Těmi se začaly stávat až po ukončení studené války. Tajné služby se pak dokonce i otevřely veřejnosti, začaly se nazývat službami zpravodajskými, publikovat své výroční zprávy, jména a fotografie svých představitelů, a účastnily se – s otevřeným hledím! – odborných akcí dokonce i na akademické půdě.

Brzy ale konec studené války přišel někomu líto. Michail Sergejevič Gorbačov udělal krok, zčásti nezbytný, zčásti v intencích biblických proroků (překování zbraní v pluhy), za který ho budou mnozí i po smrti proklínat (taktéž nic nového pod sluncem). Na druhé straně Ronald Reagan své administrativě zakázal mluvit o tom, že by Spojené státy studenou válku vyhrály (uznání za tento velkorysý, všeobecně prospěšný nadhled, mu snad historici neodmítnou).

Lítost nad koncem studené války

Tato gentlemanská atmosféra však ale brzy vzala za své, protože do budoucna hrozila přesunem rozpočtových prostředků z vojenskoprůmyslových komplexů někam do školství či sociálních služeb. A z těchto nevděčných rezortů (zdravotnictví jsem vynechal úmyslně) se nikdy žádná „velká domů“ politickým stranám nekonala.

Takže politici zavzpomínali, jaké metody masáže obyvatelstva v historii nejlépe fungovaly. Nejspolehlivější bylo strašení, s nímž bylo třeba začít neprodleně, než se lidé vzdělají a tyto manipulační techniky prokouknou. Ideální kombinace: chléb a hry, avšak navinulé strachem, že by také mohlo být hůř.