Martin Kunštek: Bilance syrské války očima ekonoma

Obnovení válečného stavu bývá v takových případech často provázeno změnou nebo rozšířením spojeneckých vazeb válčících stran. Války mají vždy své příčiny. Nejčastěji ekonomické, národnostní či náboženské. Bez úplné porážky jedné z válčících stran nebo odstranění či naopak naplnění příčiny války téměř nikdy nedošlo k nastolení trvalého míru. Tato historická poučení bychom si měli připomenout, ještě než začneme slavit konec války v Sýrii, který se podle některých zpráv zdá být na dohled. Žádná z uvedených podmínek v případě Sýrie není splněna. A je tedy vysoce pravděpodobné, že možná nastane velmi krátké příměří. Ale že se spíše chystá další kolo války. V krajním případě může být syrský konflikt rozbuškou ještě delší války, jejichž bojiště mohou zasáhnout mnohem více států. Koncem „osmičkového“ roku, který by pro mnohé připomínkovým, nezaškodí zopakovat si historické procesy.

Příčiny syrské války

Ještě před vypuknutím občanské války v Sýrii jednala skupina ropných monarchií z oblasti Arabského poloostrova a Perského zálivu s Tureckem a Sýrií o vybudování soustavy ropovodů a plynovodů od nalezišť směrem do Evropy. Dnes ropa z této oblasti míří do Evropy většinou pomocí námořních tankerů. Jejich nevýhodou je zranitelnost piráty, kteří řádí v okolí Etiopie a Eritreje, ale i na dalších místech na volném moři, na cestě k Suezskému průplavu. Tedy na nejkratší a nejlevnější cestě. Cesta kolem Afriky je zdlouhavá a mnohem dražší. Relativně malé množství plynu z této těžební oblasti je přepravováno v kapalném stavu rovněž námořními tankery.

Vybudování pozemní potrubní cesty je velmi náročné z hlediska počátečních investic. A vyžaduje rovněž nemalé diplomatické úsilí k vyjednání příslušných smluv o budování pozemní cesty. V dlouhodobém horizontu je však rentabilnější. Potrubí umožňuje plynulejší dodávky. A podstatně větších objemů než tankerová přeprava. Navíc je i bezpečnější. Tedy v případě, pokud trubky vedou oblastmi, kde se neválčí. Je velmi pravděpodobné, že v případě rozumné dohody o dělbě zisků z přepravy by na něm výrazně profitovali všichni účastníci. Od dodavatelů přes tranzitéry. Až po konečné spotřebitele. Sýrie by patřila do kategorií producentů i přepravců. I na jejím území se těží ropa a plyn. Trubky by i pro tamní firmy znamenaly snadný přístup na lukrativní trh. Poplatky z přepravy by byly dalším finančním zdrojem. Projekt by ale v případě jeho úspěšné realizace znamenal značnou konkurenci především ruskému plynu, ale i ropě dodávané do zemí EU.

Jednání začala v roce 2005, kdy na světových trzích začal prudký růst cen ropy a plynu. Zejména v důsledku války v Iráku. Jen během roku 2005 barel ropy zdražil z počátečních 32 USD/barel na 61 USD. Růst cen pokračoval i v dalších letech. Sice s výkyvy cen, ale v roce 2008 se cena barelu vyšplhala na 100 USD. Finanční krize v roce 2009 dočasně srazila ceny na úroveň kolem 50 USD.

Qatar Syria Turkey pipeline

Sýrie poměrně dlouho jednala o své účasti v projektu. Pak nastal okamžik, kdy tehdejší jediný syrský vojenský spojenec - Rusko požádalo Sýrii, aby se z účasti v projektu stáhla. Rusko v té době bylo jedinou zemí světa, která dodávala Sýrii zbraně. Tehdy sice nikoli ty nejpokročilejší. Moskva s ohledem na vztahy s Izraelem nedodala Syřanům své nejmodernější raketové a letecké systémy, ale pouze zbraně starší generace. A s nižší účinnosti. Obě země se v roce 2005 dohodly na dodávkách raket S-300. Po nátlaku Izraele však byl kontrakt zmražen. Syřané rakety dostali až po letošních izraelských leteckých útocích, jejich obětí se stal ruský vojenský letoun. Rusko však bezpečnost Sýrie posilovalo pomocí svých vojenských základen v zemi, na nichž umístilo některé ze svých nejmodernějších zbraňových systémů. Moskva dala Damašku nepokrytě najevo, že si to může dovolit jen díky tomu, že má lukrativní zdroje příjmů z vývozu ropy a plynu. A že pokud o ně přijde, bude mít dost starostí samo se sebou a svou bezpečností. A tedy, že Syřané mohou zapomenout na ruský zbraňový deštník.

Rusko na exportu ropy vydělává, pokud jsou ceny nad úrovní 40 USD/barel. Nejvyšší ruští představitelé tuto cenu opakovaně veřejně označili za férovou. Rusko se v novém tisíciletí bleskově postavilo na nohy. Ze zadlužené země se stalo věřitelem jiných. Po dvou letech od americké invaze do Iráku, která začala v roce 2003 a způsobila růst cen ropy, Rusko splatilo své dluhy vůči zemím sdruženým v Pařížském klubu věřitelů. Vymanilo se z pozice koloniální rozvojové země. Během dalších let obnovilo rozsáhlé zbrojní programy. A dnes je znovu počítáno mezi plnohodnotnou supervelmoc.

Brent-prices

Sýrie čelí přes 50 let rozsáhlým hospodářským a zejména vojenským sankcím ze strany západních zemí. Jejich zavedení si v USA a jejích evropských spojeneckých státech vyjednala izraelská lobby. Jejich účinek se znásobil rozpadem východního bloku, který byl pro tuto zemi vojenským i obchodním partnerem. Náhrada ruského vojenského a ekonomického spojenectví pro Damašek nebyla, a bez změny politiky Západu, stále není možná. Sýrie proto z vojensko-bezpečnostních důvodů v roce 2010 z projektu ropného a plynového potrubí odstoupila.

Světová islámská revoluce

V roce 2011 vypukly v Sýrii protesty a nepokoje, které byly označovány za další etapu „Arabského jara“. Opozici podporovaly západní státy a nevládní neziskové organizace z USA. Prezident Bašár Asad obvinil americkou zpravodajskou službu CIA z financování protestů.

Režim se protesty pokusil vojensky potlačit. Zpočátku se to Syrské arabské armádě (SAA) i dařilo. Většina původních organizátorů pokusu o civilní změnu režimu v bojích s armádou zahynula.

Obrat přišel v roce 2012, kdy za úplatky, z jejichž poskytnutí jsou podezříváni Saudové, Katar a Turecko, dezertovala řada vládních generálů. Velká část armády se poté prostě „rozplynula“.

Na místa mrtvých původních syrských civilních opozičníků nastoupili džihádisté ze všech konců islámského světa. Do země vstoupili většinou přes Turecko a Saúdskou Arábii. Obě země byly opakovaně usvědčeny z financování, vyzbrojování a poskytování výcviku a zázemí džihádistickým bojovníkům, kteří přišli páchat teror do Sýrie. Za připomenutí stojí i tehdejší oficiální stanovisko šéfa turecké tajné služby MIT Hakana Fidana, který prohlásil, že „v Sýrii začala světová islámská revoluce...“.

Bojiště globálního soupeření

Do Sýrie se nasunulo mnoho džihádistických skupin, které sporu často soupeřily o vliv. V mnoha případech mezi sebou dokonce i bojovaly. Řadě džihádistů poskytly výzbroj, výstroj a výcvik i americké tajné služby. V období prezidentství Baracka Obamy USA oficiálně usilovaly o svržení syrského prezidenta Bašára Asada. Během prvního a části druhého Obamova mandátu USA podporovaly myšlenku výstavby ropného a plynového potrubí ze Saudské Arábie a Kataru do Evropy. Strategickým cílem USA bylo snížit ruské příjmy z exportu obou komodit do Evropy. A tím i oslabení ruské schopnosti zbrojit.

A protože proti projektu stál v Sýrii Asad, Obamova administrativa podporovala kdekoho, kdo proti němu bojoval. Částečná změna nastala na přelomu let 2014/2015.

Sousední Irák se prakticky od americké invaze z roku 2003 zmítal v neustálých sektářských bojích. Různé skupiny džihádistů bojovaly proti Američanům a jimi podporované irácké vládě. A často rovněž mezi sebou. V roce 2011 nařídil Obama stažení amerických vojsk z Iráku. Tohoto momentu se podařilo v Iráku nejlépe využít džihádistické skupině Islámský stát. Původně šlo o malou teroristickou organizaci, kterou založil bývalý mudžáhedín z afghánské války proti SSSR Abu Musa Zarkáví. Ten se stal světově známým popravou amerického zajatce Nicka Bergera, kterou zveřejnil na internetu. V té době se jeho organizace jmenovala „Džamáa at-Tavhíd wa-al-Džihád“ (Organizace pro monoteismus a džihád). Po smrti Zarkávího její vedení převzal z amerického zajetí propuštěný Ibrahim Al-Badrí, který si změnil jméno na Abu Bakr Al-Bagdádí. V roce 2006 ji přejmenoval na Islámský stát (IS). Za její oficiální program vyhlásil kromě vyhnání Američanů, vznik čistě islámského státu na sunnity obávané části Iráku. Z obchodování s IS byli opakovaně usvědčení Turci i Saúdové. Jinak spojenci USA.

Do řad IS dezertovala řada iráckých vládních vojáků. Často i s výzbrojí, kterou jim předali Američané. Koncem roku 2013 Al-Bagdádí vyhlásil na Iráku nezávislý chalifát v oblasti kolem města Falúdža. Během roku 2014 se jeho ozbrojencům dařilo vytlačovat vládní vojska z celé jižní části Iráku. Od poloviny roku drželi v částečném obklíčení irácké hlavní město Bagdád a proamerické vládě hrozilo svržení. Postup IS na sever se podařilo zastavit Kurdům v horách nad ropným městem Mosul. A vládním vojskům s americkou leteckou podporou u města Tikrít, které je rodištěm Saddáma Husajna.

Během roku 2014 se IS spojil s částí džihádistů bojujících proti Asadově vládě v Sýrii. Po přejmenování na Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) do svých řad zahrnul další skupiny džihádistů. Během roku 2014 se ISIL stal vedle syrské pobočky Al-Kaida přejmenované na Fronta An-Nursá nejsilnější protivládní ozbrojenou formací. Džihádisté zatlačili vládní SAA až k Damašku.

Během roku 2014 však došlo ke změně přístupu Washingtonu. USA nadále usilovaly o svržení Asada. K tomuto cíli měla směřovat krize s údajnými chemickými útoky v letech 2013 a 2014. Američané však současně vojensky podpořili kurdské milice YPG/YPJ v boji proti ISIL. S leteckou podporou Američanů Kurdové vytlačili ISIL ze severní Sýrie, kde zřídili autonomní oblast nazývanou Rojava.

Mezi ekonomy se hodně spekuluje o tom, jaký vliv na změnu politiky USA měl břidlicový plyn. V důsledku úspěšného nástupu ISIL vystoupaly ceny ropy až ke 120 dolarům za barel. Na úrovni 110-120 USD oscilovaly až do roku 2015. V USA před finanční krizí z roku 2009 probíhaly mohutné investice do těžby břidlicového plynu metodou hydraulického štěpení. Při vyšetřování příčin finanční krize 2009 bylo zjištěno, že firmy kótované na burze nadhodnocovaly údaje o těžbě a ziskovosti, čímž významně přispěly k rozpoutání krize. Řada firem zabývajících se těžbou břidlicového plynu zbankrotovala. V letech 2013 a 2014 však byla těžba na mnoha místech USA obnovena. Díky vysokým cenám paliv se stala i slušně rentabilní. Ke konci Obamova prezidentství již USA nepodporovaly projekt trubek přes Sýrii. Na evropské země však vyvíjely nátlak, aby místo části ruského plynu kupovaly americký zkapalněný břidlicový plyn.

Nástup Ruska

Zlomem v syrské válce byl rok 2015, kdy na bojiště vstoupila ruská armáda a především letectvo. S ruskou leteckou a raketovou podporou se SAA podařilo vytlačit džihádisty od Damašku do středu země. Ze severu na ISIL útočili Kurdové s americkou a francouzskou leteckou podporou. Po dalších dvou letech bojů Kurdové dobyli severní třetinu Sýrie. Do začátku roku 2018 vládní vojska spolu s Rusy vytlačili islamisty do pruhu země od provinicie Idlíb na západě po oblast Deir as-Zaur. Džihádistický koridor byl místy šikroký 200 km a v některých oblastech jen 20 km.

Na pomoc džihádistům během války opakovaně přišlo Turecko. Nejen nákupem kradené ropy, kterou na mezinárodní trhy dodával ISIL prostřednictvím příbuzných prezidenta Erdogana. Ale i dodávkami zbraní a munice, které organizovala turecká tajná služba MIT.

Na konci roku 2015 turecká stíhačka F-16 sestřelila ruský bombardér Su-25. Ruský prezident Vladimír Putin poté vyhlásil na Turecko ekonomické sankce.

V roce 2016 v době nejrychlejšího postupu Kurdů na jih zaútočila turecká armáda letecky na město Džarablu, které bylo obýváno převážně Kurdy. V té době dobývali Kurdové ze severu a SAA z jihu ropnou oblast Deir as-Zaur na východe Sýrie. Kurdy a Syřany dělilo pouze 20 km, na nichž se útokům z obou stran zuřivě bránil ISIL i za cenu zapalování ropných věží. Ve dnech nejtěžších bojů Turci vpadli do oblasti kolem města Džarablu, které obsadili tankovou divizí. Kurdové se v zájmu zabránění dalšího postupu Turků proti kurdským městům od Deir as-Zauru stáhli. Čímž džihádisté získali další 2 roky okupace ropné oblasti. Prozatím definitivně z ní byly vyhnáni YPG až koncem roku 2018.

Turecká velká a malá role

V letech 2015 až 2017 se pro většinu českých pozorovatelů složitá mnohostranná válka v Sýrii redukovala na dvě varianty boje dobra se zlem. Rusů a Syřanů s džihádisty. Nebo Američanů a rebelů s Asadem. Podle toho kdo koho považuje za dobro a zlo. V té době bylo možné v české hospodě či kavárně zaslechnou slova o tom, jak je možné, že „je Západem dovoleno těm hnusným Rusům tam vůbec bojovat“. Stejně jako šťavnaté nadávky na adresu Turků, kteří tou dobou navíc do Evropy vypouštěli statisíce migrantů.

Koncem roku 2015 Saúdové prudce zvýšili těžbu ropy. Počáteční podnět jim k tomu dali Američané, kteří manévrem sledovali snížení cen a z toho vyplývající oslabení příjmů Ruska. Saúdům se za cenu velkých vlastních finančních ztrát podařilo stlačit cenu ropy až ke 20 USD/barel. Což ovšem fatálně poškodilo americké břidlicové plynaře. Velká část z nich se opět propadla do ztrát.

V roce 2015 se Saúdi zapojili do války v Jemenu. V roce 2016 byli v důsledku těžkých finančních ztrát nuceni ukončit intervenční nadlimitní těžbu. Saudská Arábie měla tehdy poprvé v dějinách země deficit státního rozpočtu. Po zrušení intervenčních nadtěžeb cena ropy opět rychle vystoupala k 60 dolarům za barel.

V roce 2016 rozehrálo svou velkou hru s Tureckem Rusko. Evropské komisi se ve spolupráci s USA podařilo zablokovat výstavbu plynovodu Southstream, kterým měl proudit ruský plyn do EU jižní cestou. Přes jižní Balkán. Rusové nabídli účast na projektu Turecku, které se projektu chytlo. Vzápětí byly zrušeny rusko-turecké obchodní sankce.

South-Stream-Turkish-stream

V roce 2016 v Turecku došlo k neúspěšnému pokusu o vojenský převrat. Podle jedněch za nim měli stát USA, kterým se nelíbilo turecké koketování s Ruskem. Podle jiných si jej měl zorganizovat sám Erdogan jako záminku k potlačení opozice a represím v armádě, ve státní správě a v justici. Jak to bylo doopravdy, se dodnes nepodařilo přesvědčivě prokázat. Erdogan represe rozběhl a zároveň začal blokovat americkou leteckou základnu v Inclirku, kde do té doby USA měly umístěny vodíkové bomby. Které pak raději stáhly. Později nechal rovněž pozatýkat a uvěznit několik amerických občanů obviněných z podpory terorismu.

Současně začal vyhrožovat válkou i Řecku a žádal vydání řady ostrovů až po italské břehy.

Faktor Trump

V době nástupu nového amerického prezidenta Donalda Trumpa se zdálo, že Rusku se s pomocí Turecka podařilo úspěšně vrazit klín do NATO. Krátce po nástupu do Bílého domu Trump vyhlásil cla na dovoz oceli a hliníku. Na cla reagovali odvetnými opatřeními EU i Turci. V případě Turecka spor eskaloval zatčením amerických civilistů, které Erdogan nařídil vzít jako rukojmí. Trump kontroval zvýšením celních sazeb až na 50%. Což bylo opět provázeno dalšími cly ze strany Turecka.

Počátkem roku 2018 Rusové umožnili Turecké armádě provést invazi do Afrínu. Kurdský kanton Afrín na severu Sýrie byl po celou dobu války až do prosince 2017 ušetřen válečných hrůz. Útočiště v něm našlo více než 150 tisíc vnitřních běženců různých národností a vyznání. Kurdové, kteří Afrín spravovali po rozkladu syrské armády v roce 2013, povolili v roce 2014 Rusům zřídit v oblasti leteckou základnu na doplňování paliva a munice pro útoky proti ISIL.

19. ledna 2018 Rusové základnu letecky evakuovali a doporučili svým kurdských hostitelům, aby se s žádostí o další ochranu obrátili na Asada. Jeho vojska byla v tu chvíli od Afirnu nejméně 80 km daleko. A mezi nimi zuřili boje s džihádisty. Druhý den ráno Turci letecky zaútočili na Afrín. Po třech dnech do kantonu vpadli se třemi obrněnými divizemi. Kurdové se statečně bránili ručními zbraněmi. Na pomoc jim vyrazily i vládní jednotky. Velení ruské armády však z Moskvy změnilo odpalovací kódy ruských raket dodaných Syřanům a znemožnilo jim sestřelování tureckých bombardérů. Po zabití sestřeleného ruského pilota v oblasti Idlib Tureckem financovanými džihádisty Rusové na několik dní obnovili leteckou blokádu syrského vzdušného prostoru. V té době Kurdové zatlačili Turky o desítky km zpět k hranici. Po bleskové návštěvě tureckého náčelníka generálního štábu v Moskvě byl ruský letecký deštník zrušen. 20. března 2018 Turci dobyli celý Afrin. A Erdogan vyhlásil, že má v úmyslu dobýt celou oblast Rojava obývanou Kurdy.

V reakci na to Trump nařídil posílit americké jednotky v této oblasti. A dodal Kurdům další zbraně. V červnu Kongres USA zvláštním zákonem zmrazil turecký majetkový vklad ve výši 9 miliard USD do vývoje nejmodernější americké stíhačky F-35. Turci kontrovali pohrůžkou znárodnění Trump Towers Istambul. Během podzimu čelila turecká lira sérii výprodejů a její hodnota spadla v jednu chvíli až na polovinu hodnoty. Z kurzu 3,7 TRY/USD z počátku roku 2018 se její hodnota propadla na 6,7 TRY/USD v září 2018. Což v podstatě eliminovalo ochranný účinek cel proti dovozu z Turecka.

V září Rusové zadrželi protiútok syrské armády do provincie Idlib. Do této oblasti, kam byli evakuování džihádisté z centrálních částí země, vjelo bez pozvání legální vlády 300 tureckých tanků a děl. Erdogan tak zabránil doražení militantů mimo hustě osídlené oblasti.

Před vánoci 2018 otočili ve vztahu k Turecku Američané. Trump vetoval zákon o zmrazení tureckého podílu na F-35. A nařídil stažení americké armády ze syrské Rojavy. Turecko na oplátku objednalo z USA zbraně za dalších 10 miliard dolarů. Koncem roku lira končila na hodnotě 5,5 TRY/USD.

Obnova osmanské říše

I Erdogan má rozehranou velkou hru. Již řadu let vyhlašuje záměr obnovit Osmanskou říši v její původní velikosti. Z některých jeho citátů jde strach. Při projevu na universitě v Rize prohlásil: "Turecko není jen Turecko. Ne pouze pro 79 miliónů občanů. Turecko má zodpovědnost za stovky miliónů našich bratří v zeměpisné oblasti, se kterou jsme spojeni prostřednictvím našich historických a kulturních vazeb. Je povinností a také právem Turecka mít zájmy v Iráku, Sýrii, Libyi, Krymu, Karabachu a v dalších územích. Turecko není jen Turecko. Ve chvíli, kdy se toho vzdáme, ztratíme naši nezávislost i naši budoucnost," řekl Erdogan. Krátce poté Turecko odstoupilo od mírové smlouvy z Lausanne, která ukončila 1. světovou válku na osmanské frontě a stanovila hranice Turecka.

Osmanská říše

Erdogan ví, že o něj mají zájem jak Američané tak i Rusové. První jej chtějí udržet v NATO. Jako „špunt“ v Bosporské úžině, kterým je možné držet ruské černomořské loďstvo zavřené jako v lahvi. Druzí jej chtějí na svou stranu nejen kvůli úžině mezi Středozemním a Černým mořem. Ale i k rozbíjení NATO. Rusku se líbí i turecké vydírání EU migračním výpalným, které mu EU platí ve výši 9 miliard Eur.

Na stranu Šanghajské organizace pro spolupráci, což je vojenský blok, který je protiváhou NATO, by Turky rádi získali i Číňané. Mají zájem o Turecko jako součást sítě obchodních cest nazvané Nová hedvábná stezka.

Opakování dějin

Situace s Erdoganem trochu připomíná vstup Pruska do velké evropské politiky. Před válkou o Habsburské dědictví (1740-1748) bylo Prusko malým státem na okraji Evropy. Král Bedřich Vilém (*1668 +1740) vybudoval nejmodernější armádu v Evropě. Prusko však nebylo považováno za velmoc, i když jeho král držel jako Braniborský markrabě kurfiřtský hlas, opravňující jej spolu se šesti dalšími panovníky, k volbě říšského císaře. Bedřich Vilém umřel téměř současně s císařem Karlem VI. Na jeho místo nastoupila dcera Marie Terezie. Pokus o rozchvácení rozsáhlé Habsburské říše zahájil nový pruský král Fridrich II. Veliký, který v prosinci 1740 vojensky obsadil Slezsko. Tedy bohatou provincii s rozsáhlými obchodními cestami, s prosperujícími městy s bujícím průmyslem. A s nerostným bohatstvím. Další rok na jaře vojensky vpadl do Čech. Ve snaze urvat si také kousek území se na Habsburky sesypali jako pruští spojenci Francouzi, Bavorsko, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko a kolínský arcibiskup. Bavorsku se v počátku podařilo zabrat Čechy, odkud pak byli za cenu těžkých bojů několik let vyháněni. Marii Terezii přišly na pomoc jako spojenci Rusko, Británie a Nizozemí. Spojenectví vzniklo čistě účelově v rámci snahy o zachování rovnováhy v Evropě. Prusko si během války obsazené Slezsko udrželo. V následující Sedmileté válce (1756-1763) již bylo počítáno mezi velmoci. Sice druhého řádu, ale s jeho armádou se muselo počítat. Před sedmiletou válkou došlo k překreslení koaličních vazeb v Evropě. Francie a Rakousko se poprvé v dějinách stali spojenci. Británie s Portugalskem přestoupili na stranu Pruska. Válka začala v Bengálsku na území dnešní Indie. Záhy však byla otevřena fronta i ve Slezsku. Koaliční válka je někdy historiky považována za tzv. „nultou světovou válkou“. Boje probíhaly i v Americe, kde mezi sebou válčili Britové s Francouzi. Vítězství britských kolonistů nad francouzskými fakticky rozhodlo válku. Z Británie se stala tehdy největší světová hospodářská a vojenská mocnost. Všichni ostatní v konfliktu pouze lidsky a hospodářsky krváceli. Za druhého vítěze je považováno Prusko, které se i v situaci obklíčení a za cenu těžkých ztrát dokázalo díky válečnému umu svých generálů udržet. A podržet si všechna území. Pak už Prusové své území jen rozšiřovali až do 1. světové války. Při dělení Polska se obohatili spolu s Rakouskem a Ruskem. V Napoleonských válkách jeho armády dvakrát dorazily francouzského císaře po boku Britů a Rusů v bitvě u Lipska (1813) a Waterloo (1815). Během 19. století Prusko fakticky ovládlo celý nehasbsburský zbytek bývalé Římskoněmecké říše. Samotná Říše byla zrušena v roce 1806 Napoleonem. Po napoleonských válkách byla Prusku neoficiálně nabídnuta několika německými zeměmi říšská koruna. Prusové ji však v původní podobě odmítli a jali se Německo sjednocovat po svém. Zčásti válečně a z části metodou celní a obchodní unie.

V roce 1914 vstupovalo Pruské císařství do 1. světové války jako průmyslová a vojenská velmoc. Po boku svého bývalého nepřítele Rakouska-Uherska. K jejich porážce nakonec došlo až po vstupu USA do války. Britové a Francouzi na ně nestačili ani spolu s Ruskem. Bez pomoci USA by si Britové a Francouzi po odchodu Ruska z koalice po nástupu Bolševiků s Pruskem nebyli schopni poradit.

Po 1. světové válce na Německo byly uvaleny těžké reparace. Německo je platilo až do nástupu Adolfa Hitlera k moci. Hitler po upevnění své moci po požáru Reichstagu, kdy získal diktátorské pravomoci, a noci dlouhých nožů, kdy nechal SS povraždit vnitřní opozici v NSDAP, přestal platit. Následoval vznik koncentračních táborů pro Židy a odpůrce režimu. Vojenské obsazení Porýní, které mělo být demilitarizovanou zónou. A pak už anšlus Rakouska a Mnichovská krize, jejíž smutné kulaté výročí jsme si letos připomínali. A pak okupace Čech a Moravy a začátek 2, světové války, kterou si budeme připomínat v kulatém výročí příští rok.

Do roku 1938 mohli spojenci Hitlera snadno srazit do kolen. O jeho přízeň se však přetahovali Francouzi a Britové na jedné straně a Rusové na druhé straně. I když ve svém programu vepsaném do knihy Mein Kampf otevřeně vyhrožoval Francii i Rusku likvidací. Stejně jako Židům.

Západ mu umožnil obsazení průmyslového Československa. Rusové mu dlouho pomáhali zbrojit a tajně budovat Luftwafe. Až do začátku Velké vlastenecké války mu dodávali potraviny a suroviny. Před útokem na Polsko se ruský ministr zahraničí Molotov dohodl se svým protějškem Ribbentropem na pátém rozdělení Polska.

Nakonec z toho byla nejkrvavější a nejničivější válka v lidských dějinách. Všichni, kteří Hitlerovi zpočátku ustupovali a snažili se jej nasměrovat na opačnou stranu, za to později krvavě a draze platili.

Turecké paralely

O to děsivější je, že dnes se podobně hlavní supervelmoci chovají k Turecku. K zemi, která má 80 milionů obyvatel, což je podobné jako mělo nacistické Německo před 2. světovou válkou. V jeho čele stojí prezident, který se netají obdivem k Adolfu Hitlerovi. Novou tureckou ústavu vytvořil opsáním ústavy Výmarské republiky pozměněné Zmocňovacím zákonem, který Hitler přinutil schválit poslance po požáru Reichstagu a pozatýkání komunistických a části sociálně demokratických poslanců. Nově může prezident vydávat dekrety s právní silou zákona. Velmoci soupeří o přízeň země, kde jsou zavíráni do vězení novináři, opoziční poslanci, soudci starostové a kandidáti na prezidenta.

Turecko během Erdoganova mandátu třikrát obsadilo část Sýrie. Vojensky napadá severní Irák, kde operují vojenské složky Kurdské strany pracujících – PKK, která je oficiálně zařazena - dík Turecku – na seznam teroristických organizací. Turecká tajná služba financuje džihádisty nejen v Sýrii, ale i v Iráku. Šéf MIT Hakan Fidan je považován za neoficiálního kmotra ISIL.

Rusové a Američané se přetahují o spojenectví s režimem, který vyhrožuje válkou i dalším sousedům, Řecku a Bulharsku. V druhé polovině roku 2018 zahájilo turecké vojenské loďstvo námořní blokádu pobřežních oblastí Kyperské republiky, která je součástí EU, na místech, kde vláda zahájila přípravní práce na podmořskou těžbu zemního plynu.

Erdogan je posedlý myšlenkou likvidace Kurdů podobně jako byl Hitler vysazený na Židy. Americký prezident Trump ohlásil stažení amerických vojáků z Rojavy 23. 12. 2018. Okamžitě poté začal Erdogan stahovat k Manbídži vojenskou techniku a džihádisty v tureckých službách. Manbídž byl osvobozen od ISIL Kurdy, kteří ho stále oficiálně drží. Erdogan sebevědomě vyhlašoval do světa, že Kurdy v Rojavě vyhladí a oblast obsadí až po hranici se Saudskou Arábií. Během vánoc přesunuli Turci na hranici se Sýrií více než 300 tanků a obrněných vozidel. Podle zpráv od kurdských zdrojů, které zatím jiné zdroje nepotvrdily, Turci v sobotu 29. 12. 2018 zajájili dělostřelecké bombardování města.

Kurdské milice YPG se během vánoc dokázaly dohodnout s Asadem na spolupráci při obraně před tureckou agresí. Už 28. 12. 2018 večer přijely vojenské jednotky SAA posílit obranu Manbídže. V sobotu 29. 12. 2018 odletěla turecká delegace na jednání do Moskvy. Putin dal podle zpráv z jednání, jak je přinesla agentura Rusvesna, tureckému ministru zahraničí Mevlutu Cavugsolu na vědomí, že Rusko stojí za územní celistvostí Sýrie. Zatím. Jednalo se prý i o dodávkách S 400 a dalších obchodních vazbách. Obě země prý budou spolupracovat a koordinovat svůj postup v regionu.

Příčina války – spor o výstavbu ropovodu a plynovodu ze Saudské Arábie a Kataru přes Sýrii nezmizela. Projekt i i při současných cenách ropy přes 50 dolarů za barel lukrativní. Nezmizel ani největší podněcovatel války. I to napovídá, že i v roce 2019 bude Sýrie místem, kde může znovu vzplanout válka. Která navíc může přerůst hranice země.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.