Začínáme žít v podivné éře. Po čtyřech dekádách studené války, kdy se dvě supervelmoci a jimi vedené bloky držely navzájem v klinči, a po euforickém období fukuyamovské iluze konce dějin po pádu komunismu se najednou zcela zjevně vracíme zpátky. Nevracíme se však někam do směšně zpuchřelých osmdesátých let minulého století, kdy na oficiálně hlásané nepřátelství vůči těm za železnou opnou už nikdo nevěřil a kdy hesly doby byla kontrola zbrojení a uvolňování napětí.

Jako bychom se dnes vraceli na samý začátek té nešťastné poválečné doby, kdy spojenectví vítězů nad Německem bylo rychle zvráceno v zuřivé nepřátelství a balancování na hraně války. Ukrajinská válka je jakousi novou Korejskou válkou a má paradoxně znovu i severokorejský komponent. Má rovněž z jedné strany svůj proxy charakter a podobně nejednoznačné výsledky. Stejně jako východoasijský konflikt v padesátých letech slouží jako katalyzátor dramatického zhoršení mezinárodních vztahů, válečné hysterie, oficiálně pěstovaného nepřátelství mezi státy a závodům ve zbrojení.

Kontrast s atmosférou a ideály devadesátých let - dobou optimismu, bourání zdí, obnovení svobody a přátelství mezi národy - nemůže být větší. Oficiální politikou dneška je šíření strachu, nenávisti a válečná hysterie. Nenávist k nepříteli je oceňovanou občanskou a politickou ctností. S nepřítelem nelze vyjednávat, nelze s ním uzavřít kompromisní dohody. Je to přece nový Hitler, tj. absolutní zlo a jakmile někam vstoupí Hitler, není o čem diskutovat a vyjednávat. Je to čisté zlo, a to musí být zničeno. Kdo si to nemyslí, kdo si dovolí mluvit o míru a hledá kompromis, je zrádce a kolaborant, zkrátka svině, a je třeba s ním zatočit.

Tato rétorika a z ní plynoucí politika charakterizovaly u nás tu nejostudnější dobu naší moderní historie – krvavá padesátá léta, kdy se pod podobnými záminkami likvidovali režimu nepohodlní lidé. Stydíme se za to, ale poučení si z této smutné doby dnešní politika a mediální mainstream nevzaly žádnou a surfují na podobné nenávistné vlně. Doba se sice změnila, zločiny už nejsou hrdelní, ale k profesní a společenské likvidaci nepohodlných stačí. A tak jako ke své hanbě bylo formálně civilizované Československo v padesátých letech v čele stalinistické protizápadní hysterie a perzekuce, tak i dnes je míra domácí oficiální válečnické hysterie v dnešní Evropě ojedinělá.

Veřejnost je bičována dvěma liniemi hysterické propagandy: