Jan Opravil: Na Staroměstské věži

21. 6. 1621 je pěkné datum, takové skoro symetrické. Dobová kolorovaná kresba ukazuje, že pozornost byla věnována rovněž aktuální módě, přítomní muži byli oděni převážně do baňatých kalhot v pestrých barvách. Kde byl náhle konec temnému, černému nebo tmavošedému „španělskému stylu“ předchozích sezón! Letopočet 8. 11. 1620, den Bílé hory, má také určitý numerologický půvab, šest plus dva je osm a mezitím stojí tři jedničky. Jednička bývá symbolem začátku; zde ovšem znamením počátku destrukce. Veselost z vítězství nad rebelií totiž naše katolické pány zanedlouho přejde. Na krku budou mít dlouhý, bezvýchodný konflikt, nekončící sérii ničivých tažení později nazvaných Třicetiletá válka. Jistě, lokální souboje omezeného rozsahu či naopak expanzivní výpady kamsi na bezpečně vzdálená teritoria, bývaly považovány za zajímavou kratochvíli s možností vyniknout nebo zbohatnout. Nekonečné válčení doma a na blízkých říšských územích, doprovázené rostoucí krutostí, hladomory nebo hrozivými epidemiemi, se nakonec zajídalo i těm nejbojovnějším dobrodruhům. Něco tak strašného Evropa dlouho nezažila.

Staroměstská exekuce je v české „národní“ historiografii tradičně doprovázena velkým množstvím manipulací až bezostyšně přímých lží, že to přesahuje i velmi měkce nastavené lokálně-české standardy objektivity a pravdomluvnosti. Popravených „pánů“ nebylo 27, ale 3. Exekuovaní nebyli „elitou české šlechty i národa“, devět z nich neumělo česky, takže vypovídali výhradně německým jazykem, a často se nejednalo ani o extrémně významné osobnosti. Povstání bylo zpackanou vzpourou, o níž sám vůdce moravských evangelíků Karel ze Žerotína prohlásil, že se „jedná jen o dobrodružný komplot některých pánů z Prahy, toužících se proslavit“. Rebely vybraný vzdorokrál Fridrich Falcký (Friedrich V.) byl tak slabou osobností, že po kraťoučkém střetu na Bílé hoře nejen ihned utekl z dobře vojensky zajištěné a obranyschopné Prahy, ale následně ztratil také suverenitu nad domovskou Falcí a s ní kurfiřtský úřad! Oooovšem – neopomněl vybaviti se v rámci svého útěku z českého hlavního města místními mincemi et item cennostmi. Coby vůdce žádná sláva. Z hlediska vzbouřených místních stavů navíc nesehrál ani očekávanou úlohu kontaktní osoby, přes svou anglickou manželku Marii Stuartovnu zajišťující českým protestantům vojenskou podporu mocné ostrovní říše (jejím otcem byl Jakub I., anglický a též skotský král; bratrem Karel I.), případně rovněž Dánska (matka Anna Dánská).

Českojazyčná Wikipedie dramaticky líčí „šokující a hrozivé představení“ jednadvacátého června. Jenže, při vší té dobové krutosti, staroměstská exekuce byla relativně umírněnou „zakázkou pro kata“. Habsburk Ferdinand II. jednak velké množství vzbouřenců omilostnil od fyzických trestů a vystavil je toliko zabavení majetku. Červnovým popravencům (vybraným „arcirebelům“) pak ulehčil jejich úděl, když v některých případech zamítl ošklivosti typu osekávání údů před konečným usmrcením. Dokonce si prý vzal celou noc na přemýšlení, zda skutečně potvrdit rozsudky smrti až pro 27 osob. Popravčímu Mydláři byly trpěny úlevy „klientům“, nejde-li spíš o dodatečnou sebereklamu literárně činného kata.

Zkusme porovnat: Zmiňovaná Marie Stuartovna byla coby devítiletá princeznička r. 1605 bezděky vtažena do „Spiknutí střelného prachu“. Cílem katolických spiklenců bylo podminovat Westminsterský palác a během zasedání Sněmovny lordů za přítomnosti krále Jakuba jej vyhodit do povětří. Vůdcové teroristické skupiny svou roli zřejmě docela dobře organizačně zvládali, takže se jim skutečně podařilo do sklepů umístit 36 sudů s výbušninou, jež měl odpálit Guy Fawkes. Novodobá rekonstrukce ukázala, že by to stačilo. Po smrti krále měla být na trůn posazena jeho dcerka, která měla být nadále vychována katolicky (do akce byli zasvěceni významní jezuité) a posléze vrátit Brity do lůna církve všeobecné.

Nic z toho se nepodařilo, komplot byl prozrazen, vzbouřenci pozatýkáni a Stuartovna učiněna tak tvrdou evangeličkou, že po příchodu do Prahy poslala kalvínského kazatele Sculteta „očistiti“ (to jest zdevastovat) Chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Hradčanech. Od té doby mají všechny zbylé sochy ve svatovítské katedrále uražené nosy, neb co nešlo rozmlátit nebo utrhnout a odnést, bylo tehdy alespoň otlučeno. – Spiklenci střelného prachu byli potrestáni v sérii opravdu „šokujících a hrozivých představení“, kdy byli smýkáni ulicemi, než ztratili vědomí byly jim sekány končetiny a na závěr byli rozčtvrceni. Třeba Everard Digby byl přiškrcen smyčkou, poté při plném vědomí vykastrován, načež mu byla otevřena břišní dutina a vyhozeny vnitřnosti. Odsouzenec nakonec skonal rozsekán na 4 díly. Spolu s ním byli čtvrceni ještě jiní tři nešťastníci a o den později se pokračovalo čtyřmi vůdci spiknutí, kteří byli „hanged, drawn and quartered“, neboli smýkáni koněm, zavěšeni na vyvýšené místo (žebřík), uřezáno jim pohlaví, vyřezána střeva, obé pokud možno při vědomí, pak oddělena hlava (a zbytek těla ještě s katovskou odborností quartered širokou řeznickou sekerou). Pochopitelně se jednalo o veřejnou, silně a radostně navštívenou lidovou slavnost! A ovšemže, exekucím předcházelo mučení u výslechů. Na různých místech Anglie byli popravováni další účastníci, byť někteří představitelé jezuitského řádu (vinný-nevinný, všecko jedno) se zachránili útěkem do ciziny. Dobová ilustrace zachycuje londýnské náměstí s ohni, docházelo tedy zřejmě i k pálení odsouzených smolou anebo žhavými železy; také zde některé nešťastníky pronásledují poštvaní psi…

Uvedených podrobností nás – kdoví proč – česká Wikipedie šetří, zřejmě z útlocitnosti, jen stručně shrnuje, že oni muži „byli popraveni“. Protože se „představení“ místnímu vedení i lidu velice líbila, je v zemi anglické od roku 1606 každého pátého listopadu slavena „Guy Fawkes Night“ neboli „Bonfire Night“ a nově (a komerčněji) „Firework Night“. Doporučeným zpestřením je kromě udržování velkých planoucích hranic také spálení figuríny pana Fawkese, nebo papeže, a pochopitelně ohňostroj. Dá se při tom hezky zpívat, široká účast dětí jest žádoucí a doporučená!

Zpět však do vlastí českých, shrňme si: Důvodem pražské rebelie byl jednak náboženský konflikt protestantů s katolíky, který se vyostřoval navzdory tomu, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku této doby nebyly neobvyklé mezikonfesní sňatky šlechtických rodin. Takový Václav Michna, katolík jako poleno, syn Pavla z Vacínova, magnáta a prý třetí plánované oběti 3. pražské defenestrace z 23. května 1618 (kdyby cosi netušil a neuprchl ještě včas do Vídně) klidně vstoupil do manželství s protestantkou Angelikou Sibylou ze Žerotína. Nebudete věřit, ale tahleta evangelička, později ovšem „předělaná“ na katoličku, vystupuje po mnoha letech, coby „hraběnka Andělína Sibyla“, jako jedna z hlavních postav příběhu „losinských čarodějnických procesů“ a nadšení antiklerikálové si dávají vždycky záležet, aby ji vykreslovali jakožto „typickou bigotní katoličku“… Chi, chi. Ovšem tohle sem už nepatří, na rozdíl od informace, že tatík a tchán Pavel se proslavil co finanční mág, oligarcha a člen „mincovního konsorcia“ razícího – v zájmu zbohatnutí svých členů – znehodnocené oběživo…

Problémem a hnacím motorem mocenských zmatků v předbělohorských Čechách stávala se i jistá dvojkolejnost moci. Na jedné straně zde stál habsburský císař Ferdinand II., nárokující co největší podíl absolutní vlády v tradici svého rodu (který ovšem vládnout uměl a rozuměl politice, takže si pravomoci vyhrazoval ne jen tak, ale s opravdovým přesvědčením, že jináč to nejde, neboť by tu pak hrozil chaos). Naproti tomu ovšem v linii tradiční české státnosti – potvrzené též císařem Karlem IV. – čeští stavové, představitelé důležitých elitních složek tehdejší společnosti, považovali Korunu českou za „stavovskou instituci“. Což mělo znamenat, že „lid“ Království, Markrabství plus dalších zahrnutých zemí disponuje potenciálním právem o svém vladaři rozhodovat, v extrémním případě jej taktéž sesadit. Vztah dynastie (dříve lucemburské a nyní habsburské) s Korunou svatováclavskou jest pak třeba chápati jakožto vazbu smluvní, ergo dojednanou. Rozhodně ne automaticky trvalou ani bezpodmínečně dědičnou, byť by šlo o takové pány a internacionální politické supercelebrity, jakými bývali Habsburkové…

Stavovský král byl zvolen a nastolen v osobě Jiřího z Poděbrad, takže jsme to tady už jednou měli, byť jako řešení situace po náhlé smrti Ladislava Pohrobka. Povstání let 1618-20 se pokusilo o podobný manévr. Ferdinand, přijatý českými stavy za krále 5. června 1617 a korunovaný slavnostně v chrámu svatého Víta, Václava a Vojtěcha 29. června 1617, byl ovšem, jaksi, naživu. Když nastupoval, musel uznat „Rudolfův majestát“ jako listinu, zaručující náboženská práva. Píše se, že údajně později, coby trest za vzpouru, dokument přestřihne nůžkami a snad i vyhodí z okna, což je prý zase jen nepodložený žvást, šířený historiky opisováním jeden od druhého. Majestát však skutečně přestřižen (znehodnocen) kýmsi byl, osobně císařem však asi ne. Totiž: Protestantští Češi na zasedání generálního sněmu zemí Koruny české 19. 8. 1619 Ferdinanda sesadili; což pochopitelně Habsburk nepřijal a jakmile si vyřešil důležitější věci (jednomyslná volba císařem Svaté říše římské 28. 8. – vč. hlasu Fridricha Falckého!), pustil se do práce. Proti slabému Fridrichovi stačilo vyhrát maličkou bitvu, spíš šarvátku, na Bílé hoře za Prahou, u pozoruhodného letohrádku Hvězda, postaveného zde v letech 1555 až 1558 příbuzným a jmenovcem vítěze Ferdinanda druhého, totiž Ferdinandem (II.) Tyrolským, nehodným synem Prvního. „Dvojka“ se totiž zamiloval do měšťanky Filipíny Welserové, vzal si ji a připravil tím o nástupnictví. Pěkný romantický příběh. Měl se stát králem a císařem Ferdinandem II., avšak nestal, a toto dynastické označení obdržel náš Ferdinand II. Štýrský. Což byl ovšem jiný sekáč, ten se nezakecal, takže vzpouru rázně vyřešil, oněch 27 exemplárních případů („arcirebelů“) nechal exekuovat, další vzbouřence různě potrestal a ujal se u nás opět všech pák moci. Povstalci mu to usnadnili, ani neutíkali a spíš čekali doma na svůj osud. – Tedy, přesněji řečeno, konal se soud, jehož rozhodnutí císař respektoval. Ještě přesněji, moc se nesoudilo, neboť ve většině případů byla „vina každému známá a jasná“. Jako každý Habsburk byl Ferdinand v záležitostech vlády a moci nejen tvrdě důsledný, ale též chytrý a opatrný. Uvědomoval si, že dvě mocenská centra, dvojí způsob, jakým je ve státě odvozována a legitimována moc, nemohou koexistovat bez konfliktů. Stavovský princip, reprezentovaný tu sebevědomou nobilitou („z Boží vůle“ zastupující „lid“ či „národ“ Koruny české) a stejně mocný, k absolutismu tíhnoucí vladař, odvozující svou legitimitu též přímo „z Boží vůle“, nejdou dohromady. Spory až boje se budou opakovat, stále a stále, znovu a znovu. Než je někdo rázně a principiálně vyřeší. – Ferdinand II. usoudil, že to bude on. Poradci mu vymysleli „Teorii propadlých práv“. Tato juristická konstrukce tvrdila, že vzpourou proti legitimnímu (z Boží vůle!) králi, navíc i legálně akceptovanému příslušnými sbory (zemskými sněmy) Čech a Moravy, dopustili se stavové tak hlubokého narušení privilegii a zvyky podloženého právního stavu, že vlastně – de jure – přišli (nechali propadnout) o vše, co dřív platilo. Především o pravomoci stavovských sborů. Koruna česká tak nadále nebude stavovskou institucí, nýbrž dostane nový základ, dobovou „ústavu“, nazvanou Obnovené zřízení zemské. Král český a markrabě moravský etc. zaujme jediný vrcholnou pozici. Stane se výhradním středem i zdrojem moci ve státě (odhlédneme-li od té Boží vůle, protentokrát, že) a šlus. V Česku je ustaven habsburský absolutismus. Tak to bychom měli!

Základ podunajské říše byl obnoven a předefinován. Postavení Zemí Koruny české se v budoucnu uvnitř Rakouska bude jen a jen oslabovat, rozpouštět. Vtipný německý nacionalista, poslanec a ministr Karl Giskra (1820-79) pak jednou ve vídeňském parlamentě prohlásí: „České státní právo je mystický vynález nového věku. Titul (krále českého a markraběte moravského) má v titulatuře panovníka stejně malý význam jako titul krále jeruzalémského.“ – Karel Kramář se pomstí a mezi prvními zákony nové Československé republiky prosadí předlohu, podle níž „je staletý vztah mezi českými zeměmi a rodem Habsburků natrvalo zrušen z viny Habsburků“. Dějiny říše končí. Nikdo nelituje. Ovšem je to pro nás závazek! Velký závazek dělat všechno líp! My jsme teď odpovědný „lid“. Demokratický lid…

Ilustrace Mostecké věže z roku 1621 zobrazuje šest hlav na hůlkách, vystrčených z ochozu směrem ke Hradu, a zbytek na druhou stranu, ke Starému Městu. Jak to bylo s těmi zmiňovanými „koši“ se mě neptejte, na obrázku nic takového není, lebky vypadají prostě napíchnuté na tyčích. Po opakovaných prosbách vdovy Ursuly Sofie Schlick (za svobodna von Oppersdorff, třetí manželky) povolil v květnu 1622 královský místodržící Karel z Lichtenštejna sejmutí hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika a její pohřbení – veřejně a se všemi obřady! – k tělu v hrobce pod kazatelnou u Salvátora v Praze. Mimochodem, často se v souvislosti s Bílou horou píše o nelítostných konfiskacích. Vězte však, že Karlu I. Lichtenštejnovi byly v průběhu povstání za jeho věrnost císaři vzbouřenci vyvlastněny všechny jeho ohromné statky na Moravě. A že se tu jednalo o Panství plumlovské včetně Prostějova, Bučovice a Pozořice, hospodářské jednotky na nejúrodnějších a nejvýnosnějších půdách s vysokými výdělky! O těchto „předbělohorských konfiskacích“ jsme nikdy neslyšeli, že? Nehodí se do jedině „správného“ obrazu českých a moravských dějin, v nichž Lichtenštejn, předseda soudu s rebely, pochopitelně hraje roli „katolického zlého kluka“.

Co z toho všeho plyne pro nás dnes, tady a teď? Žijeme přece v úplně jiné době, odlišném systému, máme moderní politickou demokracii. Nevládne se nám z Boží vůle, dnešní česká ústava obsahuje text: „Lid je zdrojem veškeré státní moci,“ v podstatě převzatý z Ústavy 1920 („Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé.“) a inspirovaný Ústavou USA, uvozenou: „My, lid Spojených států… dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických.“ Jenže. Časy se mění, mocenské principy zůstávají. Některé politické pravdy platí stále a věčně. Jednou z nich je fakt, že v žádné zemi nemůže být klid, pokud tam soupeří síly, nárokující si postavení „jedině oprávněného centra moci“. Stačí udělat malou chybu, zdánlivě nepodstatnou změnu ústavního systému a „lid jako zdroj veškeré moci“ nadále nebude volit jen parlament, ale rovněž přímo osobu prezidenta. Zdánlivě drobná, kosmetická úprava pod rozlišovací schopností „lidu“. Ostatně dlouho po ní volala média, až nás naučila přát si ji. Jenže… mocenské principy zůstávají… Neklid v zemi, zpochybňování jejího směru a zakotvení, vulgarity, či poklonkování východním mocnostem a snahy o definitivní vymazání havlovské „lidskoprávní stopy“ ne náhodou vyvstaly právě po změně z let 2011/12 a její realizaci prezidentskými volbami ledna 2013.

Ano, mezitím mnozí pochopili, co nám mohou ony slavné „prvky přímé demokracie“ také přinést. O tom, že někteří „povstalci“ spáchali principiální a zbytečnou chybu, však nemluvíme, jen o osobách; často žel spíš o jedné… Rozebíráme personálie, ale nedochází nám, že závada je systémová a bude nám tu škodit a překážet, i kdybychom si, z úradku Božího, příště zvolili samotného Krista Ježíše…

Eh, osoby. Kmotři přímé volby: Vít Bárta, Miroslav Kalousek, Petr Nečas, Karel Schwarzenberg. Vina je každému známá a jasná, dějinný zločin z lehkomyslnosti, naivity a nedbalosti, podíl na chaosu v korunních zemích. Pro každého tyč na Staroměstské věži, ať jsou vidět. Těla příbuzní mohou odvézt. Pod podmínkou, že se postarají rovněž o jednoho transylvánského finančního mága, špicla, demontéra demokracie. Jenom se rozhodněme, jestli ho pošleme na ten jeho Východ k pohřbu s hlavou, nebo bez. Můj Bože, byla tu bez bolševiků pár let taková pohoda!