Marian Kechlibar: Vyměň celou kuchyňskou linku aneb Co je to „vendor lock-in“

17.10.2020 13:21

Antitrustové zákony jsou na pravici poněkud kontroverzní, protože jdou proti principu, že trh si poradí nejlépe.

Marian Kechlibar: Vyměň celou kuchyňskou linku aneb Co je to „vendor lock-in“
Foto: Archiv MK
Popisek: Matematik a publicista Marian Kechlibar
reklama

Po vydání minulého článku mi také dorazilo hned několik reakcí v tomto duchu – hlavně, ať do toho nehrabe stát! Naprosto chápu skepsi vůči státu coby napravovateli škod, historie je v tomhle směru poučná. Ale u toho pojmu trhu coby samonapravujícího se mechanismu bych se rád zastavil.

Trh není žádný Alláh, ne v tom smyslu, že by fungoval zcela záhadnými až magickými postupy, kterým my smrtelníci můžeme jen přihlížet s posvátným a nechápavým údivem. Má svoje mechanismy, jejichž prostřednictvím působí, například vzájemnou konkurenci firem. Jako cokoliv, i konkurence funguje jenom za nějakých předpokladů (ZDE), které mohou být naplněny více nebo méně.

A ten podstatný předpoklad, který v případě digitálních gigantů nebývá splněn, jsou nízké náklady na změnu dodavatele.

Doba cechů

Klasická tržní ekonomika v době, kdy ji poprvé studovali lidé jako Adam Smith (ZDE), nemívala se změnou dodavatele moc velký problém. Nechutnal-li vám chleba od pekaře z Long Street, šli jste si nakoupit na Main Avenue, o pět minut chůze dále. A totéž fungovalo při nákupu slanečků nebo bot.

Tenhle druh transakcí, ve kterých lze jedno zboží snadno nahradit jiným, funguje velmi dobře dodnes. Jakmile můžete v nějakém zákaznicko-obchodnickém vztahu za sebou „prásknout dveřmi“ a během chvíle dávat vydělávat někomu jinému, funguje to na prodejce, výrobce či dodavatele služeb jako nevyslovená hrozba. I na cenách se to obvykle projeví.

(V době Smitha a spol. byly hlavním nepřítelem konkurence cechy - ZDE, tradiční sdružení řemeslníků-profesionálů, které už od středověku požívaly privilegium omezovat nebo úplně znemožnit činnost konkurence v daném městě. Právě v 18. století byla cechovní privilegia hromadně rušena, protože zabraňovala rozvoji moderní společnosti. Ale určité formy cechů přežily dodnes, třeba profesní komory. - ZDE)

Vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“

Zkuste si nyní představit poněkud depresivní svět, ve kterém byste při změně pekaře museli vyměnit půlku kuchyně. Nový chleba by totiž nebyl kompatibilní, takže starý nůž by jej neuřízl, starý toustovač neopekl, staré máslo by na něm nedrželo, na staré pánvi byste z něj neudělali topinku a ze starého talíře by okamžitě padal na zem.

V takovém případě by tržní mechanismy dostaly notně zabrat. I kdyby třeba chleba od místního pekaře byl hnusný jak komisárek z vězení, stejně byste váhali, jestli jít jinam, protože náklady na takovou změnu by byly vysoké.

Samozřejmě, nikdo nevymyslí chleba, který by automaticky padal z toho nesprávného talíře na zem. Ale v jiných případech, s trochou zlé vůle, se taková situace dá představit i docela realisticky:

Anketa

Obáváte se dalšího vývoje situace kolem nemoci COVID-19? (Ptáme se od 15.10.2020)

74%
26%
hlasovalo: 21353 lidí

  • chcete změnit dodavatele elektřiny? To budete muset nechat předělat celou elektriku vedoucí k vám do baráku, příteli, a taky všechny spotřebiče, protože společnost A dodává proud o úplně jiné voltáži a kmitočtu než společnost B,
  • chcete odejít k jinému lékaři a odnést si s sebou staré chorobopisy, nebo aspoň výpisy z nich? Smůla, původní lékař je má zamčené ve skříni a nedá vám do nich ani nahlédnout. Je to přece jeho papír a jeho kartotéka. Vzpomeňte si sami, co jste kdy měli a jaké léky jste na to užívali,
  • naštval vás mobilní operátor a chcete přejít k jinému? Budete muset přesvědčit i všechny své kamarády, protože sítě obou operátorů jsou od sebe oddělené a z jedné si prostě nezavoláte do druhé.

Tohle jsou příklady jevu zvaného vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“. Koupili jste zkrátka službu, ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Toto je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni a které je spíše séřou, než aby je těšily. Moc se to neliší od státem garantovaného monopolu, jakým byl třeba SPT Telecom (ZDE) neblahé paměti v devadesátých letech.

A – samozřejmě – v téhle situaci, pokud už jednou nastane, má konkurence problém vůbec vzniknout, protože k rozjezdu potřebujete zákazníky a odkud je vezmete, když jsou již chyceni v “zahradě obehnané vysokou zdí”? Co na tom, že tam ze začátku naivně vlezli sami, to vám jako zakladateli konkurenční firmy nepomůže.

Povšimněte si, že ve všech třech výše zmíněných příkladech byla řešení situace netržního charakteru. Technické standardy v elektřině jsou stanoveny vahou zákona a s ním souvisejících vyhlášek, stejně jako povinnost umožnit změnu dodavatele proudu, aniž by se do daného domu musel tahat kilometr nových drátů. Na nahlížení, kopírování a výpisy ze své zdravotnické dokumentace máte rovněž právo dané zákonem, i kdyby se příslušný MUDr. vztekal a vrčel. A poskytování telekomunikačních služeb je licencovaná živnost, přičemž součástí licenčních podmínek je právě vzájemná propojenost s jinými sítěmi a také – od jisté doby – i přenositelnost čísla.

Je to berlička? Ano, v podstatě ano. Ale ta berlička dává šanci fungovat přirozenému samoopravnému mechanismu tržní konkurence, který by bez snadného přechodu zákazníka jinam nefungoval.

Je to úplně to samé jako skutečná berlička u člověka se zlomenou nohou. Ten doktor mu ji nedal proto, že by jej uzdravila sama o sobě, ale proto, aby obě části zlomené kosti měly šanci srůst samy, pomocí přirozených mechanismů, které už lékaři přímo neřídí.

Zkrotnutí Microsoftu

V IT světě bohužel dochází k „vendor lock-inu“, polapení dodavatelem služeb, hodně snadno.

Svého času se o toto snažil Microsoft. Dnešní Microsoft je vcelku OK a nemám vůči němu žádných námitek, ale kolem roku 2000 to byla vysloveně zparchantělá firma. Součástí její praxe byly mj. časté změny formátů dokumentů Office, ke kterým neexistovala žádná veřejně dostupná dokumentace.

Microsoft

Tento obrázek jsem poprvé viděl asi v roce 1998 a dobře ilustroval tehdejší pověst Microsoftu mezi matfyzáky a jim podobnými.

To znamenalo, že člověk, nebo ještě daleko hůře firma, která by se rozhodla opustit Microsoft Office a přejít k nějaké konkurenci, riskovala, že ztratí přístup ke své vlastní práci za dlouhá léta dozadu. Nekompatibility byly tak velké, že při otevření dokumentu konkurenčním produktem na vás vyskočil „rozsypaný čaj“. Když vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že?

To byl úplně klasický vendor lock-in a ne jediný. V Microsoftu se na přelomu století snažili všelijak sabotovat možné rozšíření Linuxu coby jediného konkurenta na poli operačních systémů, který se nedal koupit; ve válce browserů (ZDE) narušovali zavedené standardy webu různými proprietárními technologiemi atd. Společným prvkem všech těch aktivit byla snaha o přikování uživatele k sobě. Chovali se zkrátka jako sv*** a mladá generace IŤáků a programátorů jim nedůvěřovala a pohrdala jimi – brali jsme je tehdy jako hlavní ohrožení svobody v digitálním prostoru. Jít pro ně pracovat, to bylo trochu schmutzig, a takový člověk těsně po škole občas čelil nepochopení svých přátel, kam že to vlezl. Ne úplně cancel culture, ale řekněme WTF culture.

(Právě tou dobou vznikl Google a jeho první korporátní heslo, Don’t be evil, bylo průhlednou narážkou na tehdejší manýry společnosti Microsoft. Ó, ty mocná ironie osudu!)

Microsoft poněkud zkrotnul po velkém antitrustovém procesu (ZDE), který skončil mimosoudním vyrovnáním. Skeptici říkají, že celý ten proces k ničemu nebyl a že to slavné okénko pro výběr browseru (ZDE), které bylo jedním z jeho výsledků, byla šaškárna. Nesouhlasím s tím, nějaký odstrašující efekt to mělo. Vykašlali se na svoji dřívější agresivitu a o deset let později měli neutrální pověst velkého, leč nepříliš nápadného korporátu. A tu si udržují dodnes.

Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc

To samé, ale dokonce ještě v horší podobě, teď máme v případě sociálních sítí a podobných struktur, kde za odchod zaplatíte ztrátou možnosti komunikovat s přáteli, kteří tam zůstávají. Živnostníkům a firmám navíc vyvstává hrozba ztráty zákazníků. A tohle uspořádání věcí také zabraňuje růstu konkurence.

Toto není OK a typickým projevem takové situace je, že lidi na ty platformy nadávají, kudy chodí, ale stejně tam zůstávají, protože odejít je pro ně ještě bolestivější. Samozřejmě ne pro každého; někdo je od přírody introvert a případná ztráta kontaktu s bývalými spolužáky apod. jej zas tolik nebolí. Ale většina lidí cítí potřebu někam patřit a pokud se tenhle druh kontaktu dnes přestěhoval na sociální sítě, odejít z nich je svého druhu vyhnanství. Vysoká cena za změnu dodavatele v tomto případě nemá podobu faktury s mastnou částkou, ale společenské izolace.

K takovým koncům, kdy jste hrubě nespokojen s chováním dodavatele nějaké služby, ale přesto u něj se skřípáním zubů zůstáváte, by zdravý trh rozhodně vést neměl. Možná u jednotlivců, vždycky se najdou zvláštní jedinci; ale ne v tomto měřítku, protože těch uživatelů, které velké IT firmy svým chováním štvou, jsou zástupy.

I proto si myslím, že nejlepší odpovědí by bylo zavedení otevřených standardů a vzájemné propojitelnosti. Podobně jako u elektrické sítě, telefonu, webu, e-mailu, dokonce i u takových zdánlivých samozřejmostí, jako jsou míry a váhy. O hodně snáze se člověku žije, cestuje a obchoduje, když se dnes ve valné většině světa měří stejným metrem a váží stejným kilogramem.

Ortodoxní libertariáni i tohle odsoudí jako státní zvůli. Ale historie říká, že právě to období předtím, kdy každé království a knížectví mělo svoje lokty a couly, bylo pro fungování mezinárodního obchodu spíš nepřátelské a nahrávalo těm lokálním cechovním monopolům.

Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc. Nejen pro spotřebitele, i v jiných ohledech. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy roku 2010 vyklízel jednu kancelář a narazil přitom na zásuvku plnou starých nabíječek k různým mobilům. Bylo jich odhadem třicet. Nic jim nebylo, ale každá měla jiný konektor a poté, co originální mobil chcípnul nebo zastaral, byly naprosto k ničemu. Dokonce ani ten samý výrobce tehdy nezůstával u svého standardu delší dobu.

Recyklační firma si je převzala v krabici, ale její pracovník stejně neurčitě poznamenal, že se s nimi nikdo moc piplat nebude. Kdo ví, v které zemi třetího světa nakonec skončily na skládce.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinamiPublikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Dufek: Česká ekonomika se ve třetím čtvrtletí rychle vzpamatovala z kovidového šoku

13:15 Petr Dufek: Česká ekonomika se ve třetím čtvrtletí rychle vzpamatovala z kovidového šoku

Podle nejnovějších dat statistického úřadu se po dramatickém propadu ve druhém čtvrtletí česká ekono…