Jenomže co my víme, co se tam dnes učí? Tak jako tak to vypadá, že historie je vystřihovánka, z níž si každý může dělat obrázek podle svého zájmu. Většina ostatních, kteří znají pravdu, jen mlčky přihlížejí, protože v naší zemi už zase vládne strach. Jsou soubory vět a myšlenek, které se říkat prostě nesmějí, nechcete-li ohrozit sebe a své blízké. 

Nepřidám se do houfu mlčících. Připomenu v této souvislosti, jak bývá v této rubrice zvykem, kousek literatury, která mnohdy pravdivěji a odvážněji popisovala skutečnost, jak se odehrála, a ne jak ji dnes přehrávají loutky na politickém jevišti. Vybral jsem méně známou, méně nápadnou, ale velmi mrazivou povídku Jana Drdy Včelař z knížky Němá barikáda. Pro pochopení oné doby, kterou už skoro nikdo z nás nepamatuje, ale měli bychom ji nést v historické paměti národa, je, myslím, velmi vhodná. 

Včelař

Vonná plnost léta stoupala z květů medonosných křovisek, jež vroubila na třech stranách učitelovu zahradu. Nepřestajný proud včel vyletoval z česen pestrobarevného včelína, postaveného na výsluní před domkem, a rozprostíraje se ve vějíř, pílil do všech tří stran, ke květům plným pelu, a v neustálém koloběhu, s bříšky do žluta zaprášenými, opět se vracel do domovů, jež byly označeny idylickými hvězdami, srdci a javorovými listy. 

Pan řídící Havlík, široký slamák na šedivé hlavě, stál mezi kvetoucími keři, v nejhustším proudění včelího národa, a oči dalekozraké stářím napínal k hrušovickým polím, zaplaveným sluncem. Bylo mu jasno, že ten ruch, jejž rozeznával mezi pšeničništi, nepatří k žňovému shonu. Koně pádící ke vsi s prázdným žebřiňákem, hrstkovačky v polou dopoledne ubíhající k chalupám, to věru nebyl pokojný rytmus vesnického života, jak mu navykl za čtyřicet let soužití se zdejšími lidmi. Nebyl nepřipraven na tento neklid. Ti tři, co tomu rozuměli, věděli už včera, že se tu krajem potulují podivná šedivá auta, zastavující na rozcestích k nepochopitelným prodlevám, při nichž se řidiči jen tak zbůhdarma hrabou v motorech, předstírajíce opravu.