Těmi se začaly stávat až po ukončení studené války. Tajné služby se pak dokonce i otevřely veřejnosti, začaly se nazývat službami zpravodajskými, publikovat své výroční zprávy, jména a fotografie svých představitelů, a účastnily se – s otevřeným hledím! – odborných akcí dokonce i na akademické půdě.
Brzy ale konec studené války přišel někomu líto. Michail Sergejevič Gorbačov udělal krok, zčásti nezbytný, zčásti v intencích biblických proroků (překování zbraní v pluhy), za který ho budou mnozí i po smrti proklínat (taktéž nic nového pod sluncem). Na druhé straně Ronald Reagan své administrativě zakázal mluvit o tom, že by Spojené státy studenou válku vyhrály (uznání za tento velkorysý, všeobecně prospěšný nadhled, mu snad historici neodmítnou).
Lítost nad koncem studené války
Tato gentlemanská atmosféra však ale brzy vzala za své, protože do budoucna hrozila přesunem rozpočtových prostředků z vojenskoprůmyslových komplexů někam do školství či sociálních služeb. A z těchto nevděčných rezortů (zdravotnictví jsem vynechal úmyslně) se nikdy žádná „velká domů“ politickým stranám nekonala.
Takže politici zavzpomínali, jaké metody masáže obyvatelstva v historii nejlépe fungovaly. Nejspolehlivější bylo strašení, s nímž bylo třeba začít neprodleně, než se lidé vzdělají a tyto manipulační techniky prokouknou. Ideální kombinace: chléb a hry, avšak navinulé strachem, že by také mohlo být hůř.
Mnozí v našich končinách ale pamatují normalizaci. A tak se manipulátoři rozhodli tu novou studenou válku – nyní zvanou válkou hybridní – oddělit od té staré, přestože jako by jí z oka vypadla. Proto dali lidem tuto hybridní šanci – nechat se sice znovu znormalizovat, ale bez výčitek svědomí, ba co víc, dodat jim k tomu ještě pocit morálních vítězů nad říší zla.
Hybridní modifikace
Hybridní válka – výběr osvědčených starých technik v novém balení – tak dala všeobecně vládám do portfolia na obhajobu nejroztodivnějších rozhodnutí několik obehraných, ale osvědčených es. Například libovolnou proměnnou: občane, kušuj, nemáš informace, které máme my, a my ti je nemůžeme říci, protože jsou utajené, abychom ti je nemuseli říkat, samozřejmě s odvoláním na tvou vlastní bezpečnost, a nejsou přezkoumatelné, protože nejsou procesně podchyceny, takže ani před soud nemohou přijít, ale vláda jim prostě věří!
Nutno říci, že tato argumentace může být oprávněná. Nutno přiznat, že zpětně bylo mnohokrát prokázáno zneužití této argumentace. Nutno konstatovat, že pokaždé se přistižená vláda od takových praktik distancovala. Až do další aféry, od níž se již rutinně distancovala též.
Když však bylo nutno najít viníka, neodskákali to politici, ale tajná služba. Naposledy George Tenet (coby ředitel CIA byl tehdy současně šéfem celé americké zpravodajské komunity) byl znectěn za to, že se americká vláda před agresí do Iráku (2003) řídila špatnými informacemi – které si ale její členové od vyměknuvších zpravodajských analytiků přímo vynutili! Špatné je, že Tenet se stal symbolem tohoto ponížení, což dodalo vyznamenání ředitele BIS Michala Koudelky právě Tenetovou medailí z ruky ředitelky CIA Giny Haspelové podivnou pachuť.
Skrytým kouzlem této hybridní techniky je situace, kdy její „přednosti“ někdo otočí nečekaným směrem. Jako třeba americký prezident Donald Trump, který se rozhodl v podstatě stejnou argumentaci použít pro vyjádření své nedůvěry ke „zjištěním tajných služeb“. A hle – výsledek dlouhého vyšetřování pečlivého Roberta Muellera pak Trumpovu nedůvěru dokonale „okoval“.
(Tento text je úryvkem z delšího článku v tištěných Literárních novinách 5/2019, ve kterém bývalý zpravodajec Jan Schneider popisuje, jak tajné služby postupně získaly neúměrný vliv na veřejnost.)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
