Jan Opravil: Volby ve Springfieldu

Soukromě si rehabilituji Michaela Moora, pro mne dosud jen zaujatého autora ideologických filmových dokumentů. Tentokrát však pan režisér projevil ničím nezkalenou bystrozrakost a na základě zkušenosti z rozhovorů s obyvateli regionů USA řadu měsíců předem předpověděl, že volby nevyhnutelně vyhraje Donald Trump. Senzitivita umělce, cítícího „růst kořínků trávy“ tam, kde my ostatní vidíme zatím ještě neproblematicky rozkvetlou louku… Mít sebevědomí Donalda Trumpa, Miloše Zemana nebo Rodriga Duterteho, zamyslel bych se ještě nad tím, co s Michaelem M. udělá strašidelná zpráva, že se na jeho stranu přidává jeden pravicový konzervativec, jenže na takové pitominky jsem příliš starý a psychicky zdravý. Kde je Morava, Czechia, Brunn bei Wien i s jakýmsi místním grafomanem, pan režisér stejně asi netuší. Trump ano. Též zde totiž kdysi „měl sex“. Ale teď k těm havranům.

Nikdo mi nevymluví – coby pravicovému konzervativci – že do Bílého domu nebyl právě zvolen Joseph Fitzgerald O'Malley Fitzpatrick O'Donnell Řízek "Joe" Quimby, přezdívaný „Diamantový Joe“, nebo jednoduše „starosta Quimby“. Všimněte si, že rafinovaná soustava českých vícenásobných záporů v předchozí větě znemožňuje milému čtenáři zjistit, co si myslím a copak jsem tu vlastně přesně napsal. Hezká, politická věta, přibližně stejně srozumitelná a jasná, jako dosud prezentovaná politika Donalda Trumpa. Nikdo také přesně neví, kde leží simpsonovský Springfield, a o tuto geografickou jemnůstku jsou vedeny vášnivé spory. Zato havrani (ravens) mají jasno pokaždé a vždycky trefí zpátky na místo, kde zimovali loni. Po desítky let stejně, konzervativně. Milí ptáčkové!

Slovíčko „raven“ rovněž není úplně bezproblémové, neboť otcové a matky – smazat! genderově nekorektní! – matky a otcové anglického jazyka… vlastně matky, otcové, otcové a matky… vlastně, uff, „rodičovské osoby“ angličtiny kdysi rozhodli… do háje!... rozhodly, rozhodli a rozhodla, že nějaké nuance mezi ptáky nechají ptákoznalcům (jéžiš: ptákoznalkyním… ne-é, to by bylo urážlivé, prostě ornitoložkám) a stejným slovem pojmenují havrany všech ras (panenkomária: „ras“! On se zbláznil!), a zároveň i krkavce… krkavice? krkavky? kavky? škrkavky? Ummmmm…

No, vidíte, a přesně tohle štve, irituje a sere všechny dělníky, pracovníky, rolníky a jiné robotníky z téměř všech vnitrozemských států USA a ještě i nějakých přímořských: Svět se stává příliš složitým, sofistikovaným, pro ně vlastně nepřátelským místem. „Člověk si musí dávat pozor na hubu, když někde něco říká, protože chytrolíni z New Yorku po něm hned jdou, když není dostatečně prej ,korektní‘. Dřív se mlčet dalo, jeden měl aspoň co dělat, ovládal stroje, o kterých ti univerzitní mudrcové neměli páru, nedokázali by je obsluhovat ani náhodou. Ale teď práce není, přesunuli výrobu do Asie. Globalizace.“

Ne, neberte prosím předchozí odstavec jako nějaký výsměch. Takhle to prostě je a nejde zdaleka jen o problém Spojených států. Volba vyloženě populistických cvoků do nejvyšších politických pozic se týká zatím několika zemí světa, zahrnuje však již všechny kontinenty a je evidentně trendem. Pošuk umí vyjádřit frustraci širokých vrstev společnosti lépe, než sofistikovaný intelektuál. Nebere si servítky. Nezakoktá se, když říká evidentní nesmysly nebo sám sobě protiřečí. Neštve posluchače prokazatelným faktem, že složité společenské problémy vyžadují složitá a postupná řešení, a že „rozetnutí Gordického uzlu“ zamotání provazu zdánlivě vyřeší, ale zároveň ho učiní nepoužitelným. Ha, ha, blá, blá, inťouši!

Voličská vzpoura je evidentní. Lidé záměrně lživě odpovídají na otázky doprovodných průzkumů veřejného mínění, čímž dokonale matou média. Už tohle je jistá antiintelektuálská vzpoura. M. Moore upozorňuje, že zákoutí plenty ve volební místnosti zůstává možná posledním místečkem, kde se i dnes Američan cítí opravdu svobodný a nekontrolovaný; šéfem, státem, partnerem, společenskou elitou ani médii. V oné chvíli, říká Moore, stane se z něj škodolibý buřič, na pár vteřin se promění v soukromého Robina Hooda, Kapitána Ameriku, Supermana. Zvolí tak, aby všechny ty chytráky naštval, překvapil a dostal. Soukromý triumf! (Tož, ano, uznávám, pocit i nám grafomanům blízký...)

Devátého listopadu však přiletěli ti černí havrani, takže stejně se neubráním jistým obavám z toho, co se stalo. Právě zvolený prezident USA (president-elect) je hulvát, nevzdělanec a prase, na čemž fakt jeho zvolení do prestižní veřejné funkce nic nezmění. Máme své zkušenosti, tady u nás v Tschechische Republik (an Burge, totiž an Burg a měl by tam být člen: An der Burg). Vyzdvižení realitního mogula do pozice ovladače jaderných kódů nejradostněji a nejhlasitěji oslavily tyto světové osobnosti: Miloš Zeman, Vladimír Putin, Václav Klaus, Rodrigo Duterte (schizofrenický filipínský prezident), Vladimír Žirinovskij (spasitel Ruska), Pak Kun-hje (jihokorejská prezidentka, řízená ve své funkci jakousi prý sektou), Marine Le Penová, Geert Wilders, Nigel Farage a Viktor Orbán. Poněkud stranou se tentokrát držela hlava venezuelského státu Nicolás Maduro. On zdaleka není takový sekáč – zejména v poslední době – jako býval jeho charismatický předchůdce a učitel Hugo Chávez (dnes víme, v oboru hradních psychopatů naprosto vizionářsky průkopnický muž)! O čem seznam gratulantů svědčí, ponechávám na každém z vás, milí pilní čtenáři této rubriky.

Pilní čtenáři této rubriky dozajista též vědí, že starosta Quimby bude míti od nynějška na povel 9 200 kusů americké jaderné munice různých ráží. Během informativní návštěvy Pentagonu, kterou kandidáti nominovaní na nejvyšší funkci ve Washingtonu absolvovali, se Don Trump generálů optal: „Když máme ty atomové zbraně, tak proč je nikdy nepoužijeme?“ Což byla, jak se hezky říká, „dobrá otázka“. Pro ilustraci si níže dobře popíšeme ruský (sovětský) komplex Satan:

Raketa R-36M, v kódu NATO označovaná jako SS-18 s přezdívkou „Satan“, je mezikontinentální strategická střela, nedávno inovovaná na provedení R-36M2 Vojvoda. Je vysoká přes 35 m s průměrem 3 m a dokáže nést 10 termonukleárních hlavic v síle 0,5 nebo 0,75 Mt (megatun TNT), které mohou být s přesností 500 m samostatně odhazovány a odpalovány. Dolet je 11 tisíc km a raketa byla vyvinuta za účelem zničení lidnatých amerických měst a vyhubení obyvatelstva. Letové dráhy pro jednotlivé kusy byly designovány tak, aby každý Satan přeletěl nad řetězcem vybraných velkých sídel USA a postupně zde na vhodným místech s co největším možným účinkem odpaloval termonukleární střely. Pro prvotní zásah se počítá s okamžitým usmrcením cca miliónu osob na 1 hlavici, tedy 10 000 000 mrtvých během jednoho letu (nikoli „mrtvol“, neboť ty budou žárem beze stopy zplynovány). Jiných 10 x 1 000 000 by byly oběti zamoření v průběhu následujícího týdne. Další lidé zemřou postupně na ozáření, v důsledku požárů, zimy, udušení ve zhroucených budovách, a též hladem. Konečné „skóre“ jediného Satana může dosáhnout zhruba 22 až 25 miliónů zabitých. Raketových systémů Vojvoda má Rusko v současné době k dispozici 55 a jsou plně bojeschopné, kdykoli použitelné. Tvoří pouze malý zlomek jaderné výzbroje, jež je stále, dávno po konci Studené války, k dispozici. – Tolik informace pro kandidáty na amerického prezidenta, pročpak nikdy nepoužít jaderné zbraně, Done.

Hmm, Hillary bych v uvedeném ohledu věřil rozhodně mnohem víc, přestože zdaleka nejsem sám, kdo tvrdí, že je hrozná… milé ženy, čtenářky, můžu napsat… „kráva“? Což potvrdili i voliči, uváděný důvod „preferuji ho kvůli odporu k protikandidátovi“ se v dotaznících od Trumpových voličů objevuje proklatě často (viz čísla CNN, s uváděnou účastí 24 537 respondentů). Kupříkladu v průběhu nedávné poslední fáze života Nancy Reaganové pronesla Clintonová pro jakýsi plátek fantasmagorické sentence o údajné vině manželů Reaganových na šíření dobové epidemie AIDS. To, že prezidentská vdova právě umírá, takže by lidsky – a ostatně i politicky – bylo vhodné držet se zpátky a naopak si vlídným slovem naklonit konzervativce, exministryni nějáko nedocházelo… No, možná opravdu nic nevěděla. Máme o americkém vládním servisu evidentně přemrštěné představy. Když pak člověk slyší, že Státní tajemnice supervelmoci směla užívat mailserver instalovaný na jakémsi podivném písíčku ve sklepě soukromého domu, nestačí se divit. Bezpečnostní záplaty ten krám jistě nikdy neviděl, jeho jediná údržba nastávala možná tehdy, když z něj paní domu cestou pro brambory setřela hlínu. Síajej, efbíaj, no nazdar! Dárek Putinovi. Sranda. Ledaže by tohle FBI ministryni udělala schválně, aby na ni později něco měla. Pěkná konspirační teorie, že? Ředitel James Comey – a to je holý fakt – tuto kartu v pravou chvíli „volebně“ využil, jen co je pravda. – Dosti však konspirací, jejich svět se Trumpovým zvolením stejně zhroutil!

Joseph Fitzgerald O'Malley Fitzpatrick O'Donnell Řízek "Joe" Quimby Donald John Trump zatím působí nekompetentně ve všech oblastech. Na většině fotografií se tváří jako opičák, jenž právě měl sex s tou samicí z tlupy, která disponovala nejčervenějším zadkem. V českém literárním kontextu bychom řekli: „Švihák, Manekýn, Seladon, Hrdopýšek a Idiot,“ ale neřekneme, neboť právě napjatě čekáme, co se z panáčka vyvine. Naši představitelé se těší, že prý snad aspoň najde na mapě Českou republiku, ale on bude hledat Československo a Gottwaldov, tak nevím. Možná bychom mu pro radost mohli ten Zlín zase přejmenovat, vždyť jsme Češi. Trumpín, to zní dobře.

Bylo zajímavé sledovat ticho, jaké zde nastalo po překvapivém opičákově vítězství. Naší národní tradicí je přece hlasitě se přidat k vítězi a vlézt mu do zadnice; již za Protektorátu koloval vtip, že si ministr Emanuel Moravec holí hlavu proto, aby při onom politickém výkonu své nacistické pány příliš neškrabal. Nynější klid signalizuje obavy. Také mám strach… Hrozný je už sám fakt, že jsem si (byť s hlasitým skřípěním zubů) přál vítězství demokratů a té jejich hrozné... „Hillary, já jsem vám fandil!“ Od časů, kdy nám zde konce víkendů zpříjemňovaly excelentní Nedělní zápisníky Martina Čermáka z Hlasu Ameriky, ctím tehdejší autorovo: „Jsem republikán a pro Reagana!“ Prezident „RR“ pro mne zůstává – a beru si to fakticky osobně! – ukázkou politika, jenž chtěl, uměl a nakonec vítězil nad zlem. Stačila mu pouhá dvě funkční období, ani ne 10 let. Držel morální pozici, využíval politickostrategické inteligence (v obou smyslech slova) a věřil v hlubinnou nadřazenost pravdy nad lží. Uměl se obklopit spolupracovníky, kteří jím stanovený směr naplňovali v praxi, moc o tom nemluvili, avšak o to víc se činili. Vyhráli, neboť uměli rozeznat a přesně pojmenovat zlo. Na pád bolševického monumentu, který zde byl soudruhy zařízen a naplánován na další možná stovky let, nelze nikdy zapomenout!

Vzpomínám na dávné komunistické Televizní noviny, kde jsem jméno zatím ještě jen uchazeče o nejvyšší post USA poprvé zaznamenal: Málokdy uslyšíte – i od komunisty – takto nenávistný, zlý a zároveň vystrašený příspěvek, jaký tehdy jeden z mezinárodně-politických redaktorů ČST přednesl, jistě na přímou objednávku Ústředního výboru Komunistické strany. „Oni“ se toho „hollywoodského herce“ strašně, strašně báli a nenáviděli jej od prvního dne. Kdosi prohodil: „Ti z něj mají ale vítr!“

Mimochodem, M. Čermák se ve skutečnosti jmenoval Ivo Ducháček. Významná osobnost českého demokratického života, rodák z Prostějova, absolvent brněnských práv, dopisovatel Lidových novin z Francie, následně spolupracovník Československého národního výboru v Paříži, Šrámkových exilových vlád v Londýně, styčný důstojník generála George S. Pattona v rámci osvobozovacích bojů roku 1945. Po válce se stal poslancem Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění, poté zase, proti své vůli, exilovým politikem, novinářem, vysokoškolským pedagogem. Jeho žena Helena volila demokraty, takhle to měli v rodině rozdělené. Pravda, obě dominantní americké politické strany v těch časech ještě nabízely svým podporovatelům volitelné kandidáty.

Jeden podnikatelský obor si na těchto volbách zcela vylámal zuby: Odhady výsledků. Američané mají proti Evropě jednu dobrou vlastnost: Neradi sami sobě lžou, takže jakmile se jim cosi nepodaří, chtějí problém vyřešit. U nás v takové situaci nic neděláme a okecáváme, proč to nepůjde. Sebereflexe agentur a „expertů na odhady“ byla v USA okamžitá. O svém fiasku otevřeně píší, rozebírají je, hledají cesty k nápravě. Vědí, že jejich přístup musí být příště radikálně odlišný.

Pozoruhodnou paralelu toto chování nachází mezi významnými žurnalisty. Rovněž informační masová média přece selhala a minula se s preferencemi i s identifikací problémů, pociťovaných voliči. Sebekritický je Fareed Zakaria, Jim Rutenberg z NYT, dobrou analýzu a omluvu za selhání nabízí třeba Kyle Pope, šéfredaktor Columbia Journalism Review, a velká řada dalších. Společným jmenovatelem je poznání, že nová média jsou k ničemu, pokud žurnalistiku, potažmo celou společnost, pouze izolují do sebestředných, sebežerně uzavřených buněk, v nichž se lež a klam stávají nerozeznatelnými od pravdy o životě lidí. „Velmi málo novinářů si vyhradilo čas ke kontaktům s lidmi žijícími mimo velká města u západního a východního pobřeží, aby jim naslouchali,“ konstatuje Pope: „Přitom v těchto volbách, tak jako v jiných volbách, byli právě voliči podstatní, a to mnohem víc, než manažeři volebních kampaní, mluvící hlavy z think tanků nebo komentátoři se spoustou příznivců na Twitteru.“

Nerespektovat co si mnoho lidí myslí a čím se trápí, znamená programovat jejich budoucí vzpouru. Pokud měla nyní jen podobu volebního překvapení, je to ještě dost v pořádku a dá se s tím bez silných společenských otřesů něco udělat. Trumpa volili jednoznačně starší lidé, ale bylo by hloupé myslet si, že prostě počkáme, až „reakcionáři“ vymřou a vezme to šťastnější mládí. Junioři mohou být relativně spokojení prostě proto, že se zatím nemusejí o nic podstatného starat a mají dostatek (technologické) zábavy. Nejhroznější prohrou by bylo, pokud z dnešní relativně optimistické mládeže za pár let vyroste znovu znechucená societa v „blbé náladě“. Což se docela snadno může stát a zdaleka ne jen v USA… Jestlipak bude sedmdesátiletý realitní podnikatel, známý buldozer vždy tvrdě jdoucí za svým (většinou finančním) cílem, tím pravým společenským reformátorem, schopným vizionářsky a sofistikovaně čelit takto komplikovaným novým výzvám? Což, občané? Tak určitě, on má chytré děti. Jo. Aji manželky.

Republikáni jsou asi většinou spokojeni, že vyhráli. Vyšlo to, chromý a škaredý kůň nejen doběhl, ale překvapivě dominoval, byť podlézal nejednu překážku, leckoho naštval a urazil. Teď bude mít tým, ledacos se prý změní. Hmm. No a proč vlastně nešlo, aby „republikánům a pro Reagana“ volby vyhrál slušný, tolerantní kandidát, takový, který by „svému lidu rozuměl“ a zároveň nebyl Řízkem Quimbym? Podívám se na další díl Simpsonů, možná tam něco k tomu bude. Eh, jenže… Simpsony by přece měli zakázat! Nebýt jich, žádný Řízek by nemohl vyhrát. Udělali z padoucha sympaťáka! Prokletá média. Mám blbou náladu. Vezmu raději vzduchovku, půjdu do parku a postřílím všechny ty černé havrany! (Michael Moore možná blufuje, vytáhl jméno z klobouku a náhodou se trefil. Neměl vůbec co ztratit.)