Jan Opravil: Velká doba

04.11.2016 17:16

Velká doba žádá velké lidi. Malá doba žádá malé skřety. Ovšem muž, který omylem zastává úřad prezidenta, opět nezklamal. Ale tentokrát se k němu přidali další skřeti. Mluvíme pochopitelně o Filipínách!

Jan Opravil: Velká doba
Foto: Hans Štembera
Popisek: Prezident Miloš Zeman
reklama

Zajisté chápete, že se nejedná o velikost či výšku tělesnou. Tomáš Masaryk byl krásný a vysoký stařec, Edvard Beneš, jeho nástupce a pokračovatel, pro změnu příliš nevyrostl. Ostatně snad na něj, jako na až desáté dítě nepříliš movitých rodičů, často ani nezbývaly dosti velké porce jídla. Moudře poznamenává francouzský historik a prezidentův životopisec Antoine Marés, že se nám „Beneš stal ideálním českým obětním beránkem“. Sklon té čárky nad Marésovým „é“ patří správně obráceně, ale nebudeme tu tahat znakového tygra za ocas, aby vše nedopadlo jako kdysi s textíkem „Tak jsme zase zůstali pozadu“ kde čtenář vidí namísto hebrejštiny, arménštiny či azbuky samé otazníky. Prekliaty Lemberg!

Tož ale, ono stejně bylo na čase znovu a s odstupem si přečíst pár starších statí… A to vám potom člověk nestačí koukat, jak se nám politická situace rychle vyvíjí. Co byla před rokem ještě nadsázka až sci-fi, to tuná dněska máme naživo, live! Holt, makáme, makáme...

Napsal bych, kam spějeme, ale filipínský prezident Rodrigo Duterte dostal prý teď z Nebe pokyn, že mluvit sprostě není hezké, což mě pochopitelně globálně filosoficky fakt znejistělo… Filipíny jsou bezmála jako Česko, máme skoro stejnou vlajku. Konkrétně tenhle vyvolený svatý muž Boží prohlásil: „Slyšel jsem hlas, který mně řekl, abych okamžitě přestal nadávat, nebo letadlo spadne. Tak jsem slíbil, že přestanu. Kdo to byl? Samozřejmě Bůh!“ V tradiční – a ovšemže překonané – psychiatrii 20. století se tomu říkalo „pacient má hlasy“ a býval to důvod pro urychlenou hospitalizaci. Pan Duterte, zvolený lidmi 21. věku, však pokračuje ve výkonu nejvyššího úřadu. Z čehož je vidět ten pokrok, globálně.

Podobné hlasy napověděly panu Zavrtálkovi, ministru zahraničních věcí Filipín, aby sepsal jakési prohlášení. Hlasy „dostali“ též čtyři tamní nejvyšší ústavní činitelé, a aj, bylo jim zvěstováno, že se pod to mají podepsat. Tož, protektorát, taková zvláštní historická situace, naplněná rozechvěním: „Český národ stál tu všemi opuštěn, zrazen. Tento stav zavinila politika dr. Beneše, který vždy stavěl zájmy demokraticko-židovského kapitalismu před potřeby naší národní budoucnosti. Tehdy rozhodnuto naše země zrádnými spojenci opuštěné dáti pod ochranu veliké Říše. To se stalo v dohodě a v souhlasu se zákonnou českou vládou. Pro všechny myslící Čechy bylo zřejmé, že Západ podnikne všechno, aby Říši škodil. Nebylo žádným překvapením, že v tomto okamžiku pan Beneš se objeví na politické scéně jako britský agent. Jeho ctižádost učinila jej totiž zcela bezcitným k českému národu. Kdo dosud plnil své povinnosti a soustředil se na poctivou práci, ten také dnes klidně pracuje ve svém povolání a tomu nebyl zkřiven jediný vlas na hlavě. Všechna česká krev, dosud prolitá, mohla býti ušetřena, všechna tvrdá opatření Říše, která nás dosud postihla, byla vyvolána nesmyslnými pokusy o politický odpor, podněcovanými z ciziny panem Benešem. Místo národa je v tomto velikém boji jedině po boku Říše. Nepřátelé Říše jsou také nepřáteli českého národa. Proto je povinností každého Čecha, ať je kdekoli, účinně podporovat Říši v jejím obrovském rozvoji jak stálou spoluprací na ekonomicky důležitých úkolech země, tak bezohledným potíráním nezodpovědných pokusů o ,občanské protesty‘, jakož také nepřátelských výmyslů, budovaných na lži a podvodu.“

Zlatá, ryzí slova… Prezident kromě toho pravil: „Oznamuji náš rozchod se Spojenými státy. Filipíny se budou od nynějška orientovat na Čínskou lidovou republiku.“ Což Duterte doprovodil krásným gestem, jímž Číňanům na místě daroval několik sporných ostrovů (jedná se o Spratleyovy ostrovy v Jihočínském moři), na které jeho země dosud měla nárok autoritativně podpořený verdiktem Stálého rozhodčího soudu (PCA) v Haagu. O dané území byl nedávno veden rozhořčený mezinárodní spor, doprovázený silnými gesty včetně výroků Číny, odmítajících kompetence uvedeného tribunálu.

Z čehož vidíme, že nějaké lejstro, podepsané Hamáčkem, Sobotkou, Štěchem a Zemanem je úplné nic, když jiní dávají celé ostrovy! A ze srdce a s božským souhlasem! Pražská kavárna, Petiční výbor Bártóšky a Dýka a Kroměřížská výzva, Horáček se Starostama se nám tu jasně odhalují z nepřátelských výmyslů, budovaných na lži a podvodu. Jejich ctižádost učinila je zcela bezcitnými k českému národu.

Pozoruhodná komunikace rozvinula se 3. června 1942 z iniciativy SS-Sturmbannführera Martina Paula Wolfa, šéfa IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, ve směru k nadřízeným v Říši (velkoněmecké). Wolf upozorňoval, že by tisk neměl uvádět přemrštěně vysoké počty účastníků demonstrace, organizované protektorátní vládou (ovšem především ministrem Emanuelem Moravcem) a konané den předtím na Staroměstském náměstí v souvislosti s atentátem na Heydricha. Přece prý: „Na Staroměstské náměstí se vejde nanejvýš 58 496 osob, tj. pokud by se na jeden metr čtverečný počítaly 4 osoby. V cizině je mnoho lidí, kteří vědí, kolik lidí se na této ploše může shromáždit.“

Hmm, „v cizině je mnoho lidí, kteří vědí“, ale česká policie a mnohá významná média najednou 28. 10. 2016 zapomněla a referovala stále o „několika tisících účastníků“. Půlka Staromáku, zaplněná lidmi, však obnáší – jak nám s typicky německou důkladností spočítal Sturmbannführer Wolf – 29 248 osob. A je zcela evidentní, že 28. října 2016 se nejméně tolik účastníků organizátorům Petru Gazdíkovi a Michalu Horáčkovi podařilo získat k účasti (oproti Protektorátu naprosto dobrovolné) na občanském protestu a zároveň oslavě státního svátku tamtéž. Ministr vnitra Milan Chovanec později připustil číslo 15 tisíc, protektorátní tisk měl kdysi „hlasy z Berlína“ povoleno napsat o šedesáti, resp. po výslovném započtení bočních ulic pětašedesáti tisících účastníků. Hle, Staroměstské náměstí v Manile se zmenšilo!

Státní prezident Hácha – neboť jeden z jeho rozechvělých projevů, naplněných postupně víc a víc bezvýhradnou loajalitou k Říši, výše parafrázujeme – měl ovšem s postupujícím časem politicky jasno. Původní nevýrazný vztah k Německu, kdy soužití s ním považoval v dané strategické situaci spíše za nutné zlo, proměnil se mu postupně ve zvláštní mix servilního obdivu, podřízenosti, strachu a ovšem i hlubokého sebeklamu. Čím více Emil Hácha mluvil, tím víc sám sobě věřil, že vlastně činí dobře. Ty jeho potrhlé a nakonec zcela nemorální věty, podle nichž vrah nemůže za to, že vraždí, když ho oběť přece sama „záměrně a inspirována panem Benešem z Londýna“ dráždila…

Edvard Beneš nebyl prostý chyb. Ostatně osud jej nutil k tolika závažným, zásadním a často přímo krutým rozhodnutím, že nikdy se nezmýlit bylo prakticky nemožné. Posměváčci, kteří možná během svého života přijmou odpovědnost za procento, ale spíše jen promile, závažných kroků (týkajících se navíc jen a pouze jich osobně) si nedovedou představit odpovědnost státníka za celou zemi a národ.

Už fakt, že se E. Beneš kdysi vypracoval z chudého děcka na vzdělance s vynikajícím rozhledem, byl malý zázrak; byť se na něm samozřejmě projevila úžasná efektivita a kvalita rakousko-uherského školství. Rakousko „milovalo své nadané děti“ bez ohledu na jejich sociální původ a teoretické šance, totéž platilo rovněž pro druhou část státu (byli-li jste ovšem ochotni stát se Maďary). Galerie géniů, špičkových postav ve svých oborech, nobelistů a slavných, či jindy zas neprávem zapomenutých nebo nedoceněných vědců, filosofů, techniků i podnikatelů, pocházejících z oné naší „staré monarchie“ je impozantní. Ne, ne, tady nejde o žádnou cimrmanologii!

Jedním ze zcela mimořádných lidí byl i Eduard Beneš, později po studiích ve Francii používající verzi svého jména „Edvard“. V neuvěřitelně mladém věku se stal diplomatickou hlavou masarykovské Zahraniční akce. Ale jakou hlavou! Strategicky uvažující a v taktice neméně zdatný, přitom pokaždé sledující zájmy českého národa (nejen jeho), perspektivu prosperity, politické demokracie, státního a národního prosazení, kulturní seberealizace a tak dále. Snad kromě krátkého období triumfu, spojeného s vytvořením samostatného Československa, měl kritiků vždycky dost. Zejména totalitáři všech typů se do něj strefovali. Stárnoucí prezident jednou napíše: „V životě mě kritizovali za cokoli, co jsem udělal, ale také kvůli čemukoli, co jsem neudělal.“ Pravda, pane Marési: „Beneš se nám stal ideálním českým obětním beránkem.“ Neprávem. Nedomyslel jedinou věc – nebezpečí komunistické totality.

Okamžik a zároveň důkaz prezidentovy velikosti? Období po Mnichovu, kdy se Beneš (jako každý na jeho místě!) pochopitelně dostával až na své dno, zlomil se a rezignoval, byl konfrontován nejen se ztroskotáním vlastního politického a demokratického díla, ale také s podlostí mnoha Čechů a Slováků. Následovalo však něco úžasného: Ve světových dějinách odstoupila, byla odvolána a vypuzena spousta politiků. Pokud nezemřeli, většinou někde živořili. Sem tam se pokusili o návrat, výjimečně a s nějakou velmocí v zádech se jim to na čas podařilo. Někdy ten svůj come-back nepřežili. S většinou takovýchto „bývalých“ už nikdo z politického světa nikdy nechtěl mluvit. Pokud měli štěstí, domohli se kdesi malé penze a jaksi „existovali“. Psali memoáry, ve kterých vysvětlovali sami sebe.

Edvard Beneš byl člověk jiného druhu. Za rok a půl po největší životní prohře se mohl procházet po zahradě a popíjet čaj s jedním ze tří nejmocnějších mužů tehdejšího světa, předsedou britské vlády Winstonem Churchillem. Churchill přišel proto, že chtěl „znát názor pana Beneše na některé důležité otázky“. Znovu si tu větu přečtěte: „Pan Churchill zde byl proto, že chtěl znát názor pana Beneše na některé důležité otázky,“ zkuste si tam dosadit jiné jméno z našich prezidentů a místo Churchilla si prostě představte jakoukoli důležitou postavu, nějakou významnou světovou osobnost příslušné doby… U kterých jmen jste se smáli té představě, kde jste se jenom podivili, a která jména vám „seděla“? Mně pouze dvě: Beneš a Havel. Při vší úctě k T. G. Masarykovi, jeho názory zase tak mnoho lidí na světové scéně nezajímaly. Byl příliš „tuzemský“, specifický, se svým profesorským husitismem exkluzivní a nekompatibilní pro širší svět. Karel Čapek, Ferdinand Peroutka a jiní čeští republikánští novináři se snažili představovat Masaryka coby velkou světovou osobnost, celebritu politické scény. Tak trochu vždycky zůstávali udiveni, že to nefunguje. U Beneše ano!

Samozřejmě, E. B. nebyl na „Druhou zahraniční akci“ zdaleka sám, zásluhy náleží celé řadě jeho více i méně zapomenutých spolupracovníků, a též podřízených, často hrdinů v boji. Tichým svědectvím přispěli, byť proti své vůli, také zabití z německých popravišť, lidé trpící ve věznicích a koncentračních táborech. Aniž to chtěli, stali se velkými. Někteří z nich tuto svou velikost beze zbytku přijali a později naplnili v praktických činech. Jednou budeme znát kupříkladu jméno Jiří Brady…

Veřejnost projevila sympatie poníženému Československu nejprve v USA, kam Beneš brzy vyrazil na přednáškové turné. V Anglii první přispěchá s omluvou za zradu britské vlády H. G. Wells, poté i další. No, a po několika měsících byl Edvard Beneš, teď opět „president doktor Edvard Beneš v exilu“, schopen otevřít si cestu rovněž k J. V. Džugašvilimu-Stalinovi. Ovšemže od počátku emigrace pracoval na kontaktech s F. D. Rooseveltem. Také tito pánové chtěli znát názor pana Beneše na některé důležité otázky. Tři hlavní a nejmocnější státníci protihitlerovské koalice. Představitelé států, jež určí poválečné uspořádání světa.

Reinhard Heydrich prý věděl, že pokud se mu podaří identifikovat 50 000 aktivních, morálních a demokraticky smýšlejících Čechů, a ty usmrtit, může se mu podařit zlomit celý národ. Padesát tisíc, vlastně tolik, kolik by se najednou mohlo natlačit na Staroměstské náměstí v Praze. 28. října 2016 se jich tu sešla zhruba polovina. Jeden ze skřetů prohlásil, že šlo o „bezohledný pokus destabilizovat naši zemi“. Demokratická, korektní a klidná demonstrace… Po čem by volal bývalý prezident, kdybychom řádili jako frustrovaný francouzský dělník během tamní obligátní stávky? Rány, kameny, Molotovovy koktejly, zapálená auta. Mluvil by o terorismu? Konci světa? Božím soudu? Aha: „Kdo dosud plnil své povinnosti a soustředil se na poctivou práci, ten také dnes klidně pracuje ve svém povolání a tomu nebyl zkřiven jediný vlas na hlavě.“ – Inu znáte je, Filipíny, tam když se do sebe na náměstích kvůli něčemu pustí, tak to bývá doopravdy. Pouliční bitva. U nás o ní zpívá Kabát. Ale jen zpívá. My Češi, klidný a spořádaný národ, vyjadřujeme se sametově.

Média jsou zmatená. Jejich pracovníci vnímají, že tentokrát nanovo začíná jít o víc, než jenom o pohodlné postávání s mikrofonem, přijetí role „já jsem třetí strana a vy se mi pěkně hádejte, ať je to zábavné a mám dost materiálu“. Jistě, mnozí zkouší naslouchat, odkudže uslyší nějaké „hlasy shůry“. Jiní aspoň iniciativně mlží, připravují si pozice, aby případně vydrželi pod jakýmikoli budoucími šéfy: Nevyznamenání J. Bradyho už není hanebná sprosťárna hradního patafyzika vůči úžasnému a velkému starému muži, ale „spor o (ne-)udělení“ (čí, koho „spor“, prosím vás???). Jeden vůl šel v televizi až tak daleko, že kvákl: „Spor o  ú-d-a-j-n-é  neudělení…“ „Podpis čtyř“ není bezprecedentním překročením ústavní role v rámci demokratického politického systému, nýbrž prý lapálie způsobená nezodpovědným ministrem kultury, který si kdesi seděl na uších, když jakýsi Sturmbannführer referoval, co se teď bude smět a co ne. Rozkazující čínská velvyslankyně, stavící do latě českou vládu a předsedy parlamentních komor, sehrála jen „vhodnou historickou připomínku poměrů protektorátní éry“, takové doku-drama, pedagogicky moderní formu oživení jinak nudné, neefektivní výuky na našich školách. Dětičky, přijďte se podívat, výpravy (hlavně ty z Osvětiman a ovšem z Lidic) mají slevu.

Občanský neklid, zdvižený prst demokratické veřejnosti? Prý blbost, občani by si radši měli oblíct maskáče a honit Syřany kolem plotů z ostnatého drátu, když jsou takoví národně smýšlející demokrati! Hrozí nám totiž nebezpečný útok na naši civilizaci, vliv Arabů na svatou evropskou kulturu! – „Jaký že vliv?“ – „No, přece, budou nám tady u nás nějací cizinci rozkazovat, co se teď bude smět a co ne!“

Čtyři vedoucí reprezentanti státu, hlásícího se k odkazu Československé republiky, podepsali jasné prohlášení podřízenosti. Nemohou se tvářit, že tohle nevědí. Jsou to zkušení politikové, praktici. Dobře znají symbolický význam slov a gest v diplomacii. Čtyři. Asi náš „gang čtyř“. Odkaz na čínský kulturní kontext: „Gang čtyř, zeptejte se paní velvyslankyně, ta bude reagovat!“ A nevadí, že v našem gangu je jich vlastně s ministrem zahraničí pět. Tři mušketýři byli přece taky čtyři, což je zase ten náš, evropský kulturní kontext: „No, vidíte jak už se hezky navzájem obohacujeme. Jistě, že se obohatíme.“

Nekrolog: Milí čtenáři, s politováním vám sdělujeme, že Jan Opravil zahynul během pádu letadla, když se neudržel a sprostě nadával. Stroj se nacházel zhruba v půli cesty pravidelné linky mezi brněnským Haškovým letištěm a pekingským „Vzdušným přístavem Mi-lo-šen Ze-man.“, vybudovaným výhradně českými firmami na předměstí hlavního města Říše Středu. Již při mezipřistání na Filipínách nastal mezi členy posádky spor, zda brát vážně nouzová hlášení, signalizovaná řídícím systémem. Hlas shůry jim však sdělil, že je vše v pořádku, doslova: „Tomu americkému eroplánu nevěřte ani signál, pusy.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karol Hrádela: Upřímné blahopřání panu Hermanovi. Za cenu od sudetského landsmanšaftu (!)

21:37 Karol Hrádela: Upřímné blahopřání panu Hermanovi. Za cenu od sudetského landsmanšaftu (!)

Komentář na facebookovém profilu k udělení nejvyššího vyznamenání, Evropské ceny Karla IV., bývalému…