Slováci v Masarykově koncepci proto tvořili nejen součást jednotného „československého národa“, ale byli také koridorem z německého obklíčení na východ, směrem k Polákům a Rusům. Získání podpory slovenských činitelů bylo pro Masaryka od počátku jednou z priorit. Velký význam přitom přičítal podpoře slovenských komunit v zahraničí. Přistupoval k tomu ještě další důvod: pro Masaryka bylo důležité prezentovat před Dohodou, že jeho politický program má skutečně masovou podporu českého a slovenského obyvatelstva. Z domácího prostředí ale žádné signály v tomto směru dlouho nezaznívaly a ostatně – s ohledem na vyhlášený výjimečný stav a válečné poměry – ani zaznívat nemohly. Tím více se proto Masaryk musel opírat o české a slovenské organizace a kolonie ve Francii, Rusku a zejména v USA.
Slovenští krajané v USA hráli přitom klíčovou úlohu: Slovenská liga v Americe (SLA), střechová organizace amerických Slováků založená r. 1907, se už před válkou živě zajímala o slovenské poměry doma. Roku 1914 podala uherské vládě zvláštní memorandum, žádající zabezpečení práv Slováků, samozřejmě bez jakéhokoliv efektu. Po vypuknutí války byla Slovenská liga ochotna akceptovat myšlenku vytvoření společného česko-slovenského státu. Její představa však byla naprosto odlišná od koncepce T. G. Masaryka, resp. T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. To, co žádala Slovenská liga v Americe, byl vlastně samo statný slovenský stát, který by se vzdal částí své suverenity. SLA byla ochotna poskytnout Masarykově akci politickou podporu i finanční pomoc, avšak jen v tom případě, bude-li v novém státě zajištěno zvláštní postavení Slovenska. Představa slovenských emigračních činitelů byla zhruba taková, že Československo bude dualistickým státním útvarem po vzoru někdejšího Rakousko-Uherska, tedy nikoliv Československem, ale Česko-Slovenskem. Oba státy by byly víceméně samostatné a byly by spojeny jen nejnutnějšími institucemi, jako jsou ministerstvo zahraničí, obrany, financí apod.
O konkrétní podobě jednala SLA nejprve s nejsilnější českou krajanskou organizací – Českým národním sdružením. Dohoda byla podepsána 22. října 1915 v Clevelandu a měla pět bodů. Bod druhý požadoval „spojenie českého a slovenského národa vo federatívnom zväzku štátov s úplnou národnou autonómiou Slovenska, s vlastným snemom, s vlastnou štátnou správou, úplnou kultúrnou slobodou, teda i s plným právom užívania jazyka slovenského, vlastnou správou finančnou a politickou, so štátnym jazykom slovenským“. V Clevelandské dohodě se poprvé setkáváme s pojmem autonomie. Slovenská liga přitom tento pojem chápala velmi široce. Liga především od počátku odmítala myšlenku, že nový československý stát by měl být prostě obnovením někdejšího českého státu rozšířeného o Slovensko, tedy přesně to, co navrhoval Masaryk ve svém memorandu pro Foreign Office z r. 1915 a co si také představovala naprostá většina českého obyvatelstva. Odpor Slovenské ligy proti této myšlence se projevil mimo jiné i v tom, že její delegát v Paříži Štefan Osuský prosadil změnu názvu zahraniční odbojové organizace. Tou byl Český komitét zahraniční, reorganizovaný v únoru 1916 v Paříži v Českou národní radu. Osuský podmiňoval podporu ze strany Slovenské ligy a svou vlastní účast v národní radě změnou názvu na „Národní radu československou“, čehož také skutečné dosáhl.
V roce 1918 SLA využila Masarykova pobytu v USA k tomu, aby si nechala zvláštní statut Slovenska v příštím státě potvrdit. Ve dnech 30. – 31. května 1918 se v Pittsburghu uskutečnila schůzka SLA s představiteli Českého národního sdružení a zástupci další české organizace – Svazu českých katolíků. Masaryk byl na schůzku pozván jako předseda Československé národní rady. Zde byla uzavřena dohoda, jejíž text vyplynul z diskuse mezi Masarykem a představiteli zúčastněných organizací 30. května 1918. Tento den je také uveden jako datum jejího podpisu, ačkoliv ve skutečnosti byla podepsána až den následující. Text dohody zněl takto:
Česko-Slovenská dohoda uzavretá v Pittsburghu, Pa. dňa 30. mája 1918.
Predstavitelia slovenských a českých organizácií v Spojených štátoch, Slovenskej ligy, Českého národného združenia a Zväzu českých katolíkov, porokovali za prítomnosti predsedu Česko-Slovenskej Národnej Rady prof. Masaryka o česko-slovenskej otázke a o našich posavádnych programových prejavoch a uzniesli sa nasledovne:
Schvaľujeme politický program, usilujúci sa o spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska.
Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy.
Slovenčina bude úradným jazykom v škole, úrade a verejnom živote vôbec.
Česko-slovenský štát bude republikou, jeho konštitúcia bude demokratická.
Organizácia spolupráce Čechov a Slovákov v Spojených štátoch bude podľa potreby a meniacej sa situácie, pri spoločnom porozumení, prehĺbená a upravená.
Podrobné ustanovenia o zriadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa oslobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom.
V létě 1918 dohodové mocnosti postupně uznaly Československou národní radu za oficiálního reprezentanta „bojujících Čechoslováků“ a „československých národních snah“. Na základě těchto uznávacích aktů 26. září 1918 vytvořil Masaryk první dočasnou československou vládu: předsedou se stal sám (současně zastával funkci ministra financí); Edvard Beneš se v ní stal ministrem zahraničí a ministrem vnitra a M. R. Štefánik ministrem války. Vláda sídlila oficiálně v Paříži, dosavadním sídle Československé národní rady, a to bez ohledu na to, že Masaryk jako její premiér zůstával zatím v USA. 14. října oznámil Beneš utvoření této vlády dohodovým spojencům. O dva dny později – 16. října – vydal císař Karel I. manifest oznamující přetvoření Předlitavska ve spolkový útvar čtyř národních států; mezi nimi byl i stát český. Manifest přišel příliš pozdě a nebyl pro české politiky sdružené v Národním výboru přijatelný hned ze dvou důvodů: jednak se český stát měl rozkládat jen na českém etnickém území, což znamenalo odtržení německého pohraničí, jednak manifest potvrzoval integritu Uher, což znamenalo odmítnutí požadavku spojení se Slovenskem. Masaryk se nicméně obával, aby na plán čeští politici doma nepřistoupili. Proto 18. října 1918 jménem československé prozatímní vlády vyhlásil úplnou nezávislost československého státu. Jako místo vydání prohlášení je uvedena Paříž – sídlo prozatímní vlády, ačkoliv ve skutečnosti text vydal Masaryk ve Washingtonu, a proto je také znám jako Washingtonská deklarace. Dohodové státy vzápětí prozatímní vládu uznaly a akceptovaly tím i československou samostatnost. Z mezinárodního hlediska tak vlastně Československo vzniklo o deset dní dříve než ve skutečnosti.
Ve Washingtonské deklaraci se o postavení Slovenska neříká nic. Spojení Slovenska s českými zeměmi je odůvodněno odkazem na Velkou Moravu, byť ani ta se přímo nevzpomíná: „Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety (sic!) vtělené v uherský stát Maďarů.“ Dokument vůbec nezmiňuje Pittsburskou dohodu jako dokument, kterým se Slováci v USA přihlásili k myšlence společného státu s Čechy. Masaryk později ve své „Světové revoluci“ napsal, že Pittsburskou dohodu pokládal jen za úmluvu krajanských spolků o společném postupu a nikoliv za závazný dokument. Pittsburská dohoda se nicméně bez ohledu na Masarykův postoj stala jakousi „Magnou Chartou“ slovenských autonomistů: považovali ji za závaznou a opakovaně požadovali její vtělení do ústavy. Váhu dokumentu přitom dodával právě podpis T. G. Masaryka, který se nejen zúčastnil jednání a podílel se zásadně na koncipování textu, ale podepsal navíc na podzim před svým odjezdem z USA ještě definitivní kaligrafické vyhotovení dohody, které mu předložila Slovenská liga. Stalo se tak v době, kdy už byl zvolen Revolučním národním shromážděním prezidentem republiky. Slovenští autonomisté potom Masaryka po celou dobu jeho prezidentského úřadu kritizovali, že Pittsburskou dohodu nedodržel. T. G. Masaryk tyto výtky odmítal s poukazem na závěrečnou klauzuli, ve které stálo, že o definitivním uspořádání česko-slovenského poměru rozhodnou po válce svobodně zvolení zástupci českého a slovenského národa, tj. Národní shromáždění. To se podle něj stalo přijetím centralistické ústavy 29. února 1920.
Pittsburská dohoda byla ve skutečnosti politickým dokumentem a zavazovala tedy signatáře včetně T. G. Masaryka pouze politicky a morálně. Není sporu o tom, že Masaryk autonomii Slovenska nechtěl, ale na druhé straně je třeba vidět, že by neměl žádnou možnost ji prosadit, ani kdyby tak subjektivně učinit chtěl. Ústava mu totiž k tomu nedávala právo rozhodovat o státoprávním uspořádání, které bylo ve výhradní kompetenci parlamentu. Význam Pittsburské dohody je však jinde: ve vágní formě totiž nastínila filozofickou koncepci česko-slovenského (nikoliv: československého) soustátí, kterou v první republice plně přijali slovenští autonomisté. Stala se protipólem oficiální státní koncepce jednotného státu založeného na jednotném československém národě, o kterou se ČSR v letech 1918—1938 opírala.
(autor je historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
