Kotrba k volbám rad ČT a ČRo: Kdo platí „ty správné názory”. Cenzura, Moravec a Fridrichová. Výběrové řízení na Pánaboha

Právě skončilo veřejné slyšení kandidátů do Rady ČRo a do Rady ČT. Pirátský poslanec Martínek vysílal přímým přenosem na internet ZDE a ZDE (ze začátku čtyři tisíce zhlédnutí, na konci 60 zhlédnutí) a dlouholetý kolega Filip Rožánek zasluhuje vyznamenání za statečnost, neboť vydržel po tři dny poslouchat všechny projevy, a ještě dělat kvalitní psanou reportáž, ZDE, ZDE a ZDE. Ve dvou lidech tak nahradili činnost České televize i Českého rozhlasu, který se pyšní zpravodajstvím o desítkách lidí a tuto oběť na oltář veřejné informovanosti nepřinesli. Ani audio, ani video, ani veřejně přístupný přepis. Neudělali ani to, že by splnili veřejnou službu a odkázali na privátní kolegy, kteří byli pracovitější. Kolegy cituji odkazem, nemíním komentovat aktuální téma až na jedno.

Jako bonmot na úvod by mohl posloužit dialog dvou poslanců: Lubomír Španěl (SPD): „Kolik máme ještě času?“ Stanislav Berkovec (ANO): „Ono se to mění každou vteřinu, pane poslanče.“

Zdá se, že média veřejné služby už žádný čas nepotřebují.

Odkaz televizní rebelie před dvaceti lety

Přesně před dvaceti lety skončila televizní rebelie porážkou jejich protagonistů a nevítězstvím (pane prezidente, děkuji za termín) vítězů. Nikdo až na pár dobře informovaných lidí tehdy uprostřed mediálně vzbouřenecké vřavy nevěděl (a neví se to ani dodnes), že nešlo o zoufalou ochranu veřejné služby, demokracii ani o národní filmovou a televizní kulturu, ale o boj za privatizaci ČT2 a kšeftování s jejími kmitočty po budoucím a technicky už tehdy předvídatelném započetí digitalizace DVB-T.

Kdyby býval byl dán „arte“ kanál ČT2 a k němu příslušející kmitočty před budovou televize ve spacácích spícím „umělcům“ jako úlitba za jejich loajalitu vůči státu, stát by za ty kmitočty o deset let později krutě zaplatil. Barrandov a jeho majitel, který tehdy investoval do rebelů i do některých politiků napravo i nalevo, svou miliardovou prémii nevyhrál. Chrenek pak v roce 2012 prodal televizi, která bez kmitočtů ČT2 nemohla vynášet ani soutěžit s expandující ČT, mediálnímu looserovi Jaromíru Soukupovi.

Nicméně díky již zesnulému ministru kultury Pavlu Dostálovi a předsedovi odborů Falbrovi nešli smutní herci tohoto dramatu, zaměstnanci média veřejné služby, sedět, ani když po nich zbyla za použití zařízení ČT sekera 14 milionů. Mír musí být pojištěn velkorysostí vítězů, jinak je pouze přestávkou mezi válkami. Rebelující redaktoři na Falbrovu tichou radu založili odbory a z vášnivých podporovatelů Klausova kapitalismu se přes noc stali obhájci práv sebe jako pracujících. Došlo k třídnímu uvědomění a kapitalisticky romantická doba v České televizi skončila. Jako přímý svědek a někdy i tichý účastník těchto dějů jsem se tlemil jako kůň. Cesta ke strategické porážce neoliberální pravice ODS byla nastavena. Mediální krysy skočily na špek.

Vláda 3. ledna 2001 schválila návrh novel zákona o České televizi a Českém rozhlase a vysílacího zákona, která podle oficiálního vyjádření „omezuje vliv politických stran“ v Radě ČT a Radě Českého rozhlasu. „Úprava zvýrazňuje veřejnoprávní postavení České televize a Českého rozhlasu,“ blábolil tehdy mluvčí vlády Libor Rouček. Na Václavském náměstí v Praze a na dalších náměstích v republice pak 3. ledna demonstrovalo na 100 tisíc lidí. Byla zima, plískanice a všichni pili grog. V okně prvního patra budovy zpravodajství ČT zněla tichá trubka Louise Armstronga.

V noci z 12. na 13. ledna Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o České televizi, která vstoupila v platnost 25. ledna. Po Poslanecké sněmovně pobíhal duch zákona, v podpaží třímal literu zákona a mátl mysli mnoha zákonodárců. V tehdejší aktuální reportáži z místa jsem napsal: „Padlo mnoho slov o demokracii, pluralitě, veřejnoprávnosti, morálce i zákonu. Padlo k zemi. Zemřelo mnoho představ, které do této chvíle mnozí o svých zástupcích v zákonodárném sboru měli. Na té zemi zemřelo mnoho představ, které měl obyčejný občan do té doby o právu a zákonech.“ Bouřlivé jednání, které trvalo s přestávkami do tří hodin ráno, přerušil ve 22.40 předseda vlády Miloš Zeman, který se mezitím dohodl s předsedou Parlamentu Václavem Klausem v jeho kanceláři na porážce rebelů a pronesl krátký, pro mnohé kryptický projev: „Chtěl bych v této složité situaci ocenit postoj poslaneckého klubu ODS, a protože se domnívám, že je noční hodina a jsme všichni unaveni, tak bych v rámci faktické poznámky, která se ale rozhodně nevztahuje k mému předřečníkovi, pouze pro uvolnění a odlehčení atmosféry chtěl citovat jednu větu mého oblíbeného klasika, který se jmenuje Mark Twain. Můj oblíbený klasik napsal: Achillovou patou hloupého člověka je hlava.“ Tím byl dán signál, že do té chvíle početně patová situace je odblokována a je možné hlasovat. Poslanec Vidím (ODS) tehdy v kuloárech před pánskými záchodky konstatoval ve zjevné narážce na Zemanovu sokyni v ČSSD, že „už zase zvítězil becher nad silikony“. „Omezení vlivu politických stran v radě“, které prosazovala Petra Buzková, se nekonalo, nicméně poslanec Miloslav Kučera st. (ČSSD) prosadil můj kompromisní návrh na nominace zahrádkáři namísto politiků. O další budoucnosti veřejné služby v Česku rozhodli tehdy dva muži „opoziční smlouvy“, politici navzájem soupeřících stran. Hlasování pořadové číslo 123 to jen potvrdilo. Z přítomných 194 poslanců hlasovalo pro 133, proti 52. Návrh zákona podle tisku 813 byl přijat.

Mýtus ale žil dál. Dál si herci za kamerou a mikrofonem mysleli, že oni jsou obránci demokracie, dál si mysleli klauni s rolničkami, že jsou „svědomím národa“, a dál si mysleli, že bez nich to nejde. Jde.

Teorie demokracie

Televizní rebelie 2000 obnažila na holou kost Havlův a Sorosův koncept nepolitické politiky „angažovaných nestraníků“ a občanské společnosti vedené osvícenými (nejlépe masarykovskými a havlovskými) elitami. O tomto konceptu si všichni mysleli, že umřel s politickým pohřbem Moniky Pajerové a hnutí „Děkujeme odejděte!“, konkurenčních „186 většinou veřejně známých osobností“ a hnutí „Impuls 99“ o rok předtím. Neumřel. Metamorfoval do podoby politické strany „Cesta změny“, která nic nezměnila. A metamorfoval do podoby „advokátky“ Hany Marvanové. Ale levicové progresivisty láká dodnes.

Politická teorie ale nezná systémy bez systému. My, lid (řecky demos), se snažíme o uplatnění ideálů sebeorganizace v nepřímé, zastupitelské demokracii s proporčním volebním systémem, konstituující parlamentní sekulární republiku.

Na „my lid“ je založena reálná demokracie, občanské svobody a společensko-ekonomický pokrok. „My lid“ (úvodní slova americké ústavy) v takovém politickém systému jsme si rovni (v právech i povinnostech vůči svým bližním i společenství ostatních). Každý dospělý občan má jeden hlas. Není tomu tak, že bohatý, inteligentní či vzdělaný, mladý či angažovaný by měl hlasů víc. Demokracie je pro všechny stejná, anebo není. Není jen pro slušné. Není jen pro odpovědné. Není jen pro bohaté nebo jen pro árijce a pro židy ne. Jeden hlas má opilec a jeden hlas má univerzitní profesor. Jak opilec, tak profesor mají právo volit a být voleni. Okřídlený bonmot praví, že aby demokracie fungovala, i blbec musí mít v parlamentu své zástupce. Na to ostatně narážel předseda vlády Zeman při onom citátu Marka Twaina. Miloval termín „51% demokracie“ a zná i Gaussovu křivku četnosti inteligence v populaci…

Protože ne všichni mohou nebo chtějí účastnit se rozhodovacího procesu o obecních záležitostech osobně vždy, volí si své zástupce. Volí je primárně na základě názorové shody (a až pak na základě iracionálních sympatií). Bohatí volí ty, kteří jim slibují zajištění bohatství a moci. Chudí volí ty, kteří jim slibují, že jim zajistí jinak nedosažitelné výhody – vzdělání, zdravotní a sociální péči, kterou si jinak nemohou dovolit. Tajnou politickou výhodou a nadějí levicových stran je, že chudých je v kapitalistickém ekonomickém systému víc než bohatých… tajnou politickou výhodou a nadějí pravicových stran je, že pravici spojují peníze, ale levici rozdělují ideje.

Všichni pak volí ty, kteří jim slibují řád a veřejnou bezpečnost, ochranu před nepřáteli, ekonomickou prosperitu nebo ekologickou udržitelnost a světový mír. Politické strany jsou už jen organizační formy politického sdružování – mohou to být hnutí či spolky. Ale musejí explicitně deklarovat, že jsou to spolky politické, nehrát skryté zájmy aktivistů Popperovy „otevřené společnosti“. Greenpeace i EDUin jsou primárně politické spolky, nikoliv dobročinné či zájmové organizace. Většina z nich by si zasloužila nálepku „cizí agent“.

Není tomu tak, že v „postmoderní“ společnosti neexistuje rozdíl mezi pravicí a levicí v rozdělování veřejných statků. Existuje. Musí existovat. Pravice usiluje o maximální přesun bohatství a odpovědnosti jedincům či korporacím usilujícím o zisk. Vodítkem při přerozdělování je buď síla, nebo pravidla trhu – například zákon klesajícího mezního užitku (ale to nejsou zákony, ale empiricky odpozorovaná pravidla chování). Taková „ekonomie udržitelného nerůstu“ může ovšem tržně kapitalistickému uvažování řádně pustit žilou…

Levice pak usiluje o společenský konsenzus a sdílení – bohatství i odpovědnosti. Piráti jsou ukázkou strany, která je levicovou z principu svého vzniku a motivů existence, i když si velmi kreativně s pohrobky Unie svobody, Zelených a dalších trpaslíků hraje na obojetné y. Nakonec buď zradí ideu volné lásky a svobodného softwaru a zanikne jako Unie svobody II., nebo přispěje k modernizaci levice v Evropě.

Existuje ovšem i další dělicí rovina – vztah k minulosti, k tradici. Konzervativec z tradice vychází a cítí se jí vázán, svobodomyslnému liberálovi je fuk a důležitá je pro něj svoboda. Moje i vaše. Hranicí té vaší je ta moje. S minulostí liberál polemizuje, k budoucnosti se upíná.

Poslední (pro mne) důležitou dělicí rovinou je vztah ke vnějšímu okolí. Je to rodina? Rod? Obec? Národ? Jazyk? Kultura? Anebo universum – sjednocující princip nás všech druhu homo sapiens? Anebo je to Matka Gaia, propojující naši existenci jako druhu s existencí planety? Co tvoří národ? A co jej netvoří? Stát tvoří jeden národ, nebo více národů? Má jeden národ mít více práv, nebo mají mít všichni práva stejná? Já osobně nevím, co vše tvoří český národ, za který stojí za to umírat. A co už ho netvoří. Sudetští Němci, kteří volili v roce 1939 Henleina, ho tvoří? A vietnamští stánkaři, žijící zde třicet i více let, ho netvoří?

Systém současné politiky vznikl na moderním, hodnotově liberálně sekulárním principu 20. století. Důležitá je sekularita státu, založeného na počátku 20. století volnomyšlenkáři a svobodnými zednáři. Jsme lid v naprosté většině v bohy (či v Boha) nevěřící, nicméně tolerantní k věřícím, je-li jejich náboženství tolerantní k nám. Přitom je jedno, jestli je to náboženství před staletími utiskující druhé. Páteru Koniášovi máme tendenci odpustit jeho nevědomost při pálení knih i čarodějnic. Pokusí-li se ale dnes katolický kardinál ve jménu své víry u soudu odsuzovat herce, kteří si z jeho ovcí či jeho modly dělají srandu, nebo spálit učebnici liberální sexuální výchovy našich dětí, nejspíš ho poženeme až do Vatikánu. Svinským krokem. Stejně tolerantní jako ke katolíkům jsme k satanistům. Každý ať si věří, v co či koho chce, ale ať nevnucuje svou víru/přesvědčení/názor druhým. Platí zejména pro politiky a média. Na margo budoucnosti nutno říci, že nad rybářským spolkem Jeošuy z Nazaretu vítězí po dvou tisíci letech postkolonialistická společnost relativního spotřebního nadbytku, internetová komunikační globalizace a jako v celém 20. století sex, drogy a rock’n’roll.

Vláda lidu

Politiku bez politických stran většina složitě strukturovaných společností nikdy nedokázala realizovat. Evenky v kraji boha tajgy Ekšarí nepočítám. Výjimkou byl rodově komunitní šíitský systém lidové džamáhíríje zavražděného plukovníka Kaddáfího a dědičná sunnitská absolutistická monarchie založená ochráncem dvou svatých mešit Abd al-Azíz ibn Saúdem.

Náš politický systém je republikánský parlamentní systém s ústavně zajištěnou dělbou moci, ve kterém je vláda odpovědná lidu prostřednictvím jeho zástupců – lidem volenému Parlamentu. Hlava státu přes svou osobnostní asertivitu a přímou volbu má omezenou, ústavou přesně vyjmenovanou pravomoc. Politická rozhodnutí o výši daní, rozdílení státního rozpočtu a o normách chování nás všech nečiní ani prezident, ani arcibiskup, ani sbor univerzitních veličin či angažovaných občanů z neziskových organizací, ale námi zvolení zástupci dojiček a řidičů autobusů. Voleni každým z nás občanů (opilcem i profesorem) na čtyři roky do orgánu, který se jmenuje Parlament. Voleni podle klíče politického, nikoliv pohlavního, nikoliv ekonomického či rodového. Nejsme mocnářství, ale republika. Je jedno, zda je někdo žid, nebo katolík, von nebo Über.

Dědictvím Francouzské revoluce, k jejíž gilotině se ideově hlásíme, je, že každý je jen člověk. Podstatné je, jaké názory má na otázky přerozdělování daní, odpovědnost jedince a hodnotové ukotvení. Jestli je bigamista, muslim, či homosexuál, je každému jedno do chvíle, než by někdo chtěl prosadit vládu muslimů podle práva šaría anebo povinnost být homosexuál. Tak v Česku vládne lid.

Pokud se vám tato vláda nelíbí, stěžovat si můžete pouze sami na sebe, že jste volili blbě. Protože vy jste lid. I vy. A vy také. Ale… zvykněte si i vy, milionáři v zákulisí, že demokracie je VLÁDA LIDU. Řecky je demos lid a kratein vláda. Ne vláda nad lidem. Jinak vás jednoho dne zase lid nakope do prdele. Bude to bolet a nikdo vás nebude litovat.

Veřejná služba pro celou společnost

Civilizaci Evropy a Severní Ameriky ovlivnilo několik vynálezů, které umožnily kulturní emancipaci a civilizační dominanci. Jedno převažující náboženství na území Evropy, a tím i silnou říši způsobily překlady křesťanských textů do národních jazyků, vytvoření slovanského písma glagolice a evangelizační úsilí, na území Česka známé jako pouť soluňských bratrů ve víře Konstantina a Metoděje. V roce 1981 je Jan Pavel II. prohlásil spolupatrony jednotné Evropy. Gramotnost většiny a konec monopolu katolických kněží na výklad Bible způsobil Johannes Gensfleisch, řečený Gutenberg, tím, že vynalezl knihtiskařský lis a jednotlivé vyřezávané litery. Důsledkem byla masová produkce knih a přelomová demokratizace šíření informací. Politickým důsledkem byl vznik antikatolicismu, protestantského hnutí a evangelických církví. Vojenským důsledkem byla porážka jednoty církve a Svaté říše římské. Jeho hrob zničili jezuité a věděli proč. V knihách si mohl číst každý sedlák a kněze ani pomazaného šlechtice k tomu nepotřeboval. Vynález telegrafu pomohl nejvíce burzovním spekulantům a kapitalismu. Ale on-air radio broadcasting – všesměrové vysílání hlasu a hudby na rádiových vlnách stvořilo počátek euroamerické kulturní globalizace a přispělo k sociálnímu pokroku a modernitě 20. století. Televize se přidala vzápětí a od té doby jsou tiskoví magnáti druzí.

Hned vzápětí vznikl první veřejnoprávní mediální podnik na světě – BBC. Podnik to byl od samého počátku nekapitalistický – byl vemi rychle převeden do podoby veřejného statku, jehož cílem nebylo dosahování zisku, ale veřejná služba.

Ekonomická teorie dodnes o aspektech veřejného statku spekuluje. Hlavní učebnice mikroekonomie vidí podle článku „Čistá teorie veřejných výdajů“ neokeynesiánce Paula A. Samuelsona u veřejného statku nutnost nedělitelnosti spotřeby, nevyloučitelnost ze spotřeby a nulové mezní náklady na spotřebu každého dalšího spotřebitele. Ovšem primitivismus Samuelsonova pohledu z roku 1954 do dneška neobstál. Současná technologie umožňuje šifrování rozhlasového nebo televizního vysílání – spotřeba není nevylučitelná. Nulové mezní náklady spotřebou každého dalšího spotřebitele nejsou – je třeba budovat dostatečně kapacitní infrastrukturu vysílačů a přenosových tras, platit je nutné i za autorská práva. Televize či rozhlas není maják. Zůstává pouze nezpoplatněná dostupnost a nevyloučitelnost z příjmu vysílání (broadcastigu), nebereme-li v úvahu omezenou kapacitu přenosu po stále užívanějším internetu nebo omezenou kapacitu serverů při přenosu multicastigem. Nakonec se všichni shodují na definici, že veřejná služba/statek je taková, kterou jako veřejně dostupnou poskytuje veřejná korporace na základě zmocnění veřejností a za solidární platbu veřejnosti. Ale ani tato definice nemusí být definitivní, protože pokud se ukáže neschopnost veřejné korporace, může dojít k plnění na základě zmocnění veřejnosti za solidární platbu veřejností soukromým subjektem. Tak se děje například v Česku u filmu prostřednictvím Fondu české kinematografie, v Británii pak u Channel Four.

Ekonomické teorie preferující individuální vlastnictví nad společenským/veřejným, laissez-faire a „neviditelnou ruku trhu“ (Adam Smith: Bohatství národů/Wealth of Nations) nejsou všeobecně závazné. Jsou to jenom názory části veřejnosti či části odborníků. Vladimír Železný rád arogantně říkal, v době, kdy Nova byla „televizí hvězd“, že „Česká televize má dělat pouze to, co Nova neumí lépe nebo levněji“. Kde je dnes Železný? Být zbytkovou televizí pro menšiny, milovníky vážné hudby a chudé důchodce ČT odmítla.

Ale Rada Evropy si myslí něco jiného. Už třicet let politici zemí „kapitalistické“ Evropy formulují poměrně konzistentně stanoviska, že mimo „trh“, kde platí pravidla zisku a rovné konkurence, existuje oblast „naplňování služby obecného zájmu nehospodářské povahy“, jejíž existence odůvodňuje exkluzi z pravidel hospodářské soutěže a všech omezení EU, platných pro „trh“ (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. 12. 2006 o službách na vnitřním trhu). Protokol k Amsterodamské smlouvě 97/C 340/01 a na něj se odkazující Sdělení Komise OJ 2001/C 320/04 z roku 2001 o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání, novelizované Sdělením Komise 2009/C 257/01 z roku 2009 o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání vyžaduje podmínku užití vyloučení z požadavků na konkurenci „za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu“. Kontrolní funkci, zda není trh deformován víc, než je nutné a prospěšné, pak zajišťuje Sdělení Komise 2009/C 257/01 o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání, neboť Parlamentem vrchnostensky určený televizní a rozhlasový poplatek se považuje za státní podporu.

Rada Evropy zároveň v řadě doporučení a rozhodnutí konstatuje naléhavou potřebu existence veřejné mediální služby, která by měla být nezávislá na vládě (nikoliv ale na parlamentu/společnosti) právě s ohledem na naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti. Podle Rady Evropy se tak má dít v celé škále technologií a způsobů šíření, jakož i v celé škále programování a obsahové tvorby včetně tzv. nových technologií a služeb – internetu a mobilních cest šíření obsahu.

BBC v roce 1927 dostala od královny do vínku Chartu svých povinností, kterou připravil její zakladatel a první ředitel, skotský baron John Charles Walsham Reith. Jeho konceptem vysílání bylo informovat, vzdělávat a bavit celou společnost. Triáda činností, vytvářená s ohledem na všechny z vrcholně stratifikované britské společnosti, vytvářela společenský diskurz. Úkol, který platí pro média veřejné služby včetně České televize a Českého rozhlasu dodnes.

Na základě vysokých standardů žurnalistické etiky přinášet informace, ujednocovat společenská témata, definovat převažující náhled na ně, formovat dialog o nich a kultivovat jazyk po formální i obsahové stránce. Na základě vysokých standardů kreativní práce kultivovat a formovat kulturu země.

BBC tak ujednocovala britský pohled na politiku i kulturu, a vytvářela tak kohezi – soudržnost v CELÉ společnosti. Stála u kolébky pojmů britskost či populární, protože svým dosahem popularitu britské kultury vytvářela. Reith se svým způsobem řízení zapsal i do teorie managementu – termínem „reithianismus“ – rovným zvážením všech hledisek, bezúhonností, univerzálností a závazkem pokory při vykonávání veřejné služby v ostrém kontrastu s americkým barnumským bulvárním stylem veřejného vysílání. Dnes se dá říci, že pomohl vytvořit z Británie impérium pro 20. století víc než dělové čluny.

Jedna společnost dnes

Lze dnes v jeho idejích pokračovat? Obtížně, ale jde to.

První překážka: už neexistuje Reithova „jedna společnost“ – nespojuje nás křesťanství, britskost ani antifašismus bombardování Londýna raketami V1. Z britských doků se šíří punk, chiliasmus a brexit s levným pivem. Společnost zemí Evropy se stále více stratifikuje. Věkově, zájmově, znalostně. Důvodem je individualizace konzumu/prožívání kultury, emancipace subkultur a z toho vyplývající neexistence jednotného diskurzu. Každá subkultura si vytváří vlastní brand. Sociologové začali mluvit o „subkulturách“ a „kmenech“, odkazujíc tak mimochodem na profesora na pařížské Sorbonně, sociologa Michela Maffesoliho a jeho pojem nomádství.

Já uvažuji dál až o kulturní individualizaci. Vypůjčím si svůj text z roku 2004:
„Hrozí vulgarizace. Hrozí macdonaldizace společnosti (George Ritzer 1993), hrozí orwellizace – kontextová trivializace, kulturní warholizace či hodnotová postmodernizace a bezuzdná ekonomická globalizace (Benjamin Kuras). Hrozí globální ztráta paměti i sdílených hodnot (Václav Bělohradský, Zdeněk Mahler či prof. Valenta).“

Druhá překážka: Tvorba i distribuce jsou dnes neuvěřitelně demokraticky dostupné téměř každému bez ohledu na talent. Je mnoho spisovatelů, málo čtenářů. Výrobní prostředky k profesionální tvorbě jsou za peníz dostupný brigádníkovi. Notebook, software… fotoaparát, mobil… elektronizace kultury napomohla. Vizuální kultura na to reagovala – estetiku DIY subkultur převzala prostřednictvím televizí pro mládež (MTV) do mainstreamové popkultury. Stejně jako amatérskou kvalitu technologického výstupu.

Tato doba je dobou klipů. Lidé pod 35 let neudrží nad jim neznámým mediálním obsahem pozornost déle než 25 vteřin. V novinách platí, že co neřeknete v perexu, nemusíte říkat. Pokud jste tento článek dočetli až sem, můžete si gratulovat, jste výjimeční.

Co je televize pro mládež dnes? Stream z YouTube či jiného systému, přehrávaný do mobilu, VR brýlí případně z mobilu na obrovskou plazmu v klubu. Nebo videozáznam. Co je rádio? Stream ze Spotify či jiného systému přehrávaný do mobilu a bezdrátových sluchátek či stolního zesilovače. Nebo zvukový záznam – podcast stažený v noci a přehraný ve dne.

Třetí překážka na druhou navazující: Hodnotově je být diletant „in“. Komolí se postupy i jazyk, vzniká čeština 2.0. Vznikají remixy remixů. 14leté blběnky před kamerkou vyžvaňující se ze svých mindráků na YouTube se stávají celebritami a „infuencerkami“ nového obsahu. Komerční média podlehla, aniž si uvědomila, že to je jejich konec. Estetika nemá měřítka. Umění nemusí být krásné, aby bylo. Musí být ale někým označeno za zajímavé, inspirující, podnětné – i když tomu tak není. Když se spustí lavina, je nezastavitelná jako Greta.

V tomto ohledu jsou veřejnoprávní rozhlas i televize koncepčně beznadějně „oldschool“. Ale jsou. Jsou hlavními kulturními institucemi elektronické kultury, největšími investory v zemi. Jsou prozatím silné a mají na to koncentrovat to nejlepší z kreativního průmyslu. Jde jim to ale krajně obtížně.

Obtížně se vyrovnávají se střídáním hudebního i obrazového vkusu. Mají tendenci petrifikovat styl, což šlo po 2. světové válce, ale už ne dnes, kdy se hudební styly střídají po několika letech a jsou spojeny s přesnými posluchačskými skupinami. Tak často vzývané slovo vážná hudba je dnešní mladou generací většinově bráno jako nadávka. Jean Paul Belmondo, ve Francii řečený Bébel, je v Česku nazýván „rakváč“.

Obtížně se vyrovnávají s nespisovným jazykem, který si subkultury vytvořily ke své identifikaci. Jelikož jsem sám „boomer“ (američtí demografové do této generace počítají ročníky 1946 až 1964), vzpomenu na raná devadesátá, televizi Nova, větu „Čágo bélo, šílenci“ na úvod hudebního pořadu Eso, který tehdy uváděla dvacetiletá Tereza Pergnerová. Za uplynulých třicet let by se našlo tisíce novotvarů…

Obtížně se vyrovnávají i s tematickým rebelstvím… kdysi jako spolupracovník redakce Online ČRo jsem přesvědčoval moderátory Rádia Strahov, jestli nechtějí s celým rádiem zmigrovat do Českého rozhlasu a vytvořit unikátní internetovou „studentskou stanici“. Jako odpověď položili otázku: „A budeme u vás moci alespoň po 22. hodině mluvit o mrdání?“ A na tom to skončilo...

Nicméně stanice Wave Českého rozhlasu začala „naostro“ vysílat 13. ledna 2006 a vydržela v digitálním éteru čtrnáct let. Přežila. Přežila i nařčení z propagace fašismu uvedením remixu písně Swastika Eyes od skupiny Primal Scream, zlobu tehdejší radní Ptáčkové, která stojí za zlikvidováním vysílání stanice na 100,7 FM, tupost tehdejší radní Jaklové z ODS či tehdejšího připosraného programového ředitele ČRo Richarda Medka v kauze Primal Scream. Má už druhou vynikající šéfredaktorku, kterou to baví. Našla si svoje posluchače. Týdně si ji dnes ladí přes čtyřicet tisíc lidí. Přestože mladí preferují „pouštěčinu“, stanice dělá vynikající publicistiku. Vůči své cílové skupině je pestrá a vyvážená – hraje elektropop, indie rock, funk, hardcore, hip hop, urban muziku. Nutí posluchače přemýšlet nad společensky palčivými otázkami – nevyhýbá se LGBT, drogám, ekologii či násilí. Hodnotí a zprostředkovává kulturu. Radio Wave Live Sessions představuje domácí nekomerční scénu prostřednictvím koncertů pořádaných v klubech i studiích Českého rozhlasu. A já mohu být jen hrdý, že jsem stál v roce 2000 u zrodu jejího předchůdce – pořadu Rádium a stejnojmenné internetové stránky s podcasty, i u zrodu jejího. A pak už jen z povzdálí sledoval první krůčky a občas zatleskal.

Nicméně platí sentence, že „chcete-li rozumět svým dětem, potřebujete tlumočníka“. Chcete-li rozumět svým spoluobčanům, potřebujete už také tlumočníka. A mediální veřejná služba je dobrý tlumočník mimo jiné proto, abyste věděli, že mládež poslouchající Wave je „budoucností tohoto národa“. A ne že ne, Medku...

Na co je třeba nezapomenout

Chceme-li občany, kteří si budou navzájem rozumět, musí být někde platforma pro permanentní společenský dialog. Ten soukromá média nechtějí zajišťovat a nezajistí. Protože pro ně je občan pouze spotřebitel reklamy.

Pokud nejsme anarchisty či elitáři, odmítajícími principy demokracie, akceptujeme kontrolu médií veřejné služby Poslaneckou sněmovnou. Jde o nejreprezentativnější sbor. Poslanecká sněmovna Parlamentu jako celek má mandát naprosté většiny občanů, i když poslance volí pouze 60 %.

Pokud nejsme anarchisty či elitáři, nemělo by nám vadit, že poslanci si (na návrh organizací) zvolí specializované „skoroposlance“ – členy Rady ČRo a Rady ČT, a to podle politického klíče. Volí opět stejně laický orgán, jako jsou oni sami. Jiný, složitější klíč by byl namístě, pokud bychom jako v dobách Československa řešili reprezentaci federace včetně Valašského království a Romské ostravské republiky nebo byl politický boj radikálních feministek tak fatální, že by si vynutily pro každé pohlaví kvótu.

Osobně se domnívám, že současný systém je dostatečný. Nejsem anarchista ani elitář. Nechci „německý“ systém autoritativních institucí a jejich lobbistů. Protože většina těch ctihodných institucí nezaručuje nezávislost na státním rozpočtu a vlivu ministrů nebo nezávislost na církvích. Zato je u církví mnoho potřebných, u univerzit velké množství sosačů grantů a v ostatních institucích závislých tak či onak na státu velké množství politických nosičů vody.

Možný systém volby radních

Nicméně myslím, že krycí zbarvení politické nominace i volby přes zahrádkářské a myslivecké spolky není po dvaceti letech od televizní rebelie třeba. Osobně bych do budoucna, až bude někdy čas a klid, navrhoval změnu. Otevřený proporční systém s otevřenou politickou nominací. Ovšem každý dominant by musel dostat přímé veřejné pověření buď od dvou koaličních stran a jedné opoziční, nebo od dvou opozičních a jedné koaliční. V pověření by musely být napsány důvody, proč dominanta daná strana navrhuje. Nutnost překročit hranu mezi opozicí a koalicí by učilo nezávislosti na tlacích, toleranci a eliminovalo zjevné stranické šašky, jakými byla v Radě ČRo například Dana Jaklová (ODS) či Milan Kudrys (ČSSD), jakými jsou bývalí poslanci či bývalí asistenti poslanců. Trval bych v tu chvíli na doživotním zákazu pro členy bývalého managementu média nebo ředitele či kandidáty na ředitele. Být vyhozen pro neschopnost a vrátit se jako člen rady je, řečeno v jidiš, „chucpe“. Nebýt zvolen generálním ředitelem a přijít do rady generálnímu řediteli „do toho kecat“ je chucpe též. Kdo chce kandidovat na řízení instituce, neměl by kandidovat do dozorčího orgánu. Při veřejném dozoru voličů nad veřejně politickými dominanty bych netrval ani na exkluzi řady profesí v § 5 zákonů. Veřejnost jednání rady je dostatečným kritériem nestrannosti. Lobbisté si stejně vždycky najdou skulinku. A nezávislý zastupitel v obci Horní Dolní není hrozbou demokracii. Celou kandidátku by potvrzovalo plénum Sněmovny en block prostou většinou přítomných. Což by byla poslední možná obrana proti teoreticky možným excesům. Přiřadil bych ale exkluzi autorských honorářů, kterými se někdy zacpávají ústa, když je potřeba.

Rada by měla stejně jako teď povinnost zřídit dozorčí komisi pro interní audit a právo zřídit odborné orgány jako například ad hoc či trvalé obsahově analytické pracoviště. Nebo investičně stavební komisi – pro dozor nad stavbou studia za více než půl miliardy. Výsledky práce tohoto pracoviště by musely být po určité době, chránící obchodní tajemství, veřejné. Rada by neměla právní subjektivitu, měla by ale exkluzi z ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek na expertní služby do celkového objemu devíti milionů, resp. 15 milionů Kč ročně. Výsledky expertní služby by musely být po určité době, chránící obchodní tajemství, veřejné.

Veškerá zasedání rady by musela být veřejná s veřejným audiozáznamem či videozáznamem a jeho přepsáním do podoby textu, spolu se zápisem, ne jako je tomu dnes, kdy jsou uzavřená zasedání „předsednictva“, které zákon nezná. Pokud se chtějí radní setkat v restauraci, nelze jim v tom bránit…

Kontrola kontroly se ukontroluje

Osobně nemám problém s dozorčí rolí NKÚ podle zákona 166/1993 Sb., avšak musím upozornit, že závěr této komise lze aplikovat pouze na provozní náklady, nikoliv na tvůrčí nebo většinu investičních. Nákup, opravy nebo dokoupení kamer vysílacího řetězce nelze řešit ani prostřednictvím zákona o zadávání veřejných zakázek, natož pak na ně uplatnit obsahová kritéria § 4 odst. 1 zákona o NKÚ… připomenu, že to je kromě obsahové a formální správnosti administrativy účelnost, hospodárnost a efektivita výdajů. Pro betonovou zeď dobrá kritéria, ale pro tvůrčí činnost nedostatečná. Objednávku kamer je schopen splnit pouze teritoriálně autorizovaný distributor. Víc firem je nesmysl nebo pleticha. Stejně tak tvůrčí výdaje nejsou podle kritérií § 4 odst. 1 zákona o NKÚ přezkoumatelné. Chtěl bych vidět smělce, který by obhajoval názor cifršpióna z NKÚ, že osobní náklady režiséra Trošky jsou neúčelným vynaložením veřejných prostředků, protože pro režii pohádky je přece kvalifikován každý absolvent filmové nebo televizní režie vysoké školy nostrifikované v EU. Notabene, když nastoupí parta televizních techniků na cifršpióna NKÚ, zcela určitě mu vysvětlí, že to, co koupili, je to správné a jedině možné… cifry nejsou v televizi vše. Obsahovou znalost nákupu techniky má kormě technického ředitele tak deset či dvacet lidí v republice, mnozí ale pracují pro konkurenci. Technické podrobnosti zakázky mohou tvořit dost razantní know-how, jak ukázaly datové přenosy televizních reportáží z válečných oblastí, které dělala Česká televize, nebo rozhlasové přímé přenosy do vysílání z afghánských hor či africké stepi, které realizoval Český rozhlas.

Nechci druhým vnucovat svůj názor, ale domnívám se, že ani v ČRo, ani v ČT se nekrade. Pokud někdo někde nechal předraženou zakázku, vykecá se to. Ani v jedné instituci není „Bratrstvo kočičí pracky“. V Praze se vykecá i tvorba nového e-shopu, i když je tajný. Reportáž o výstavě v ředitelově galerii je směšným bičem, upleteným z policajtské snaživosti. Kdyby bývali byli redaktoři do galerie na výstavu nepřišli, nic by se nestalo. Ředitel by asi jiný štáb nesháněl a určitě by ho jako „reklamní službu“ neplatil. Ale odvysílání reportáže spadá do kategorie zpravodajství, kde Česká televize musí konat, jako by šlo o cizí instituci. Bez ohledu, kdo je majitelem. Je to zajímavá výstava? Je. Tak to natočíme. Tečka.

Seznam výhrad

Co je podle mne hlavním problémem České televize i Českého rozhlasu, kvůli které je vždy při volbě radních dusno v prádelnách politických spodků, je politická nevyváženost a mnohdy předpojatost redaktorů, nedovzdělanost, mnohdy i jejich vyhořelost a chudý výběr hostů. Ano, zde mají kritici pravdu. U ČT daleko víc než u rozhlasu.

S právníkem musí v televizi diskutovat redaktor – právník. Není možné, aby se redaktor odhalil jako mimino tím, že řekne úplný odborný nesmysl. Ekonomovi musí odporovat ekonom. Je idiocie dramaturga, pošle-li filozofa nebo mediálního teoretika proti inženýrovi. Ještě horší je, je-li to diskuse se stavařem o kvalitě betonu tunelu… je škoda času, když se pozvou do studia tři hosté a každý může říci jednu větu. Tohle lze levněji dělat po telefonu.

Seznam hostů ČT je tvrdě cenzurovaný, chudý. Prezentace vysokých škol, které by mohly dodávat odborné komentátory bez konfliktu zájmů, je nijaká. Tím pádem i zájem těchto škol dodávat odborníky podle témat je nulový. A tak zbývají stálice a odborníci na všechno. Politické rozpětí končí na levici u Saši Mitrofanova, na pravici u Ladislava Mrklase… redaktoři by mohli začít den ne čtením Lidovek, kde žvaní stále ti samí, ale spíše čtením Parlamentních listů. Bez ohledu na to, co si o PL myslí Kundra v Respektu. Rozhlas objevil na levici Deník Referendum a Alarm, do vysílání tak byla vpuštěna alespoň Saša Uhlová či Apolena Rychlíková. Budiž. Ještě neobjevili univerzitního anarchistu Slačálka ani komunistu Bónu. Na pravici si stále vyprávějí své představy dnes už uslintaní pamětníci Svobodné Evropy. Ekonomku Lipovskou neobjevili. Proč také? Zde už to není ani politická předpojatost jako kádrovácká bezradnost. Umět najít kvalitní lidi na jednotlivá témata s určitým spektrem názorů a přesvědčit je je umění, ale i headhunterské řemeslo. Jsou to rezervy v rešeršně-analytickém oddělení.

Na rovinu: dívat se na Václava Moravce je už utrpení. Chápu ale, že jiní mají větší otrlost. Připomínka, že Havel už je v hrobě a nevstane, je nutná každý týden. Méně stále stejných hostů z Cardiffu by také prospělo. Střídání ob týden či dva v tomto pořadu by eliminovalo padesát procent výtek na nekvalitu ČT, při které se s vaničkou vylévá i dítě. Zrušení nebo přeformátování pořadu 168 hodin do méně sžíravé nebo politicky vyváženější ironie by redakci eliminovalo další třetinu kritiků. Nenávist není vtipná. Ale chápu, že Noru Fridrichovou nikdo nepřeformátuje bez porušení obalu. Všichni už od Bohdalky vědí, že dělat srandu není sranda. A od soutěže o Zlatou mříž, že dělat politickou srandu je ještě menší sranda. Na Gumáky nemá většina diváků dostatečně lobotomicky upravený mozek. Také jsem nikdy nemiloval Teletubbies ani Klepetka.

Vynikající Hydepark Civilizace. Ale autory jako Daniel Stach je třeba hledat stále, učit je, připravovat další podobné pořady. Je to evropské The best of. To je veřejná služba, která televizi dělá čest. Mimochodem… Pavlína Kvapilová ze starého Hydeparku v sobě kreativitu má – a myslím, že už se uklidnila a zkrotila své démony. Elegantní Česko bylo zpočátku zjevením… všem kreativcům by slušela menší zátěž a víc prostoru pro jednorázové experimenty, jinak hrozí rychlé vyhoření či spoluúčast psychiatra u natáčení.

Problém vidím u obou médií v existenci fízlů tvářících se jako novináři. Zveřejňování odposlechů a zpravodajských složek není veřejná služba, protože nebyly získány poctivě vyloupením policejního trezoru za osobního rizika redaktora, ale nepoctivě předány „zdrojem“ za účelem mediální popravy někoho, koho neumí policie „skřípnout“. Mohl bych připomínat Jourovou, Kubiceho zprávu a další pomníčky různých hrbáčků. Nesnáším „investigativce“, protože nevím, ke kterému zaměstnavateli jsou loajální. Anebo jestli nekasírují všechny.

Ani vojenští kámoši, plácající se s posádkou v Baghrámu po zádech a vyprávějící po hospodách udatné historky, krytí embeded vestou PRESS-TV, nedělají České televizi dobré jméno. Sorry, občas chci slyšet ne embeded PR české armády, ale pravdu.

Zato je třeba pochválit zahraniční zpravodaje Českého rozhlasu. Za znalosti. Za teritoriální rozhled. Zpravodajku v Itálii a Vatikánu Vědunku Lunardi, která už k Itálii patří. Štěpána Macháčka na Středním východě. Sice ještě netrumfl své předchůdce Jaromíra Janeva, Břetislava Turečka ani Pavlu Jazairiovou, ale snaží se. Do budoucna je to ale málo. Všichni, kteří dělají vysílání CRI, musejí přinášet domů včasné a kvalitní informace a musejí mít teritoriální přehled.

Do budoucna bych viděl v rádiu jako existenční nezbytnost mít vlastní „rešeršní“ četku, pro každý z deseti hlavních jazyků minimálně jednoho bilingvního člověka. Nechci poslouchat o Číně stereotypní žvásty Tchajwanců nebo tibetských mnichů, převzaté z nějakého aktivistického britského zdroje, ani vyčteninky o Mao Ce-tungovi, ale vlastní zasvěcené reportáže – nejen o průmyslu, ale o zemědělství, obchodu, stavebnictví, ale i sociální péči, školství… totéž o Rusku, Jižní Americe. Ale chybí chuť cokoliv měnit na zaběhaném klídečku.

O Turecku skoro nikdo nic nevěděl, když tam byl pokus o gullenistický puč. Všichni zaregistrovali naposledy Ataturka a řezání vousů. Případně vojenské puče. O průlivech Bospor a Dardanely nikdo už dnes nic neví. A nástup Erdogana nechal všechny nečinné. Chci se na ty informace spolehnout. Dnes si originální informace z Číny o koronaviru najdu sám. A Konvenci z Montreux, která upravuje režim proplouvání válečných lodí úžinami Bospor a Dardanely a byla klíčem ke geopolitickým strategiím celého 20. století, si najdu na Wikipedii. Není to škoda?

Nepřátelé lidu

Je směšné, že proti demokratické volbě zástupců lidu do mediálních rad nejvíce útočí ti, kteří se demokracií zaštiťují. Argumenty je ale odhalily. Elitáři všech zemí, spojte se.

Nadační fond nezávislé žurnalistiky (to není ten ze zahrádkářské kolonie, ale spolek majitele společnosti Crocodille Petra Duchoně, Františka Dostálka z KPMG, finančníka Jiřího Háka, spolumajitelů vydavatelství Albatros media manželů Horákových, zakladatele Software 602 Richarda Kauckého a dalších „odpovědných“ milionářů z okruhu okolo Václava Havla a Sorose, kteří si zaplatili analytika Josefa Šlerku, mediální právničku Helenu Chaloupkovou, Marii Wichterlovou z Bakala Foundation a Jitku Adamčíkovou z Open Society Fund a platí projekty jako Reportér, Deník N, Investigace.cz, Echo24, Hlídací pes, Hnutí Duha, Evropské hodnoty, Alarm či osobně Apolenu Rychlíkovou. Platili Sinopsis, Neovlivní, Demagog, Sedmou generaci, Ondřeje Kundru či Transparency International.

Místopředseda správní rady tohohle spolku Jiří Kučera se šel ztrapnit veřejně do Senátu a později i do České televize, když tvrdil, že poslanci mají volit pouze ty kandidáty, kteří jsou z relevantních organizací a mají ty správné názory, jako by nějaký okresní tenisový klub nebyl panu advokátovi dost nóbl a jeho reprezentant nebyl dost repre.

Konzervativně-křesťanská ekonomka Hana Lipovská, spolupracující do prosince 2019 s Institutem Václava Klause a do Rady ČT navržená katolickými biskupy České biskupské konference s podporou kardinála Duky Šlerkovu fondu nevoní. Jen proto, že pro český Deník N řekla: „Nerozumím smyslu existence veřejnoprávních médií. Neznám jediný pořad České televize, který by nemohla vysílat komerční stanice.“ Pro časopis Církev to pak v klidu vysvětlila:

„Z pohledu teoretické ekonomie, který jsem ve zmíněném rozhovoru zmínila, vychází z definice tzv. veřejných statků, které má stát poskytovat zjednodušeně řečeno jen tehdy, pokud je nedokáže efektivně poskytovat soukromý sektor. Z tohoto hlediska například školství, zdravotnictví, doprava nebo právě televizní vysílání nejsou veřejnými statky. Na druhou stranu, televizní vysílání jako vysílání veřejné služby je statek tzv. veřejně poskytovaný, který existuje na základě suverénního rozhodnutí zákonodárců země. Ekonomové tak mohou diskutovat o tom, která forma provozování televize je z hlediska hospodárnosti nejefektivnější, ale zároveň musejí respektovat platnou legislativu. Osobně proto nepovažuji za zásadní a už vůbec ne svobodu ohrožující diskusi o samotné formě vlastnictví média veřejné služby. Podstatné pro mě totiž je důsledné dodržování principu veřejné služby v oblasti televizního vysílání v zemi, která má veřejnoprávnost určenou zákonem. Veřejnou službou je podle zákona ‚naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu‘, a to při dodržování zásad objektivity a vyváženosti. Tato role veřejné služby je pak pro mě nezpochybnitelná, nenapadnutelná, je součástí našeho právního státu, je a má být jedním z garantů svobody a demokracie země.“

PŮVODNÍ ZDROJ ZDE.

To už nikdo z kritiků nenapsal. Nikdo neuvedl její poslední větu. A to není fér. Všichni se na ni vrhli – z jedné strany jen kvůli jménu exprezidenta Klause, z druhé strany kvůli podpoře kardinála Duky. Upřímně, s doktrinářsky uvažující sociopatkou Lipovskou by byla radost v radě polemizovat. Zažil jsem si takovou ostrou mediální politiku o principech a morálce levice a pravice s exministrem kultury Uhdem. Z levicového romantika v mládí upřímným pravicovým konzervativcem na stáří. Ale na tomto místě se musím Lipovské a její kandidatury zastat, i když ji považuji za vcelku kvalifikovaného škůdce veřejné služby. Nicméně každý, kdo musí platit koncesionářské poplatky, má právo být zastoupen při kontrole jejich utrácení. I konzervativní ekonomové, kteří jsou nepřátelé vlastnicky rozbředlého termínu veřejný statek a s altruismem veřejné služby si nevědí rady, mohou být v radě. Setkal jsem se v radě s členkou ODS Danou Jaklovou (dnes za TOP 09 v RRTV), která prohlásila, že v Radě ČRo zastupuje ty koncesionáře, kteří rozhlas musejí platit, ale neposlouchají ho. Taky drzost… ale stejně upřímná. Proč ne?

Pravda není nebezpečná. Pravda nikam neuteče.

Situace zúžení počtu kandidátů na volbu plénem Sněmovny zůstává otevřená. Kdo zasedne do křesel a kdo bude rozhodovat o náplni médií veřejné služby, bude jasné až po definitivní volbě. Děkuji, že jste mne vyslechli.