Ne že by vulgarismy použité prezidentem byly vhodné pro dialog s posluchači veřejnoprávního rozhlasu, ale o ně přece v této při vůbec nejde. Je přece jedno, kterým neslušným výrazem přeložíme do češtiny název Pussy Riot, protože chování této skupiny neslušné je a jasně dokazuje, jak to s tím názvem jeho autorky myslely. Podobně když někdo něco zkazí, výraz „zkurvil“ není v lidové mluvě ani v moderní literatuře ničím výjimečným.
To, co je klíčové, je nestrávení výsledků loňské přímé prezidentské volby českou pravicí a tzv. pravdoláskaři, kteří se hlásí k ideovému dědictví Václava Havla. Vadí jim, že Miloš Zeman prosazuje národní zájmy České republiky v současném složitém světě pragmaticky a ne na základě idealizovaných, v jejich představě univerzálních morálních zásad a pravidel. Z této pozice také vyčítají prezidentovi, že nespojuje společnost, ale že ji naopak rozděluje. Bližší pohled ale potvrzuje, že jim vadí především to, na čem Zeman spojuje různé směry a proudy české politiky a byznysu. Ty desítky podnikatelů, kteří s ním letěli do Číny, nereprezentují „hospodu 4. kategorie“, jak se čtenářům snaží předhazovat liberální a pravicoví komentátoři, ale vysoce vzdělané a kvalifikované osobnosti uznávané nejen v domácí kotlině, ale i daleko za hranicemi. Až na výjimky také nejsou voliči levice, podobně jako členové ODS Petr Nečas a Tomáš Chalupa, kteří rovněž byli součástí prezidentova doprovodu. Všechny však spojuje zájem na rozvíjení obchodních vztahů s Čínou a nechtějí to narušovat zbytečným zdůrazňováním otázek Tibetu, což neznamená hájení univerzálních lidských práv, jak se bláhově domnívají havlovští idealisté, ale především zájmů tamní mnišské komunity toužící po vládě v duchu pravidel raného středověku. Delegace jela do Číny zastupovat zájmy České republiky a ne dalajlámy.
Jakkoli má Čína s lidskými právy podle liberálního mustru nepochybně potíže, každá cesta našeho ústavního činitele sleduje určité cíle a ty jsou v současné napjaté politické i ekonomické situaci jednoznačně orientovány na rozvíjení obchodu a výrobní kooperace. To totiž ve svých důsledcích posiluje otevírání se Číny světu a posiluje tamní podnikatelskou či kulturní elitu, která má zájem na další demokratizaci země. Ačkoli téma lidských práv český prezident při své návštěvě nenastolil, udělal pro jejich rozvoj v Číně možná víc, než dokáží prázdná gesta s vyvěšováním tibetských vlajek na úředních budovách.
Další příčinou uměle vyostřené vnitropolitické situace je debakl strany TOP 09 v říjnových komunálních a senátních volbách. Nezískala žádného senátora, ztratila v obcích a utržila velkou ostudu v ostře sledované Praze vrcholící odchodem znesvářených lídrů ze strany i z politiky. Její vliv silně klesá a tak se chápe jakékoliv záminky k vytvoření zdání, že právě ona je předurčena vést pravici. Kalouskovo razantní, přímočaré, ale také schematicky černobílé vystupování je sice Havlovu pojetí světa na hony vzdálené, to však straně nebrání, aby se - oděna fíkovým listem jménem Karel Schwarzenberg – netvářila jako jediný opravdový nositel dědictví prvního polistopadového prezidenta. Navíc Kalousek mistrně zvládá transformaci složitých peripetií domácí i zahraniční politiky do primitivních černobílých hesel. Pomáhá tak idealistům překonat těžko řešitelné logické rozpory, do nichž se dostávají při konfrontaci univerzálních morálních pravidel s rozporuplnou realitou, ačkoli jim jeho drsný až vulgární přístup normálně neimponuje. V době uměle či objektivně zostřených rozporů a společenského napětí jim však Kalousek dokáže vnutit sám sebe jako „menší zlo“ a stát se jejich přirozeným vůdcem. A tam, kde nad jeho buranstvím povýšenecky ohrnují nos, tam nastrčí poněkud uhlazenějšího Schwarzenberga.
Jeho přirozeným protipólem na domácí politické scéně by měl být předseda nejsilnější levicové strany. Jenže není. Bohuslava Sobotku vyčerpávají rozpory v koalici, ve vlastní straně i s prezidentem, je nucen lavírovat a v určitých momentech pod tlakem lidovců Kalouskovi dokonce ustupovat (služební zákon). Povahově to není žádný rváč a vyostření situace mu evidentně nesvědčí.
Zbývá tedy prezident, zvolený v přímé volbě, se silným mandátem. Kalouska se evidentně nebojí, což ukázal již loni razantním řešením vládní krize po pádu Nečasovy vlády. Ve vnitřní i zahraniční politice prosazuje četné disentní názory, což je terčem nenávisti dogmatických stoupenců „jedné transatlantické pravdy“. Kalousek se dokonce neštítí nazvat prezidenta a jeho stoupence „pátou kolonou“ Putina, jako bychom byli s Ruskem ve válečném stavu. Kalousek v tomto případě bohapustě lže, ale dobře ví, že jeho skandální výrok budou sdílet média i část veřejnosti, v jejichž očích bude viděn jako nejdůslednější zastánce proevropské a proamerické orientace. Tam, kde se ODS zmůže na pár odsuzujících vyjádření, on tvrdě a podpásově útočí. Cílem je opětovné dobytí vůdcovství na pravici a premiérská kandidatura v příštích volbách, vedlejším cílem pak rozbití současné vládní koalice a jejího tmelícího článku ČSSD.
Na podpory této strategické linie mobilizuje TOP 09 své příznivce zejména z řad umělců, studentů a části inteligence. Ví moc dobře, že Zemana z Hradu může dostat v nejbližších třech letech jen jeho vlastní rozhodnutí nebo smrt, ale neodvolatelný prezident je jen zástupným terčem. Vláda je na rozdíl od prezidenta odvolatelná parlamentem, když se koalice rozhádá, a pokud se v pudu sebezáchovy nerozpadne, může se alespoň zabrzdit „rekonstrukce státu“, jinými slovy „úklid“ spouště po Kalouskovi a spol. Z jeho „reforem“ toho na konci předpokládaného volebního období moc nezbude, zmizí druhý pilíř důchodového systému, DPH se vrátí zhruba na úroveň „předkalouskovského“ období, Drábkova sociální (spíše by zasloužilo použít termínu „asociální“) opatření doprovázené korupcí berou rovněž za své. To, co mělo podle slov svého inspirátora natrvalo „zůstat na kolejích“, bylo odstaveno, a na kolejích se už připravují k odjezdu jiné expresy.
Je svatým právem opozice využít k vyjádření nesouhlasu a odporu všechny demokraticky přijatelné prostředky. Mediální dehonestace s notnou dávkou zkreslení k tomu patří. Taková je už svoboda projevu. A od opozice se očekává, že využije každé příležitosti k tomu, aby „bila“ vládu i prezidenta, který je ze stejného politického tábora. „Hůl“ na takové bití jí poskytuje demokracie. Vzpomeňme na dobu, kdy levicová opozice také nešetřila tehdejší vládu a nechodila daleko k silným výrazům. Její nevýhodou bylo, že na své straně většinu médií neměla, nicméně média zveřejňovala i její kritická stanoviska. Fňukat, že mně média škodí, že si na mne „zasedla“, není proto smysluplnou reakcí na protizemanovskou kampaň. Prezident si na rozdíl od některých svých příznivců takto nepočíná a obdržené údery vrací se srovnatelnou silou podle hesla „na hrubý pytel hrubá záplata“. Bojuje přitom také za demokratické právo vlastního názoru – i proti oficiálnímu „mainstreamu“ a v tom zaslouží podporu.
Současná bouře ve sklenici vody časem vyšumí, ale můžeme si být jisti, že lišák Kalousek zase něco dříve či později vymyslí. Kdo chce vládu a prezidenta bít, hůl si totiž vždycky najde.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
