Zní to jako klasický příběh z rozvojové země ovládané diktátorem, ale povrchní podoba klame. Tento druh ekonomické krize, která odstartuje národní revoltu, není pro současnou jižní a jihovýchodní Asii zrovna typický.

Většina států v regionu se vyvíjí celkem slibně i přesto, že epidemie covidu-19, propad turistiky a další problémy nedávných let je postihly stejně jako Srí Lanku. Indie je sice poněkud neuspořádaná jako vždycky, ale zřetelně hospodářsky roste. Bangladéš si vybudoval silný textilní průmysl (ZDE), který je obvykle první vlaštovkou plošné industrializace. Thajsko a Malajsie zbohatly natolik, že se zařadily do kategorie zemí s vyššími středními příjmy (ZDE) a Indonésie se je snaží dohnat. Singapur je vysloveně rozvinutý stát.

Ve vyslovených hospodářských problémech se z nedalekých států koupe jenom Myanmar (Barma - ZDE), kde sedí vojenská junta na trůnu z bodáků, ale i tady srovnání se Srí Lankou nesedí. Srí Lanka je totiž demokracie, sice nedokonalá (která je dokonalá?), ale přece. Měla by být schopna ty nejhorší vládce odstraňovat ve volbách.

A přesto je současná katastrofální situace důsledkem dlouhodobého vládnutí rodinného klanu Radžapaksů, který byl do svých funkcí opakovaně zvolen (2005 - ZDE, 2010 - ZDE, 2010 podruhé - ZDE, 2019, 2020 - ZDE) a který se s přestávkami drží u moci už skoro dvacet let. Pokud je mi známo, volební mechanismy na Srí Lance přiměřeně fungují – nikdo nepálil voličům paty ani jim nevyhrožoval gulagem pro případ, že by nechtěli hodit hlas nějakému konkrétnímu kandidátovi. Úplatky a švindly nepochybně jsou, ale asi ne ve větším rozsahu než v onom nedalekém Thajsku a Malajsii, které jsou přitom ekonomicky o hodně silnější. (Říkám „asi“, protože toto se opravdu těžko exaktně měří.)

Stojí za to se na Srí Lanku podívat blíže. Kdyby jenom pro to, že podobné tendence v menším měřítku by jednoho dne mohly nastat i u nás v Evropě.