Jaroslav Vyleťal: Sověti chtěli u nás rozmístit svá vojska už v roce 1953, a KSČ ne a ne to pochopit

27.05.2019 15:02

Na jižní Moravu a západní Slovensko mělo tehdy dorazit 30 tisíc sovětských vojáků a 1500 úředníků. Když to ale nešlo „po dobrém“, přišel rok 1968.

Jaroslav Vyleťal: Sověti chtěli u nás rozmístit svá vojska už v roce 1953, a KSČ ne a ne to pochopit
Foto: H. Posuchová
Popisek: 21. srpna 1968 v Liberci
reklama

Rok 1968 se do srdcí milionů lidí v naší zemi zapsal jako rok zmařených nadějí. Minimálně půl milionu lidí, spíše však milionu postoj k okupaci naší země „poškodil jejich kádrový profil“ a podepsal se nejen na jejich vlastním osudu, ale často i na osudu jejich dětí. Desetitisíce lidí po roce 1968 raději emigrovaly. Při zpětném historickém pohledu na tento rok 1968 převládají ocenění kulturních a politických aspektů pražského jara, někdy doplněné chválou připravované Šikovy ekonomické reformy. Jiný pohled na rok 1968 poskytují historici, zabývající se vojenskými aspekty uvedeného období (například Fidler: Bratrská agrese, Čížek: Nikomu vás nedáme, Povolný: Vojenské řešení pražského jara).

Měli jsme být náhradou za Rakousko

Sovětská armáda, stejně jako armáda americká, opustila osvobozené Československo již v listopadu 1945. Nikdy se však nevzdala záměru mít svá vojska na našem území. V souvislosti s tím, že okupační mocnosti opustí své okupační zóny v Rakousku, požadovalo v červnu 1953 sovětské politické vedení při jednání mezi sovětskou a československou delegací umístění svých vojsk na československém území. Celkem mělo na československé území dorazit necelých 30 000 vojáků a přes 1500 občanských zaměstnanců. Sovětská vojska měla být dislokována na jižní Moravě a na západním Slovensku. Československo tuto možnost odmítlo, za což se ale muselo zavázat k zvýšení mírového počtu armády o 13 000 vojáků a zrychlení modernizace zbraňových systémů. Československé vojenské plány, které jsou k zhlédnutí ZDE, se samozřejmě tvořily podle sovětských požadavků. Klíčovým plánem pro objasnění sovětského konání v roce 1968 je plán z roku 1964, který je k zhlédnutí ZDE. Byly o něm vydány tři knihy (Luňák: Plánování nemyslitelného, Štěpánek, Minařík: ČSLA na Rýně a Fučík: Stín jaderné války nad Evropou) a byl dostatečně prodiskutován v odborném tisku i na internetu (Palba.cz a další).

O sovětské okupaci bylo rozhodnuto už v roce 1967

Po Sovětském svazu mělo Československo nejvyšší výdaje na obyvatele ze všech států Varšavské smlouvy. Zatížení NDR a Polska, přestože se nacházely na hlavním strategickém směru v Evropě, bylo přibližně poloviční. V 60. letech se podíl vojenských výdajů na vytvořeném československém národním důchodu více než zdvojnásobil. Vojenské výdaje rostly rychleji, než byl procentní přírůstek hrubého domácího produktu. Takto vysoké zatížení bylo způsobováno neustálým sovětským tlakem na modernizaci Československé lidové armády (ČSLA). V plánu z roku 1964 byly záměrně navýšené počty divizí NATO, které by byly (teoreticky) nasazeny proti ČSLA. Měla se tak podpořit a potvrdit „oprávněnost“ požadavků sovětského generálního štábu, aby Československo vydávalo horentní sumy na zbrojení, a to až za únosnou mez. V roce 1964 navrhl sovětský maršál Zacharov umístit na území ČSSR pro potřeby Československého frontu sovětské spojovací útvary. Náčelník Generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř s návrhem na rozmístění těchto jednotek v ČSSR nesouhlasil. Jedním z pokusů, jak čelit sovětskému tlaku, bylo převedení Pohraniční a Vnitřní stráže v roce 1966 pod Ministerstvo národní obrany, čímž došlo k navýšení početního stavu ČSLA z 204 000 na 235 000 osob. SSSR se snažil dokázat slabost Československého frontu vůči vojskům NATO, rozmístěným proti němu. Nabízel, že po rozmístění sovětských jednotek u nás může dojít ke snížení československých vojenských výdajů. Naopak v rámci ekonomického nátlaku Sovětský svaz naléhal na přezbrojení ČSLA moderní technikou a zároveň se snažil o zrušení československé zbrojní výroby, pro kterou byly při nemalých nákladech právě v průběhu 60. let především na Slovensku dokončovány továrny. Na rozdíl od 50. let odmítl poskytnout licence zdarma. Od jara 1968 pokračoval v ekonomickém nátlaku, zesílil ideologický, tedy propagandistický nátlak a přidal i vojenský nátlak. Je zřejmé, že k sovětskému rozhodnutí o „dočasném pobytu“ jeho vojsk v Československu došlo již před pražským jarem, ke konečnému rozhodnutí nejpravděpodobněji v druhé polovině roku 1967.

Hrát si na bezjadernou zónu? Nad naše síly

Československá lidová armáda zaváděla v šedesátých letech do své výzbroje rakety a letadla, které mohly použít jadernou munici, což bylo součástí plánu z roku 1964. Munici měly předat sovětské jednotky na naše území v blízkosti státní hranice. Aby došlo k rychlejšímu dodání jaderné munice, byla schválena akce Javor, tj. výstavba tří tajných skladů jaderných zbraní na československém území. Funkční sklady se měly dostat pod sovětskou kontrolu. Na československém území tak měly být rozmístěny minimálně tři malé strážní a technické jednotky sovětských vojsk, a to již v mírovém období (související informace jsou uvedeny ZDE).

V případě vyzrazení existence skladů jaderných zbraní na československém území hrozilo nebezpečí, že SSSR bude oprávněně napaden za porušení smlouvy o nešíření jaderných zbraní, čímž tato smlouva fakticky pozbude platnosti. Původní plán Akce Javor tak pozbýval svého smyslu, pokud by na československém území nebyly rozmístěny aspoň dvě sovětské divize s velitelstvím skupiny vojsk, podobně jako na území polském. To si ale tehdejší „novotnovské“ vedení nepřálo. Zároveň ovšem nechtělo, aby se jaderné zbraně dostaly i do výzbroje západoněmecké armády. Schválením akce Javor se tedy ocitlo v pasti sovětských požadavků.

Žoviální Brežněv škemral alespoň o jednu divizi

Jedním z důvodů Brežněvova nepodpoření Antonína Novotného a tehdejšího československého vedení, tzv. konzervativců proti reformistům na konci roku 1967, byla neochota Antonína Novotného vyslovit souhlas s rozmístěním sovětských jednotek na území Československa. Avšak na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v březnu 1968 Sověti zjistili, že také nové československé vedení v této otázce zastávalo stejný názor. Již 8. dubna 1968 měl Generální štáb ozbrojených sil SSSR připraveny rámcové plány na invazi do Československa, což znamená, že k rozhodnutí o jejich přípravě muselo dojít již dříve.

Dne 5. května 1968 navrhl Brežněv, aby ČSSR dala souhlas s umístěním jedné sovětské divize na svém území k ochraně západních hranic. Československo to odmítlo. Přistoupilo však na dřívější (20. 6. až 30. 6. 1968) konání velitelsko-štábního cvičení armád Varšavské smlouvy Šumava, plánovaného až na září 1968. Na území ČSSR se přesunulo 15 995 osob, 4359 vozidel, 68 tanků, 18 vrtulníků a 43 letounů Sovětské armády. Cvičícím vojákům byly vydány ostré náboje – při jiných cvičeních měli obvykle ostré náboje jen strážní ve službě.

Bylo vaše město jaderným cílem?

Generál Prchlík kritizoval dne 15. července 1968 pomalý odchod sovětských vojsk z našeho území. Sověti byli dotčeni, protestovali a odsoudili memorandum Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Praze, z něhož Prchlíkova kritika vycházela (další informace jsou k tomu ZDE). V memorandu se pravilo, že „zabránit vedení raketojaderné války na teritoriu ČSSR je základní existenciální potřeba pro celou naši společnost. Absolutizování varianty všeobecné války v Evropě s hromadným nasazením jaderných zbraní je z hlediska československé svébytnosti protismyslné, poněvadž v této variantě je vysoce pravděpodobná fyzická likvidace ČSSR.“ To byla svatá pravda, neboť na americkém seznamu cílů, proti kterým měly být eventuálně použity jaderné zbraně (k náhledu ZDE), se nacházelo mnoho míst v naší zemi, od Adamova až po Zdice.

Třeba ta letitá zatvrzelost nakonec nějaký smysl měla

Akademie v Praze byla rozpuštěna a Prchlík musel odejít. Teprve 3. srpna 1968 opustily poslední sovětské jednotky Československo. Dne 20. července poslala sovětská vláda nótu československé vládě. Sověti v ní vyčítali ČSSR, že podkopává Varšavskou smlouvu a nemá dostatečně zabezpečené hranice se SRN a Rakouskem. Nebylo tomu tak. Při plánování okupace Československa počítal sovětský generální štáb s ČSLA jako s výraznou silou, proti které musí být nasazeno dostatečné množství vlastních jednotek, aby bylo československým vojákům hned jasné, že by byl odpor nesmyslný. V noci na 21. srpna 1968 nastala invaze. Její masivní rozsah zaskočil i bývalého ministra národní obrany Bohumíra Lomského. Byl v té době poslancem Národního shromáždění. Dne 26. srpna 1968 informovali Národní shromáždění Karel Rusov, náčelník generálního štábu ČSLA a František Bedřich, náčelník Hlavní politické správy ČSLA, o vojensko-politických aspektech okupace Československa a o situaci v československé armádě. Lomský tehdy uvedl: „Samotná síla tohoto ohromného seskupení, jak dokazuje náčelník generálního štábu, mobilizační opatření v NDR a Sovětském svazu, jakož i plány přesunů i na jiných válčištích nás nutí k otázce, k čemu to slouží. Jde tu o 6000 tanků a 1000 letadel. Druhá věc je, k čemu to slouží v celém světově-strategickém úmyslu z hlediska vojenského nebo politického. Má to být demonstrace síly, nebo to má být zahájení třetí světové války s dobytím Evropy?“ Politických cílů invaze však dosaženo nebylo. Nebyla instalována dělnicko-rolnická vláda Aloise Indry a věc socialismu utrpěla, to řekl sovětským soudruhům nejen Alexander Dubček, ale i Gustav Husák či Nicolae Ceausescu. Normalizaci tedy muselo zahájit dubčekovské vedení.

Československé politické vedení v roce 1968 pravděpodobně nepochopilo, že v rámci sovětské vojenské teorie došlo k zásadní změně strategické koncepce, která nevyhnutelně potřebuje rozmístění sovětského vojenského kontingentu na našem území. Dokázalo minimálně třináct let odolávat těmto sovětským požadavkům, což byl výkon hodný nejvyššího uznání. V roce 1968 se však tato snaha dosáhla stavu, že se ocitla v naprostém v rozporu se sovětskými strategickými zájmy, a proto musela být vyřešena v jejich prospěch, bez ohledu na následky.

Okupanti disponovali jadernými taktickými zbraněmi

Střední skupina sovětských vojsk v Československu fakticky vznikla 25. října 1968. Do posádek vyklizených naší armádou se sovětské jednotky začaly stěhovat od 1. listopadu 1968. Pro Sovětskou armádu bylo na území ČSSR vyčleněno 33 posádek, čtyři letiště, tři nemocnice, 19 skladů, šest skladů státních hmotných rezerv, pět výcvikových prostorů. Naše dodávky pro ni činily 5900 tun masa a masných výrobků, 2100 tun mléčných výrobků, 3000 tun másla, 40 tun sýrů, 20 000 tun brambor a 10 000 tun zeleniny. Dále šlo o 132 000 tun pohonných hmot ročně a o pečení chleba 70 t denně, uvolnění skladů ze státních hmotných rezerv pro uskladnění 20 000 tun PHM a 230 vagonů proviantu. K tomu je třeba přidat praní prádla v civilních prádelnách v rozsahu asi 65 tun měsíčně. Celkově přišlo v důsledku přítomnosti sovětských vojsk na našem území o život 402 osob, mezi nimi i předškolní děti.

Vytvoření sovětské střední skupiny vojsk v ČSSR výrazně změnilo poměr sil na hranicích mezi ČSSR a SRN. Před srpnem 1968 se zde nacházelo deset prvosledových československých divizí, nyní zde bylo 15 prvosledových československých a sovětských divizí. Navíc součástí všech sovětských divizí v té době byly jaderné zbraně na taktické úrovni, což výrazně změnilo poměr sil na hranicích mezi ČSSR a SRN.

Existuje poučení, je nějaké srovnání?

Sovětská vojska zůstala na našem území 23 let. Podle oficiálních dokumentů opustilo Československo k 27. červnu 1991 úhrnem 73 500 sovětských vojáků a 39 921 jejich rodinných příslušníků, 18 594 automobilů, 2505 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 1220 tanků, 1218 děl a minometů, 251 prostředků protivzdušné obrany, 173 vrtulníků, 103 letouny, 30 odpalovacích zařízení a 95 000 tun munice. Již ve zmíněném memorandu se uvádělo: „Vojenská politika, která potřebuje konstruovat nebo hypertrofizovat [zveličovat] nebezpečí protivníka, slouží konzervativním tendencím v socialismu i kapitalismu. Zdánlivě bezprostředně může „upevňovat“ socialismus, ve svých důsledcích jej však oslabuje.“ A skutečně, hypertrofizované nebezpečí protivníka vedlo k takovému tempu zbrojení, které Sovětský svaz zcela ekonomicky vyčerpalo. Sovětský „tábor míru a socialismu“ se po roce 1989 rozpustil jako sníh při jarním tání.

Československo v době Antonína Novotného bylo upřímným a loajálním spojencem Sovětského svazu. Prezident Antonín Novotný i jeho předchůdce Antonín Zápotocký dokázali Sovětskému svazu oponovat v jeho snaze rozmístit vojska na československém území. Ve srovnání s nimi vychází naše polistopadová realita velmi tristně. Umístění amerického radaru v Brdech nebylo spojeno s nabídkou rozmístění prostředků protiraketové obrany (Patriot, THAAD, SM 2) v České republice. Soudruh Antonín Novotný tak v porovnání s některými současnými českými politiky vychází celkem přijatelně. Tohoto uznání se mu sloganem „ sorry, Tony“ dostalo i v době nastupující husákovské normalizace.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Štěpán Křeček: Fintech je pánský klub. Ženy v něm nemají místo

12:52 Štěpán Křeček: Fintech je pánský klub. Ženy v něm nemají místo

„Ženy to v odvětví fintechu nemají jednoduché. Investorky i investoři jim svěřují jen necelé procent…