Pravda v naší republice (navzdory ujišťování všemi vrcholnými orgány) nevítězí. Občané se spravedlnosti často nedovolají.

Systémovou chybou naší republiky je, že část moci výkonné (Státní zastupitelství) je v gesci ministra spravedlnosti. Je to pozůstatek z doby totality. Umožňuje to vynucovat soudní rozhodnutí podle přání justiční mafie. Ústavní soud tuto skutečnost neřeší. Zřejmě to soudcům vyhovuje.

Ústavní soud nezasáhl do výkonu amnestie odcházejícího prezidenta Klause. Amnestie sice na čas vyprázdnila věznice, ale protože systémovou chybu zákonodárci neopravili, věznice opět praskají ve švech a nespravedlivě odsouzení jsou opět v „nápravném zařízení“. Stát doplácí na špatnou interpretaci Ústavy. Senát je zralý na zrušení.

Někteří státní zástupci se chovají jako by byli součástí moci soudní. Zasahují do soudních postupů. Jejich zasahování se opírá o znění Občanského soudního řádu, který Ministerstvo spravedlnosti není schopné uvést do stavu, který by byl pochopitelný všem občanům. Znění tohoto právního předpisu umožňuje soudcům ignorovat libovolné důkazy, které občan předloží. Umožňuje soudcům vynášet výroky, které jsou z hlediska matematiky nepravdivé. „Závazný právní názor“ nám ve sdělovacích prostředcích vysvětlovali různí ministři spravedlnosti. Předseda Ústavního soudu se domnívá, že soudci mají nalézat právo, a podle toho rozhodovat. V právním státě každý soudce nerozhoduje podle práva, ale podle předložených důkazů a svého svědomí.

Zárukou spravedlivého rozhodování je respektování pravdy. Soudce hledá pravdu v žalobě. Má právo a povinnost rozhodnout podle svých znalostí zákona a podle svého svědomí. Vždy existují pouze dva možné výroky soudce o každém sporu. Jsou to: