Vážený pane předsedo Senátu Parlamentu České republiky, vážení další ústavní činitelé, dámy a pánové, sestry a bratři!

Nejhorší v životě je lhostejnost. Nicnedělání. Nejdůležitější je o něco se snažit, zapojit se, spolupracovat, být součástí společnosti, národa, světa. Myslím, že touto myšlenkou se řídili i čeští vlastenci, kteří prošli branami Malé pevnosti Terezín, z nichž mnozí skončili život na zdejším popravišti, či byli umučeni. Podobně jako Židy do terezínského ghetta je sem nahnali pochopové, služebníci, fanatici nacistického Německa.

Máme za to, co se v těchto místech odehrálo, po celé další generace Němce nenávidět? Ne – nenávist není řešení. Střední Evropa sama byla po etnické stránce vždy mimořádně složitým prostorem, v němž problémy soužití a konflikty národů i národnostních menšin trvaly více jak tisíciletí. Každá hrůza z dějin Evropy, tedy i 2. světová válka, nutila její obyvatele hledat novou, byť třeba i vratkou formu soužití, porozumění, tolerance.