy. Máme to!“
Klíčový nápad prý vznikl během procházky po pláži při oficiální návštěvě Bulharska. „Za pěkného počasí odtud vidíte až do Turecka,“ tak by to řekl turista, jenže politik pozoruje členský stát NATO, na jehož území jsou rozmístěny nepřátelské rakety Jupiter. Kubánskému vedení bude nabídnuta instalace raket středního doletu s nukleárními hlavicemi. Revoluční soudruzi návrh jistě s potěšením přijmou, hmm: „Že si někdo chce udržet vládu v dané zemi a mít se z toho dobře, to je sice neetické, ale aspoň srozumitelné a utilitárně logické.“ Ačkoli mládenci byli tehdy snad ještě skutečnými idealisty, věřícími ve své poslání ku prospěchu lidu „Ostrova svobody“. Ale kdo vlastně tuší, co měli za lubem…
John Fitzgerald Kennedy jmenuje ministrem obrany Roberta Strange McNamaru, muže známého systematickým a excelentně logickým myšlením. Ano, jeho prostřední jméno bylo opravdu podivné, avšak kariéra ne. Za války pracoval pro letectvo v jeho Office of Statistical Control, což bylo sice také podivné jméno pro armádní složku, avšak jednalo se o důležité a průkopnické oddělení, jehož úkolem bylo na základě vyhodnocení statistik optimalizovat nasazení sil, způsoby použití prostředků a využití dostupných lidí pro co nejefektivnější vedení války. Na první pohled by se zdálo, že zde šlo bezmála o chorobný výmysl nějakých cifršpiónů, ale úspěšnost leteckých úderů se statistickými postupy podařilo výrazně (nejméně o 20%) zvýšit. Dvacet procent, pětina, je ve válce hodně velké číslo. Znamená mimo jiné například jednu pětinu ušetřených životů vlastních letců. Což je, logicky, dobré, že.
McNamara se tehdy seznámil se slavným generálem Curtisem LeMayem, zkušeným letcem z bojů v Evropě a později velitelem, odpovědným za leteckou válku s Japonskou říší v Pacifiku. Pochopitelně, LeMay byl též u svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki. V letech 1957-61 pak působil ve funkci USAF Vice Chief of Staff. No a po odchodu svého předchůdce do důchodu převzal velení celému americkému letectvu, jakožto pátý v pořadí „Chief of Staff of the United States Air Force“.
Zatím McNamara aplikoval co se naučil v armádě do praxe průmyslové výroby s tak pronikavými výsledky, až byl nakonec jmenován prezidentem společnosti Ford Motor Company. Avšak pokud vlast zavolá, je třeba jít! Kennedyho nabídku místa v U. S. administrativě neodmítl, přestože na ní prodělal.
McNamarovou historickou výhodou se stalo, že dožil konce Studené války a odtajnění dříve přísně důvěrných informací. Tím získal možnost vyjádřit se jaksi „dějinotvorně k dějinným dějům“. Ne, že by se někdy pokoušel o lhaní, to by bylo vzhledem k existenci záznamů a archivů naivní, ba nelogické, ale přesto se mu trošičku dařilo tu a tam poukazovat na události, při nichž jednal správně – a naopak příliš nerozmazávat svůj podíl na případných životních přešlapech, třeba v případě Vietnamské války. Z jeho hlavy, úst či pera také pochází často citovaný komentář k dění klíčové porady u prezidenta onoho dříve zmíněného osudového dne 27. 10. 1962. Ale tam ještě nejsme.
K 20. květnu 1962 Nikita S. Chruščov předložil svým spolupracovníkům plán rozmístění raket na Kubě. Prý: „Pustíme strýčkovi Samovi do kalhot ježka.“ Přítomni: Ministr zahraničí Andrej Gromyko, ministr obrany Rodion Malinovskij, Anastas Mikojan, první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR. Mikojan marně protestoval a byl přehlasován i na zítřejším zasedání Rady obrany. Logicky navazovala cesta sovětské delegace do Havany 28. května. Hned 30. 5. Havana souhlasila.
Malinovskij vypracoval plán postavený na 2 typech raket, a sice R-12 s doletem 2000 km a R-14 s dvojnásobným (v kódu NATO SS-4 Sandal resp. SS-5 Skean), obě s hlavicemi síly 1 megatuny TNT. Nešlo zdaleka jen o rakety samotné, plán obsahoval přemístění vrtulníkové jednotky, motostřeleckých pluků (4x 2500 mužů), dvou tankových bataliónů s nejmodernějšími stroji T-55, eskadrony MiGů 21, dále 42 lehkých bombardérů, množství raket krátkého doletu, lodí, ponorek vyzbrojených i jadernými torpédy, pomocného personálu, atp. Vlastně šlo o malou armádu, obsazující nové zájmové teritorium. Operace dostala v rámci přísného utajení matoucí označení Anadyr, podle severské řeky u Beringova moře. Námořníci nafasovali teplé oblečení a zimní doplňky, jakoby opravdu cestovali tímto směrem.
Začátkem srpna dorazily první lodě, v noci 8. září 1962 byla v havanském přístavu prováděna vykládka raket, znovu pak 16. téhož měsíce. Všech plánovaných 40 kusů připlulo do 14. října 1962. Parník Indigirka dovezl 4. října desítky jaderných náloží určených pro různé druhy zbraní. Americký monitoring zaznamenal první podezřelé aktivity během srpna, kdy ředitel CIA John McCone sdělil prezidentovi, že nevidí žádný jiný smysl v budování obranných postavení a instalaci systémů krátkého doletu Luna (Frog) na Kubě než ten, že zde budou vzápětí umístěny nějaké útočné rakety. Nemýlil se, ale jeho názor – jaksi nelogicky – zapadl.
Podivuhodnou skutečností je, že od 25. dubna do 4. listopadu 1962 v Pacifiku vesele pokračovala operace Dominic, bezprecedentní série více než třiceti nukleárních výbuchů, nařízených prezidentem Kennedym v podstatě kvůli politickému zastrašení protivníka. Kdyby 27. 10. začala 3. světová válka, testy Calamity (800 kt) a Housatonic (8,3 Mt) by se na Johnstonově atolu zřejmě již nestihly, stejně jako následující listopadové výškové výbuchy Kingfish a Tightrope. Absurdní představa!
Mimochodem: O operaci Dominic (stejně jako ke všem předchozím sériím amerických pokusných jaderných explozí) byl natočen dokumentární film. Nyní je odtajněn a k dispozici na internetu. Jednalo se o vůbec poslední atmosférické nukleární pokusy, které Spojené státy podnikly. V rámci „Dominicu“ byly provedeny také experimenty Operation Fishbowl s výbuchy vysoko ve stratosféře. Výsledky jsou až strašidelné, ukázal se nejen potenciál takovéhoto druhu útoků oslepit zášlehem obrovské množství lidí, ale především došlo ke zničení cca jedné třetiny všech západních satelitů na nízké oběžné dráze, dále k poškození elektrorozvodné sítě až na Havaji, o výpadcích bezdrátové komunikace ani nemluvě. Sovětský svaz nezůstával ovšem nijak pozadu, jeho „Projekt K“ 22. října 1962 (též během Kubánské krize!) detonací ve výšce 290 km elektromagneticky destruoval celou elektrárnu a velké části rozvodné sítě v Kazachstánu. Další, stejně silná zbraň (300 kt), byla použita 28. 10. a ještě pak 1. 11. 1962!
Nemenší šíleností se stal pokusný start rakety Titan II z Cape Canaveral na vrcholu krize. Podle oficiálního záznamu: „1962 October 26, 17:05 GMT, Launch Site: Cape Canaveral. Launch Complex: Cape Canaveral LC15. LV Family: Titan. Launch Vehicle: Titan 2. LV Configuration: Titan II N-12. Mk 6 re-entry vehicle test launch. Nation: USA. Agency: USAF AFSC. Apogee: 1,300 km (800 mi)“. Pracovníci Air Force Systems Command amerického letectva na mysu Canaveral – a stejně tak jaderní pokusníci v dalekém Pacifiku – jakoby vůbec netušili, že planeta se nachází ve stavu naléhavé hrozby definitivní atomové války! Nebo snad ano?
Ostatně rovněž tehdejší vyhlašování signálů DEFCON (defense readiness condition) působí ze zpětného pohledu chaoticky. Stupňů DEFCON je celkem 5 a platí pro celé americké ozbrojené síly. Číslo 5 představuje naprostý klid neboli mírový stav, zato stupeň 1 znamená de facto válku respektive situaci, kdy mohou boje vypuknout ihned. 22. října 1962 byly kompletní U. S. Armed Forces (ovšem s výjimkou United States Army Europe!) převedeny na DEFCON 3. Načež k 24. 10. přechází Strategic Air Command (SAC) až na DEFCON 2, ostatní síly zůstávají na stupni 3. Letcům nechali DEFCON 2 do 15. listopadu 1962. Jak těmto signálům rozuměli lidé na pacifickém atomovém polygonu anebo na mysu Canaveral, na to se raději neptejme, v každém případě pokračovali ve svém „business as usual“, jako by se nechumelilo. A ono se už málem – jaderně – chumelilo…
Ve stejné době Varšavská smlouva v Evropě zastavila odchody vojáků základní služby do civilu, rozpustila vojenské školy a nastoupila do výchozí válečné sestavy, včetně vyzbrojení sil ostrou bojovou technikou a municí. Konflikt byl opravdu na spadnutí, ačkoli civilní veřejnost prý ani tehdy celkem nic netušila; neprobíhaly žádné akce ve smyslu přípravy k ochraně a ukrytí obyvatelstva či podobně. Nedej Bože, kdyby kdosi špatně pochopil vystřelení onoho pokusného Titanu II, který se navíc klidně mohl z důvodu technické chyby odchýlit od plánované dráhy a třeba trefit nějakou ruskou loď. Přežití lidstva viselo tehdy opravdu na tenkém vlásku. Zatím však všichni jednali logicky.
Závěr příště.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
