Nová Evropská komise (EK), jako jeden ze svých prvních zásadních kroků, navrhla uspořádání tzv. Konference o budoucnosti Evropy a vytyčila její obecný rámec. Má jím být debata nad dlouhodobou, komplexní a udržitelnou ekonomickou, environmentální, bezpečnostní a sociální strategií EU po roce 2020. Obecně proklamovaným cílem této strategie pak má být – vzletnými slovy řečeno – ekonomika zaměřená na lidi a prostředí, ve kterém žijí.

Zatnout tipec vůli lidu

Teze k přípravě Konference obsahují některá již známá hesla z unijní frazeologie, například:

• Evropská unie musí být silnější,
• EU se musí stát celosvětově nejvíce konkurenceschopnou, sociálně inkluzívní a klimaticky neutrální ekonomikou,
• realizace ekonomiky orientované na blahobyt obyvatel EU vyžaduje řešení založená na meziodvětvové spolupráci a investice do veřejných služeb,
• členské státy EU a EK úzce spolupracují s evropskými i vnitrostátními sociálními partnery a občanskou společností.

Objevuje se ovšem také poměrně nevině znějící, ale o to nebezpečnější heslo, že

• základem evropské integrace bude rovnováha mezi hospodářským růstem a sociálním pokrokem, jejímž předpokladem je naplňování Evropského pilíře sociálních práv zaručujícího rovnost příležitostí, přístup na trh práce, spravedlivé pracovní podmínky, sociální ochranu a sociální začleňování včetně odstraňování chudoby a získávání vzdělání.

Posledně uvedený bod není nic jiného než pokus obejít základní smlouvy EU (primární evropské právo) a převést sociální politiku mezi společné unijní politiky řízené nadnárodními orgány EU, přestože podle smluvního nastavení má jít jednoznačně o oblast veřejné politiky, která je zcela v gesci suverénních národních států. To musíme, jako Česká republika, rázně odmítnout v samém zárodku!