Při utváření kandidatury bylo patrné, že širší vedení ČSSD vychází ze třech základních premis. Tou první je, že kandidát způsobil volbu Jana Hamáčka předsedou ČSSD a má tedy od něj nezpochybnitelný nárok na velké koryto, nejlépe podle vlastního výběru. Tou druhou je, že pokud mohl vykonávat funkci ministra zahraničních věcí Luboš Zaorálek, může ji vykonávat v podstatě každý, a do třetice, že si přece v zájmu vzniku vlády s důvěrou nikdo nedovolí rozhodnutí předsedy ČSSD o udělení koryta svému podporovateli zpochybňovat.

Při prosazování kandidatury vedení ČSSD plynule navázalo na třetí premisu a v rámci brainstormingu, který měl ovšem spíše kvalitu groupthinku, vymyslelo, že bude skvělé tuto kandidaturu zveřejnit. Je to důsledek nadměrného sledování politických thrillerů v televizi a slepá víra v transparentnost jako spásné „modus operandi“ v politice. Řada literárních a filmových point totiž stojí na tom, že v politice zveřejnění vlastního návrhu nutí druhou stranu v zákulisním jednání neodmítnout a jednat o něm dále rovněž otevřeně, pod kontrolou veřejnosti, tedy pravdivě, správně, poctivě a tedy nevyhnutelně v náš prospěch. Transparentnost však je pro většinu skutečně tvůrčích procesů, mezi které sestavování vlády bezesporu patří, polibkem smrti. Přátelé v Lidovém domě dali evidentně hlavy dohromady, jen si při tom vzali trochu dlouhý a hlavně úplně zbytečný rozběh. Z následného velkého třesku oranžových lebečních kostí nevznikl žádný vesmír, ale vlastní nemalý problém…