Poslouchal jsem Rosího slova jen na půl ucha, ale slova poslední jako by mě udeřila do čela. Ptáte se, čemu že to slouží, pane redaktore, ozvalo se ve mně, jako by Rosího otázka padla přímo do mého rozbouřeného nitra. Slouží to tomu, pane Rosí, abychom aspoň trošku vypadali jako demokratická země, která, když už vůči panujícímu domácímu režimu nemá žádné oficiální noviny, žádný rozhlas, žádnou televizi a žádný film, a nese tudíž téměř všechny znaky země totalitní, a nikoli demokratické, má - zatím - aspoň pár chudých internetových webů, které její pověst země demokratické přece jen drží těsně nad vodou.

Protože jen v těch webech (a už téměř nikde jinde), uslyšíte též něco jiného, než že Rusko je hrozba, že výbuch ve Vrběticích spískali ti, kteří chtěli v Anglii otrávit Skripala i s jeho dcerou, že na školách musí být myšlenka všeslovanská zakopána tři metry pod zem, že Praha se osvobodila sama, a proto je v pořádku, že jsme v Praze strhli k zemi sochu maršála Koněva, že v Sudetech trpěli nikoli Češi, ale Němci, že v Rusku vládne ďábel a jen na Západě se nad zemí vznášejí andělé, že u Kábulu bráníme Prahu, že bez EU bychom nebyli schopni života, ba možná ani ne živoření, že musíme za nekřesťanské peníze koupit americké helikoptéry, jinak zhynem, že Božena Němcová byla víceméně děvka, která dávala na ulici, že naše zákony musí být podřízeny zákonům stanoveným EU, že atomovou elektrárnu v Dukovanech musí dostavět firma západní, i když to bude možná mnohonásobně dražší, než kdyby ji dostavěl Rosatom, a že je víc a čestnější být Evropanem, než být Čechem.