Jiří Vyhnalík: Reformní komunisté z roku 1968 byli především ustrašení alibisté

30.08.2019 10:02

Generál Jaruzelski opakování československého scénáře nedovolil, a tím nejen zachránil hnutí Solidarita, ale možná i připravil cestu k moci pro Gorbačova. Pokud by SSSR vtrhl v roce 1982 do Polska, došlo by nejspíš k bojům a Brežněva by patrně vystřídali vojáci.

Jiří Vyhnalík: Reformní komunisté z roku 1968 byli především ustrašení alibisté
Foto: archiv JV
Popisek: Jiří Vyhnalík

Nedávno jsme si připomněli nekulaté a neslavné výročí okupace armádami „spřátelených“ zemí a zároveň i kulaté a ještě neslavnější výročí okamžiku, kdy se jednota národa semknutého proti okupaci začala viditelně drolit pod střelbou vlastních lidí. Tématu se věnovaly i Parlamentní listy, které ještě tento týden přinesly zajímavou úvahu nazvanou Dubček, Smrkovský nebo Kriegel nebyli žádní „naši“. Příště se ptejte Rádia Jerevan. Autorem článku je Zbyněk Hutar a k přečtení je ZDE.

Svatá prostoto!

Mohli jsme se setkat se vzpomínkami pamětníků, články historiků i ignorací mladších generací, pro které je „dějepisem“ nejen rok 1968, ale i celá éra „radostného budování rozvinuté socialistické společnosti.“ Ve vzpomínkách pamětníků se mísily naivní postesky nad promarněnou šancí vybudovat vzorový socialismus s lidskou tváří s realistickými odhaleními skutečných postojů tehdejších představitelů státu, ke kterým zaskočený národ upíral marné naděje vyjadřované hlavním heslem srpna 1968 „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Co ovšem prakticky scházelo, bylo hodnocení tehdejších událostí z odstupu a delší historické perspektivy.

Na počátku byla zhroucená pětiletka

Naprosto zásadní skutečností, která určovala hranice, ve kterých se tehdejší světová a zejména evropská politika odehrávaly, bylo rozdělení Evropy železnou oponou na základě psaných i nepsaných dohod mezi USA a SSSR a hlavně na základě jaderného patu, který bránil jakékoliv změně hranic proti vůli jedné ze stran studené války. Druhým faktorem, který určoval dynamiku vývoje zejména na východní straně železné opony, byla skutečnost, že v totalitních systémech se elity zmocňují vlády zpravidla téměř doživotně a ke střídání u kormidla dochází až ve chvíli, kdy vládnoucí skupina začne slábnout buďto díky stárnutí, výjimečněji ale kvůli evidentnímu selhání politiky. Vesměs se jednalo o procesy, které probíhaly po desetiletí a prvotní příčiny zůstávaly skryty často i přímým účastníkům. Prakticky ve všech zemích východního bloku došlo v polovině padesátých let k výměně těch nejtvrdších stalinistických kádrů a s tím spojeným krátkým uvolněním. Začaly se objevovat knihy a filmy, jaké by ještě před pár lety nemohly vyjít, nebo být natočeny. Ovšem zatímco v SSSR v šedesátých letech moc pevně uchopilo křídlo „politruků z Velké vlastenecké války“ v čele s Leonidem Brežněvem, tak v Československu prakticky ve stejné době došlo ke zhroucení pětiletého plánu. Přitom pětileté plány a plánované hospodářství bylo v té době svatým grálem socialismu. Díky této nepopiratelné krizi dostali v Československu slovo reformní ekonomové kolem Oty Šika a Československo se tak vydalo přímo opačnou cestou, než SSSR a další státy východního bloku.

Masku odhodili o pár měsíců později

Výsledkem výše uvedeným okolností byla nevyhnutelná roztržka, přičemž pro Československo neexistovala žádná cesta zpod vlivu Moskvy. Toho si museli být vědomí všichni tehdejší politici ve vedení země bez rozdílu toho, zda patřili k tzv. progresivnímu křídlu okolo Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského a Oldřicha Černíka, nebo mezi konzervativce jako byli Miloš Jakeš, Vasil Biľak a Alois Indra. Měli vlastně jenom dvě možnosti. Tou první bylo vyhlásit výjimečný stav a postavit se proti vlastnímu národu, jako to udělal o třináct let později Wojciech Jaruzelski v Polsku, tou druhou nedělat nic a počkat, až tento problém za ně vyřeší jejich soudruzi ze SSSR a dalších zemí. Dali přednost zachování si tváře před lidem, který nakonec ochotně zradili o pár měsíců později.

Byl na nás ošklivý pohled

Z dlouhodobého hlediska ovšem i okupace přinesla plody tam, kde jsme je tehdy nečekali. V sedmdesátých letech prudce poklesla popularita a vliv levicových stran a odborů na celém světě a zejména v západní Evropě. Komunistické strany v Itálii a ve Francii, které byly od konce druhé světové války do sedmdesátých let několikrát na hranici vstupu do vlády, se během několika let rozplynuly a svůj vliv v té době ztratily i zdánlivě neporazitelné odbory ve Velké Británii. V Polsku generál Jaruzelski opakování československého scénáře nedovolil a tím nejen zachránil hnutí Solidarita, ale možná umožnil později nástup Michaila Gorbačova k moci v SSSR. Pokud by SSSR musel obsadit v roce 1982 Polsko, nejspíš by se to neobešlo bez bojů a Brežněva by nejspíš u moci vystřídali vojáci, ale to už jsou jenom moje spekulace, které berte prosím s rezervou.

(autorem článku je RNDr. Jiří Vyhnalík, oblastní koordinátor vznikajícího hnutí občanů Trikolóra v Praze 14)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…