Jaroslav Vyleťal: Grospič uráží oběti sovětské okupace. Chybí mu aktivní ozbrojený boj?

Soudruh Grospič se jal vykládat české dějiny. Dal se slyšet, že prý z 21. srpna 1968 není třeba ustavit významný státní den. Oběti invaze prý vesměs byly oběti dopravních nehod (přesné citace jsou k dispozici ZDE). Komunista Grospič není sám, naše politická scéna má takovýchto, třebas již bývalých soudruhů, povícero. Všichni se činí při zkreslování dějin. Stanislav Grospič ovšem invazi či intervenci vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 označuje za vstup zahraničních vojsk. Tak však můžeme spíše označit například průjezd amerických ozbrojených kolon našim územím. Místo, trasa i nocleh konvoje je projednán s našimi orgány a zabezpečen naší armádou. Po vstupu následuje záhy výstup a konvoj opouští naše území na hraničním přejezdu. Dosud u nás nikdy po vstupu amerických vojsk nenastalo jednání o jejich „dočasném pobytu“. I jiné armády, které také dočasně vstoupily na naše území za účelem využití našich vojenských výcvikových prostorů, tak činily v souladu s našimi příslušnými orgány vojenskými, železničními, dopravními atd. Před rokem 1968 měli českoslovenští výsadkáři společná cvičení se svými sovětskými kolegy. Píše o tom ve své knize Červené barety Jiří Šolc. Přiletěli s transportními letadly Antonov, které tehdy naše ČSLA neměla, provedli společné seskoky s našimi výsadkáři a po skončení cvičení odletěli. Když ČSLA konala své cvičné střelby balistickými či protiletadlovými raketami v SSSR, bylo to podobné.

Střílelo se úmyslně na civily

Eufemismus vstup zahraničních vojsk nám zamlčuje, že šlo o ozbrojený a násilný vstup. Sám generál Majorov nazval svou knihu o sovětské invazi „Vtorženije“. To není rusky vstup, ale „vtrhnutí“, pane Grospiči. Přečtěte si ji, abyste viděl, kdo tehdy velel Sovětské armádě. Na poradě maršálů bylo řečeno, že Československo nikomu nedají, i kdyby to mělo vést k třetí světové válce. Mapa s přesným určením invazních jednotek, jejich výzbroje, dislokace a tras byla hotova již 4. dubna 1968! (O tom, že požadavek umístit v Československu sovětská vojska byla vynucován a připravován celá léta předtím, jsem psal ZDE). Pokud je cizími vojsky na území spřáteleného státu užito úmyslně a záměrně střelných zbraní proti domácím, dokonce civilním osobám, není možno použít eufemismu vstup. Ve škole jsem se učil, že tato intervence byla bratrskou a internacionální pomocí. Je vidět, že čeští komunisté učinili za uplynulých třicet let velký pokrok, dnes je intervence pro ně jen vstupem zahraničních vojsk. Dále pak Grospič říká: „...A oběti? To byly vesměs oběti dopravních nehod. Myslím, že si zaslouží vyjádřit úctu, ale nebyly to oběti žádných aktivních ozbrojených bojů, to je třeba říci.“

Zmatkovali, protože měli v kalhotách

Sovětský svaz tehdy v roce 1968 podstrčil před invazí staré americké samopaly pod most u Rotavy a po invazi ukazoval zbraně ze skladů Lidových milicí jako zbraně československých kontrarevolucionářů. Bohužel i dnešní ruská televize vozí do Prahy dědulu, který v jejím filmu na Václavském náměstí tvrdí, že po nich právě tady bylo stříleno. Nevím, jestli ten dědek lže, nebo mu dosud nikdo neřekl, že po sobě stříleli sami, protože měli v kalhotách. Soudruhu Grospičovi ale asi chybí aktivní ozbrojený boj. Zdá se, jakoby mu nestačili mrtví civilisté, zastřelení těmito tehdy vyjukanými a dodnes nic nechápajícími dědky. Svým vyjádřením a svým hlasováním rozhodně nevyjadřujete našim mrtvým úctu, pane Grospiči, i když víte, že si ji zaslouží.

Fakt zmiňovaný Grospičem, že nebyla nijak odzbrojena československá armáda, je pravdivý. V původním rozkazu invazním vojskům se však se složením zbraní počítalo. V průběhu invaze byl tento rozkaz zrušen, k sovětským jednotkám však často nedorazil. Stávalo se tak, že se dožadovaly vstupu do kasáren a složení zbraní, což jim bylo veliteli ČSLA odepřeno. Změnu rozkazu pak museli sovětští velitelé od svých nadřízených někdy obdržet dokonce přes československé armádní kanály, neboť éter byl beznadějně zahlcen a sovětští spojaři často spojení neměli. Státní moc se místo Sovětů pokusili likvidovat instalací dělnicko-rolnické vlády příslušníci „zdravého jádra“ KSČ. Jejich pokus však neuspěl, na rozdíl od ovládnutí letiště a vypnutí rozhlasu.

Tak vás tu máme, bratři

Vojska pěti států Varšavské smlouvy na naše území vpadla v noci z 20. na 21. srpna 1968. Stalo se tak v souvislosti se snahou o vojenské potlačení tehdejšího procesu politických změn v Československu. Pozemní sled okupačních vojsk tvořilo 30 divizí sovětské armády (z toho pět tankových a dvě výsadkové), tři polské divize (z toho dvě tankové), jedna motostřelecká divize maďarské armády a jeden bulharský motostřelecký pluk. Bulharská lidová armáda vyčlenila pro operaci 2168 osob, Maďarská lidová armáda 17 tisíc vojáků, 1816 automobilů, 177 tanků, 111 obrněných transportérů, 45 protitankových kanónů, 36 houfnic, 78 minometů, 22 protiletadlových kanónů a 100 až 104 letadla. Národní lidová armáda NDR určila pro vpád patrně jenom několik set osob. Polská lidová armáda „připravila“ k 21. srpnu 12846 osob, 456 tanků, 320 obrněných transportérů, 178 děl, 2564 automobilů a šest letadel; k 14. září tyto síly vzrostly na 28612 osob, 750 tanků, 592 transportérů, 227 děl, 103 protitankové a 104 protiletadlové kanóny, 5663 automobilů a 36 letadel. Přesné počty a složení výzbroje Sovětské armády, hlavního hybatele intervence, dosud nejsou známy.

ČSLA mohla zasadit citelné rány

Československá lidová armáda představovala v roce 1968 úctyhodnou sílu. Měla 225 tisíc vojáků v aktivní službě, 3890 tanků, 651 bojových letounů a 3942 děl, protitankových kanónů a raketometů (pro srovnání: Armáda České republiky měla k 1. lednu 2018 podle oficiálních údajů ministerstva obrany 23184 vojáků, 179 dělostřeleckých systémů, 119 obrněných vozidel, 439 bojových obrněných a 175 lehkých obrněných vozidel, 119 bojových tanků a 38 bojových a cvičně-bojových letounů). Pokud by se ČSLA postavila invazním vojskům na aktivní odpor, bezpochyby by jim dokázala zasadit velmi citelné rány. Z dlouhodobé perspektivy a vzhledem k našemu geografickému postavení se však ozbrojený odpor rovnal sebevraždě. Náčelník generálního štábu čs. armády generál Rusov ve svém vystoupení na schůzi předsednictva Národního shromáždění 26. 8. 1968 sdělil, že intervenční vojska pravděpodobně disponují 6300 tanky, 2000 děly, 550 bojovými a 250 dopravními letouny. Souhrnné počty vojsk byly odhadovány na více než 500 tisíc osob.

Chtějí nám přišít zřícené vrtulníky a vzplanuvší tanky

Podle nejnovějších údajů z publikace historika Daniela Povolného zahynulo do konce roku 1968 celkem 116 vojáků okupačních vojsk států Varšavské smlouvy. Při nepřátelských útocích československého obyvatelstva bylo do poloviny listopadu údajně (dle sovětských zdrojů) zabito 12 sovětských vojáků, včetně jednoho důstojníka, zraněno jich prý bylo 80, včetně 19 důstojníků. To ale není fakticky doloženo! Tuto statistiku uvádí ruská kniha Grif sekretnosti snjat, což je oficiální publikace ruské armády. Její údaje pak přebírají další ruské knihy (Rossija i SSSR v vojnach 20. věka a jiné) Mezi těchto dvanáct mrtvých asi Sověti počítají mrtvé ze zříceného vrtulníku a čtyři tankisty z tanku T55, jejichž tank vzplanul, když u rozhlasu najeli do barikády autobusů. Explodovala munice a zahynuli čtyři sovětští tankisté a čtyři čeští demonstranti! Zkroucený kulomet z tohoto tanku byl jedním z exponátů pražské hradní výstavy v říjnu 2018. Podle sovětských údajů taktéž osádka dalšího tanku T55, která sjela ze silnice, patří mezi oběti kontrarevoluce. Zahynul velitel tanku a 2 vojáci. Tank se prý (?!) vyhýbal demonstrujícím českým ženám a dětem. Rusové zde tedy vydávají, stejně jako v případě spadlého vrtulníku, oběti havárií tanků T55 za oběti českých kontrarevolucionářů! O život za první měsíc v roce 1968 (21. 8. až 21. 9. 1968) přišlo 98 sovětských vojáků, osm Poláků a po jednom Maďarovi a jednom Bulharovi. Další podrobnosti lze najít ZDE.

Řekni to vše svým sovětským soudruhům

Z 98 zahynuvších sovětských vojáků to bylo 19 důstojníků a 28 seržantů. V tom bylo 5 sebevražd (1 seržant a čtyři vojáci), na následky nemocí zemřelo pět vojáků, neopatrným zacházením se zbraní 24 vojáků, z jiných důvodů pět vojáků a při dopravních a jiných nehodách 50 vojáků. V důsledku nepřátelských akcí československých občanů pak prý zahynulo 12 vojáků. Ano, pane Grospiči, tito mrtví byli převážně obětí nehod, na sovětské straně tomu tak bylo ve sto procentech. Těch „údajných dvanáct apoštolů“ bylo také obětí nehody! Vrtulníky sovětským soudruhům padaly a padají. Když naši zemi opouštěli, také jim jeden na Slovensku spadl. I tanky jim hoří a vybuchují. Když se stahovali, také jim jeden v Čechách při požáru vybouchnul. Řekni to vše svým sovětským soudruhům, vážený soudruhu Grospiči.

Dobře, že enderáci nevyjeli...

Maďarům zemřel jeden důstojník na infarkt, jeden voják spáchal sebevraždu, jeden se stal obětí nehody a jeden neopatrně zacházel se zbraní. Poláci ztratili 11 mužů (z toho 1 sebevražda, tři při dopravních nehodách, pět při neopatrném zacházení se zbraní, jeden při hádce dvou polských vojáků a jeden byl vlastním polským vojákem zastřelen na stráži). Národní Lidová armáda NDR měla oběti jen na vlastním území. Stalo se to u 16. motostřeleckého pluku, kde došlo k těžké nehodě. Brzy ráno 23. srpna 1968 spadl jeden obrněný transportér z mostu do propasti. Stalo se to v osadě Schönheide západně od Eibenstocku, okres Aue (asi 30 kilometrů jihozápadně od města Chemnitz). Explodující munice ve vozidle zabila dva vojáky. Čtyři další utrpěli těžká a šest lehká zranění. Tato dosud neznámá informace potvrzuje, že tito vojáci byli de facto oběťmi účasti armády NDR na operaci Dunaj, jak se okupace Československa nazývala. Nakonec obě divize zůstaly, jak známo, až do konce operace v záloze vrchního velení Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy na území NDR.

Tahle noc nebyla krátká…

Od srpna do prosince 1968 zemřelo podle publikace Okupace 1968 a její oběti celkem 137 civilistů. Tito lidé byli zastřeleni, přejeti, zabily je střepiny granátů nebo uhořeli v troskách zapálených domů. Zadrženo, internováno, či dokonce odvlečeno do zahraničí bylo 172 československých osob. Podle údajů Vojenského historického ústavu v prvním měsíci po invazi zabito 84 Čechoslováků a 296 bylo těžce raněno. Pokud se statistiky prodlouží do června 1991, kdy se sovětská vojska definitivně s Československem rozloučila, zahynulo podle studie vojenských historiků v důsledku jejich pobytu celkem 406 československých občanů. Maďarská armáda usmrtila jednoho čs. občana při autonehodě, polská armáda má na svědomí dva zastřelené čs. občany v Jičíně opilým vojákem a jednu osobu při autonehodě. Zbytek, tedy 402 československých občanů jde na konto sovětských okupantů. Českoslovenští občané – civilisté zabili jednoho jediného vojáka Varšavské smlouvy. Šlo o bulharského seržanta Nikolova. Blíže se o tom píše ZDE.

Velitele celnice jsem zatknul ve vaně

Polská armáda si svou invazi připravila pečlivě. Na československo-polských hranicích se příslušníci jednotlivých policejních služeben znali, museli spolu občas spolupracovat, kontakty udržoval rovněž personál na celnicích. Poláci tak v noci využili svých pohraničních policistů, kteří se dostavili k bytům jednotlivých velitelů pohraničních služeben Veřejné bezpečnosti s tím, že s nimi potřebují nutně hovořit. Když tito rozespalí velitelé sešli ke dveřím, byli zatčeni, dovlečeni před svou služebnu, kde vyzvali své podřízené, aby vyšli ze služebny. Následně byli tito příslušníci odzbrojeni, zatčeni, přerušeno telefonní spojení a všichni včetně zbraní i služebních trezorů odvezeni do Polska. Ve svých pamětech jeden polský důstojník popsal obsazení české celnice takto: „…velitele celnice jsem pak zatknul ve vaně. Cesta do Československa byla volná….“ Celnice a pohraniční služebny Veřejné bezpečnosti představovali vlastně pozorovací, hlásný a spojovací bod proti „případnému útoku ze strany států Varšavské smlouvy“, byly ale součástí civilních ozbrojených složek Veřejné bezpečnosti a Celní správy. Československá lidová armáda byla orientována proti západoněmecké hranici a proti svým spojencům žádnou činnost, ani zpravodajskou, nevykonávala. Polská armáda svou promyšlenou akcí znemožnila, aby zpráva o její invazi doputovala včas do českého vnitrozemí.

Esenbé si myslel, že zabloudili

Sovětská armáda drobnostmi podle výše popsaných polských praktik nezdržovala a z území NDR k nám vtrhla rovnou, v tankových kolonách. První český policista na motorce, který jednu z těchto kolon v noci potkal, si myslel, že zabloudila a chtěl jí pomoci. Následně potkali další kolony jiní policisté na severu Čech. Jakmile hlášení dorazila k nadřízeným policistům, bylo jasné, že nikdo nezabloudil, ale začala invaze. Informace putovala do Prahy až na ÚV KSČ, kde právě jednalo politbyro. Výsledkem byla ona známá rezoluce, přečtená ve dvě hodiny ráno 21. srpna 1968. Protože se toto vysílání prosovětským spiklencům nepodařilo úplně odstřihnout, určilo následující chod dějin. Občané se zachovali aktivně, důstojně a odvážně. To snad ani nebylo cílem těch, kteří rezoluci odhlasovali, ale nakonec jim to urychlilo návrat z moskevské internace a prodloužilo jejich setrvání v politice. Polští a maďarští vojáci věděli, kam vstupují, a pokud se báli, tak jen asi první noc. Ráno jim muselo být jasné, že k ozbrojenému odporu naší armády nedojde.

Češi zastřelení ve vlastním bytě

Horší to bylo při invazi se sovětskými vojáky. Nevěděli často vůbec, kde se nacházejí, měli strach, byli vystresovaní a měli hlad, jak si vzpomínám. Na jakékoliv zvuky připomínající střelbu reagovali často střelbou, a to nejenom v první srpnový invazní den. Dodnes někteří z nich tvrdí, že na ně Češi stříleli! Mezi obětmi invaze tak jsou, pane Grospiči, i zastřelení českoslovenští občané, někteří z nich dokonce ve vlastním bytě! I poté, co se okupační sovětská armáda změnila ve Střední skupinu sovětských vojsk, najdeme mezi jejími obětmi muže, ženy i děti, ať už zastřelené, umlácené kladivem či ve vlastním domě přejeté tankem T62. Ten měl být ovšem v garáži, nevracel se z žádného cvičení a opilý vojín nebyl řidičem tanku. Vše podrobně popsal ve své knize bohužel dnes již zesnulý Ivo Pejčoch (bližší informace jsou o tom ZDE).

Pithart jde v Grospičových stopách. Nebo už obráceně?

Je vidět, že čeští komunisté jsou od doby pádu Antonína Novotného už přes padesát let jen tupým ideologickým společenstvím, které dokázala překonat teprve až dnešní pražská multikulturně klimalarmistická kavárna. Je pravdou, že vážený soudruh Grospič má velkého konkurenta v osobě váženého soudruha Petra Pitharta. Tento velký český intelektuál pod pseudonymem Podiven tvrdil již v disentu ve své knize Češi v dějinách nové doby, že českoslovenští legionáři obsadili transsibiřskou magistrálu proto, že se jim chtělo domů! Nedávno napsal vážený soudruh Pithart předmluvu ke knize „významného amerického historika a genealoga“ Paula Polanského Tábor smrti – Lety. Tvrdí v ní, že neměl žádný důvod nevěřit pravdivosti Polanského zjištění. A jakápak byla ona Polanského zjištění? Polansky zjistil, že cikánském táboře v Letech se prý stavěla plynová komora, sám tam dokonce našel rezavé trubky! Zjistil, že do cikánského tábora v Letech dodávala jedna pražská firma plyn Cyklon B. Z neznámých důvodů ji bohužel nejmenoval. Velký český intelektuál Petr Pithart mu to i přesto asi věří, jinak by mu přece nenapsal předmluvu. Polansky zjistil, že v táboře bylo zaznamenáno asi 600 porodů, ale žádné z dětí nepřežilo. Uvedené číslo je přitom celkovým počtem nezletilých v táboře, tábor přežilo šest novorozenců, dva z nich byli odtransportováni do Osvětimi, což je tragické. Zjistil, že čeští četníci v Letech naháněli Romy do rybníka, do kterého pak prý pouštěli proud, přestože tábor neměl elektřinu! Topili prý také malé děti v latrínách. Polansky uvádí, že v blízké vesnici prý tito četníci často platili zlatými prsteny, které uloupili Romům. Dále zjistil, že když četníci chytili uprchlé vězně, jejich jména byla přeškrtnuta v knize útěků červenou tužkou, což znamená, že byli zastřeleni na útěku. Polansky v třeboňském archivu objevil prý také několik kartoték úmrtních listů, byly jich tisíce. Trvalo mu dva dny, než je prohlédl. Pro některá úmrtí dle Polanského byly uvedeny absurdní důvody jako: uchechtal se k smrti, umřel, protože neuměl číst ani psát, byl tak opilý, že nemohl ani žít. Viděl snad vážený soudruh Petr Pithart tyto úmrtní listy? Polansky zjistil, že do tábora v Letech nevkročil jediný Němec, ačkoliv tam podle dokumentů byl kriminální rada August Lyss (Kripo Prag), dále pak šéf zdravotního oddělení zemského úřadu v Praze MUDr. Heinrich Ullrich s profesorem Sonnenscheinem a dalšími Němci. Pithart začíná své představení (ke zhlédnutí ZDE) Polanského knihy definicí národa: „Národ je společenství lidí, které se dohodne na dvou věcech: na co bude vzpomínat a na co zapomene…. Tábor Lety patří mezi ty události, o kterých se tento národ dohodl, že na ně zapomene. Takže to není tak, že neví, je třeba ho zas informovat, nechce…“ Vážený soudruhu Pitharte, toto společenství lidí se v roce 1945 ani potom nemohlo dohodnout, neboť nemělo tehdy připojení na internet s možností referenda či hlasování o tom, na co bude vzpomínat a na co zapomene. Nemá tuto možnost ani dnes. Česká televize, hájená a podporovaná stranou lidovou, do které se velký český intelektuál Petr Pithart rekorytarizoval, nikdy žádný celovečerní dokument o Letech nenatočila. Měla na to čtvrt století a disponuje několika miliardami korun ročně. Onen národ, který se prý rozhodl, že na Lety zapomene, je tak odkázán na velké české žurnalisty, hlavně z médií známého filantropa Zdeňka Bakaly. Dosud žádný žijící profesionální historik nevydal monografii o táboře v Letech, která by se historií zabývala o něco podrobněji než známé práce profesora Nečase. Je ostudou našeho školství, když připouští, aby studentské práce o Letech citovaly jako sekundární zdroj Papeho knihu A nikdo vám nebude věřit. Markuse Papeho lze totiž citovat pouze jako odstrašující příklad. Proč se tak rozohňuji nad manipulacemi bývalého soudruha Pitharta? Je to z důvodu, že je umím bezpečně odhalit. O táboře v Letech bádám celá léta a to ne nějak povrchně, ale prostudoval jsem stovky dokumentů přímo v archivech. Články, kde svá zjištění stručně shrnuji, jsou k dispozici ZDE a ZDE.

Není soudruh jako soudruh... Ti slovenští jsou vlastenci

Když srovnáme české a slovenské komunisty, musí se ti čeští před těmi slovenskými stydět. Slovenský komunista totiž vždy zůstává slovenským nacionalistou. Slovenští komunisté po celou dobu společného československého státu tvrdě hájili zájmy svého národa. S elegancí sobě vlastní se po 17. listopadu 1989 dokázali transformovat ve Stranu demokratické levice, která měla odvahu podpořit slovenskou nezávislost. Z této strany pak odštěpením vznikl Ficův Smer, který je dodnes na Slovensku vládnoucí stranou. Čeští komunisté se za třicet let nedokázali ani přejmenovat! Místo toho, aby taktně mlčeli, urážejí pozůstalé po obětech zabitých Sovětskou armádou. Není rozdílu mezi pithartovinou a grospičovinou! Musím zde vzpomenout svého bývalého spolupracovníka. Jako voják základní služby v roce 1968 sloužil u tankistů. Sověti si u jejich posádky v srpnu 1968 usmysleli, že kromě stráže naší armády budou tanky hlídat i jejich strážní. Motaly se tam tak dvě strážní jednotky, které si vzájemně překážely a (nejen) jazykově nerozuměly. Sovětští strážní během noční služby svítili československým hlídkám do obličeje baterkami. Toto je svědectvím o stupiditě a tuposti, kterou na našem území projevovali tehdy důstojníci sovětské armády. Je obdivuhodné, jaký klid, rozvahu, sebezapření a ovládání měli vojáci Československé lidové armády v této pohnuté době. Soudruh Grospič, tak jako jeho bývalý stranický kolega, bratr v Kristu, soudruh Petr Pithart, naopak mnoho rozvahy vskutku neprojevili, a to v dnešní mnohem klidnější době.

(autorem článku je publicista Jaroslav Vyleťal)