Jestli to tak přesně bylo nevím, ale zdá se, že věty odpovídají Jirousově dikci i přesvědčení, která artikuloval v Magorových labutích písních. Napsal je v kriminále, kde strávil dohromady devět let a najdeme v nich i tyto verše: Píseň si zpívám, má jeden takt - s ďáblem se nesmí sjednat pakt.

 Být skutečným umělcem podle kritérií undergroundu znamená udržet si naprosto čistou hlavu, nezatíženou konvencemi, etikou, estetikou, morálkou, zvyklostmi, názory jiných a ještě navíc své nezávislosti věrně sloužit: každou vteřinu se jí řídit. Proto Underground, jehož se stal vůdčí postavou Martin Jirous, na sebe nabalil lidi, kteří nikdy nepracovali v žádných strukturách a ani o takovou existenci neusilovali. Od počátku věděl, jaký osud ho očekává, nesl ho statečně a byl s ním vesele, i když zarputile, smířen. I představiteli středního proudu či šedé zóny opovrhoval: byli jsme pro něj moc konformní. Navazoval na starou tradici prokletých francouzských básníků jako byli Baudelaire, Verleine a Rimbaud a amerických beatníků jako byli Ginsberg či Kerouac. U nás ho inspiroval Egon Bondy, Hrabalův a Boudníkův souputník ze začátku padesátých let.

 Širší veřejnost se o něm postupně dovídala od roku 1976, kdy byl podruhé zatčen. Václav Havel mi v roce 1985 setkání s Ivanem Jirousem z roku 1976, ke kterému došlo krátce před jeho zatčením, v Dálkovém výslechu popsal takto: "Měl vlasy až na ramena, jiní vlasáči k němu přicházeli a on mluvil a mluvil a vysvětloval mi, jak to všechno je. Dal mi svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození a pouštěl mi ze starého chroptícího magnetofonu skladby Plastiků, DG 307 a dalších undergroundových kapel. Ač nejsem žádný odborník na rockovou hudbu, pocítil jsem ihned, že z těch nahrávek cosi pozoruhodného vyzařuje, že to vůbec nejsou nějaké potrhlé schválnosti nebo diletantské pokusy o extravagantnost za každou cenu, jak by odpovídalo předchozímu doslechu, ale že to je hluboce autentický výraz životního procitnutí lidí, drcených bídou tohoto světa, zneklidňující svou hudební magií a jakousi vnitřní varovností; cítil jsem, že tu jde o věc vážnou a opravdovou, o vskutku vnitřně svobodnou artikulaci existencionální zkušenosti, které musí rozumět každý, kdo ještě úplně neotupěl... Cítil jsem prostě, že pravda je na straně těchto lidí, ať si říkají, kolik chtějí sprostých slov a ať mají vlasy třeba až na zem."