Slováci v Masarykově koncepci proto tvořili nejen součást jednotného „československého národa“, ale byli také koridorem z německého obklíčení na východ, směrem k Polákům a Rusům. Získání podpory slovenských činitelů bylo pro Masaryka od počátku jednou z priorit. Velký význam přitom přičítal podpoře slovenských komunit v zahraničí. Přistupoval k tomu ještě další důvod: pro Masaryka bylo důležité prezentovat před Dohodou, že jeho politický program má skutečně masovou podporu českého a slovenského obyvatelstva. Z domácího prostředí ale žádné signály v tomto směru dlouho nezaznívaly a ostatně – s ohledem na vyhlášený výjimečný stav a válečné poměry – ani zaznívat nemohly. Tím více se proto Masaryk musel opírat o české a slovenské organizace a kolonie ve Francii, Rusku a zejména v USA.

Slovenští krajané v USA hráli přitom klíčovou úlohu: Slovenská liga v Americe (SLA), střechová organizace amerických Slováků založená r. 1907, se už před válkou živě zajímala o slovenské poměry doma. Roku 1914 podala uherské vládě zvláštní memorandum, žádající zabezpečení práv Slováků, samozřejmě bez jakéhokoliv efektu. Po vypuknutí války byla Slovenská liga ochotna akceptovat myšlenku vytvoření společného česko-slovenského státu. Její představa však byla naprosto odlišná od koncepce T. G. Masaryka, resp. T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. To, co žádala Slovenská liga v Americe, byl vlastně samo statný slovenský stát, který by se vzdal částí své suverenity. SLA byla ochotna poskytnout Masarykově akci politickou podporu i finanční pomoc, avšak jen v tom případě, bude-li v novém státě zajištěno zvláštní postavení Slovenska. Představa slovenských emigračních činitelů byla zhruba taková, že Československo bude dualistickým státním útvarem po vzoru někdejšího Rakousko-Uherska, tedy nikoliv Československem, ale Česko-Slovenskem. Oba státy by byly víceméně samostatné a byly by spojeny jen nejnutnějšími institucemi, jako jsou ministerstvo zahraničí, obrany, financí apod.

O konkrétní podobě jednala SLA nejprve s nejsilnější českou krajanskou organizací – Českým národním sdružením. Dohoda byla podepsána 22. října 1915 v Clevelandu a měla pět bodů. Bod druhý požadoval „spojenie českého a slovenského národa vo federatívnom zväzku štátov s úplnou národnou autonómiou Slovenska, s vlastným snemom, s vlastnou štátnou správou, úplnou kultúrnou slobodou, teda i s plným právom užívania jazyka slovenského, vlastnou správou finančnou a politickou, so štátnym jazykom slovenským“. V Clevelandské dohodě se poprvé setkáváme s pojmem autonomie. Slovenská liga přitom tento pojem chápala velmi široce. Liga především od počátku odmítala myšlenku, že nový československý stát by měl být prostě obnovením někdejšího českého státu rozšířeného o Slovensko, tedy přesně to, co navrhoval Masaryk ve svém memorandu pro Foreign Office z r. 1915 a co si také představovala naprostá většina českého obyvatelstva. Odpor Slovenské ligy proti této myšlence se projevil mimo jiné i v tom, že její delegát v Paříži Štefan Osuský prosadil změnu názvu zahraniční odbojové organizace. Tou byl Český komitét zahraniční, reorganizovaný v únoru 1916 v Paříži v Českou národní radu. Osuský podmiňoval podporu ze strany Slovenské ligy a svou vlastní účast v národní radě změnou názvu na „Národní radu československou“, čehož také skutečné dosáhl.

V roce 1918 SLA využila Masarykova pobytu v USA k tomu, aby si nechala zvláštní statut Slovenska v příštím státě potvrdit. Ve dnech 30. – 31. května 1918 se v Pittsburghu uskutečnila schůzka SLA s představiteli Českého národního sdružení a zástupci další české organizace – Svazu českých katolíků. Masaryk byl na schůzku pozván jako předseda Československé národní rady. Zde byla uzavřena dohoda, jejíž text vyplynul z diskuse mezi Masarykem a představiteli zúčastněných organizací 30. května 1918. Tento den je také uveden jako datum jejího podpisu, ačkoliv ve skutečnosti byla podepsána až den následující. Text dohody zněl takto: