Miluš Kotišová: Když Jan Kozák nerozumí, spustí o vílách a feminismu. Jde ale o peníze!

17.01.2020 20:17

Já je ale kritizuji a zvláště jejich „infrastrukturu“. Neodpovídá plnému potenciálu jazykovosti. Peníze historicky měly tolik různých podob, že zatím nemáme jejich přesvědčivou typologii. A mezi jazyky je také ohromující variabilita.

Miluš Kotišová: Když Jan Kozák nerozumí, spustí o vílách a feminismu. Jde ale o peníze!
Foto: M. Kotišová
Popisek: Miluš Kotišová
reklama

Religionista a překladatel ze sanskrtu Jan Kozák napsal článek, nazvaný Používání zlatých mincí bylo napodobováním božských věčných hodnot (k přečtení ZDE). Jeho text byl reakcí na můj článek, nazvaný Peníze jsou jazyk. Vznikly dřív, než jsme pobrali rozum (vyšel takto - ZDE). Ráda bych Kozákovu kritiku dnes zpochybnila a věc uvedla na pravou míru (Poznámka redakce, jejímž účelem je nabídnout čtenářům srovnání: na zmíněný článek od Kotišové napsal odezvu také ekonom Milan Barna. Vyšlo pod titulkem Ekonomové nerozumí výroku, že peníze jsou jazyk. Miluš Kotišová bloudí. Autorův článek je k náhledu ZDE). Kotišová Barnovi mezitím odpověděla statí, publikovanou pod názvem: Bloudí Milan Barna a s ním celá monetární ekonomie, což se dovedně zastírá (lze si přečíst ZDE).

Kryptoměny zásadně zamíchaly kartami

Jistě, pane Kozáku, nejasnosti panují bohužel už v samotné definici peněz v ekonomii jako vědě (byť se najdou tací, kteří říkají, že to žádná věda není). Ekonomie umí definovat jen malou výseč toho, co historicky sloužilo jako platidlo. Neumí ovšem vysvětlit souvisle jejich vznik a hlavně jejich tak různé podoby. Neumí navíc už vůbec ozřejmit tendence v posledních desetiletích, kdy se díky mohutnému rozvoji informačních technologií nestátní aktéři snaží vytvářet nové a nové doplňkové měny a kryptoměny s různými vlastnostmi, které třeba ani u národní měny neznáme. Ekonomie nemá seriózní všezahrnující typologii, která by pokryla a vysvětlila tak různé etapy vývoje peněz od minulosti až po dnešek. Vidím to jako obrovský problém. Filozof Jan Sokol třeba poukazuje na zajímavou souvislost obětování (bohům), počátků práva, dále na souvislost mezi měrnými vahami a penězi, což zrcadlí názvy některých národních měn. Říká, že peníze nejsou komodita, ale jsou symbolické. Dnešní peníze se virtualizují, staly se z nich pouhé zápisy. Otázka je, o čem vlastně?

Maďarština jako líheň sufražetek?

A nyní k jazykovědě. I tady dosud panují líté spory o to, co je vlastně jazyk a jak ho definovat. Je to přece jen mladá věda. Je pozoruhodné, že někteří jazykovědci ve snaze odlišit člověka od zvířat – protože tak nějak padlo ono hlavní odlišující určení lidí jako bytostí používajících nástroje – mají tendenci zpřísnit definici jazyka (aby se pod ní nevešla pouhá „komunikativnost“ zvířat) a zdůrazňují proto nahodilost znaku a významu v jazyce. Podle této definice by ale taková čínština měla možná problém vměstnat se do ní – především pro svou do očí bijící ikoničnost. Je tedy hlavním znakem jazyka jeho nahodilost? Mnozí čínští lingvisté s tím nesouhlasí (Zhuanglin Hu). U tohoto jazyka neproběhla fonetizace ve stejné podobě jako v jiných jazycích, čínština nemá abecedu, neřadí slova ve slovníku podle abecedního pořadí atd. Vymyslet psací stroj pro 241 radikálů a naučit počítač rozpoznávat čínské znaky byl pořádný oříšek. Proto ještě ovšem není čínština o nic méně jazykem než čeština. Existují jazyky, které mají desítky gramatických rodů, pro nás cosi nepředstavitelného. Maďarština třeba nerozlišuje zájmeno on a ona, byť v reálu mluvčí pochopitelně vidí biologické rozdíly mezi ženami a muži. Že by maďarština byla nějak skrytě feministický jazyk? Co vy na to, pane Kozáku? Takže to, co spojuje všechny jazyky světa, je něco hlubšího, spíš neviditelného. A o tuto hlubinnou podobnost a založení jde, když vidím jasné pojítko mezi penězi a jazykem. Nepochybně jdu s kůží na trh. Jsem si vědoma toho, že tuto myšlenku zastává menšina lidí. Ovšem nejsem sama – ani mezi ekonomy, ani mezi lingvisty. Nevím, jestli lze čtrnáct let věnovaných studiu odborné literatury k tomuto tématu (peníze, jazyk) označit za „libovolné fantazírování“, to nechť posoudí ti, kteří si dají alespoň tu práci, že si přečtou celou mou knihu nazvanou Jazyk nepoznaný: peníze a popřemýšlí nad relevantností nabízené plejády důkazů na podporu mé hypotézy. Člověk rychlých závěrů si všimne, že v mém prvním článku nerozvádím důvody, proč si myslím, že peníze jsou jazyk, a hned dokáže šmahem kategoricky mluvit o nesmyslnosti celé představy. Věc je pro něj vyřízená.

Měny a jazyky

V současnosti je na světě 195 států (193 členských států OSN a dva pozorovatelé) a 180 měn uznávaných za zákonné platidlo, z toho asi 60 má vazbu na dolar, dále 19 evropských zemí se vzdalo své původní měny ve prospěch eura. Můžeme tedy napsat, že existuje zhruba 120 nezávislých měnových okruhů. Když opustíme úzkou definici peněz jako zákonného platidla a započteme i různé doplňkové měny, přiblížíme se zhruba k 5 000 (Lietaer a další). V tomto smyslu by počet živých jazyků (uváděný dříve) a počet peněžních alternativ zhruba odpovídal. Stálo by za to provést samostatný výzkum, který by se podíval na to, jak spolu souvisí vícejazyčnost v jednotlivých národech se souběžným výskytem vícerých peněz – a další faktory, jako je třeba (nejen) koloniální minulost, politická stabilita státu, faktor politické či kulturní dominance jiného národa v dané zemi či okolnost těsné aliance s jiným národem. Jen namátkou, když nahlédneme do seznamu na Wikipedii (k náhledu ZDE), vidíme, že příklady k zamyšlení jsou Ukrajina, Zimbabwská republika nebo Saharská arabská demokratická republika (částečně uznávaný stát v Africe ležící na území Západní Sahary). Je určitě pozoruhodné sledovat, jak je rozšířený dolar coby světová rezervní měna anebo euro coby unikátní měnová unie (byť zatím nesjednocená politicky). Do jaké míry můžeme říci, že tu hraje roli využívání centralizovaného mocenského vlivu současných peněz (mylně pojatého a pokřiveného jazyka, ještě v rukou elit) versus upozaďovaná demokratická kvalita obecného jazyka v podobě decentralizovaného jemnějšího rozvojového, koordinačního a komunikačního nástroje?

Dvě vědní disciplíny s podobnými otazníky

Je pozoruhodné, že dvě zdánlivě nijak nesouvisející vědní diciplíny – lingvistika a ekonomie – se potýkají s velmi podobnými obtížemi a rozpory při zkoumání svého hlavního předmětu. Podle toho, jak si vědci v obou oblastech odpovídají na své palčivé a dosud neuspokojivě uzavřené otázky, docházejí k následujícím odpovědím: V lingvistice se souběžně rozvíjejí tři různé ontologie jazyka. Carlos Santana (What is Language?) jako první studuje jazyk z pohledu jedince, jeho psychických mohutností a kognitivních složek (tzv. I-language). Tento přístup hovoří o endogenním původu řeči a jazyka. Obhájci tohoto přístupu jsou přesvědčeni, že tento přístup sám o sobě postačuje k zodpovězení všech otázek o jazyce (Chomsky, Davidson) a kriticky se vyjadřuje k potřebě a užívání jiných přístupů. Druhý proud se soustřeďuje na nepřehlédnutelnou závislost jazyka na společnosti, na kultuře, a proto odmítá představu, že by psychologický přístup mohl stačit ke zkoumání předmětu tak úzce spojeného se společenstvím lidí. Tento přístup sleduje exogenní stopu jazyka (kritici pak mluví o neplodně externalizovaném předmětu bádání neboli E-language). Jeho zastánci jsou například Labov, Devitt, Sterelny, Wardhaugh, Duranti. Třetí ontologie se zabývá speciálním případem velmi abstraktního jazykového systému či znakového režimu – matematikou. Ta je v podstatě zhuštěným zápisem druhého řádu, zápisem jiného zápisu v jiném znakovém režimu. Slovenský pedagog a matematik Ladislav Kvasz ve spisku Jazyk a změna (2012) popisuje šest aspektů matematického jazyka: logickou sílu, expresivní sílu, metodickou sílu, integrativní sílu, explanatorickou sílu a konstitutivní sílu. Tyto přednosti jsou důvodem pozvolného ustavení této specifické odnože jazykové mohutnosti. V minulosti jsme podle Kvasze svědky nárůstu těchto sil matematiky. Vyslovuje svou hypotézu o pořadí rozvoje těchto potencialit (v hluboké minulosti se například postupovalo ad hoc, nemetodicky, chybí integrace do systému, absentuje vysvětlení zvoleného postupu, chybí důkaz, popisují se jen procedury, jen postupně narůstá zobecňování apod.).

Spor mezi metalisty a nominalisty

V ekonomii se již století i více vznášejí podobné otázky pro změnu ohledně původu peněz. Spor o povahu peněz se ve zkratce označuje jako spor mezi metalisty a nominalisty (či kartalisty). Podle těchto různých směrů a vzájemně k sobě kritických ekonomických škol jsou peníze údajně exogenní, anebo endogenní. V prvním případě (exogenní peníze) mají být peníze ze své podstaty zvláštní komoditou, kterou vybral trh (reálnými penězi je údajně zlato apod.). Množství peněz proto nesouvisí s ekonomickou aktivitou a činností jedinců v rámci hospodářství (kolik se najde zlata, tolik je či „vzniká“ peněz; kolik peněz vydá emisí centrální banka, tolik jich zkrátka je). Funkcí peněz je sloužit coby mazivo a snižovat transakční náklady. Ve druhém případě (endogenní peníze) jde o takzvanou peněžní teorii produkce, která neuznává komoditní povahu peněz. Peníze mají být pouhé symboly, účetní jednotky, tvůrci jsou banky. Peníze vznikají v ekonomice, jejich množství je ovlivněno ekonomickou aktivitou. Konkrétně vznikají až v momentě, kdy banka dává úvěr, ale v každém případě ještě předtím, než vzniknou nové hodnoty v hospodářství. Nelze nijak snadno zavrhnout ani jeden přístup, protože najdeme snadno příklady a situace, kdy daný přístup zdá se věrně odpovídá skutečnosti a nabízí uvěřitelné odpovědi na dílčí otázky, ale přitom víme, že vzájemně se tyto přístupy logicky vylučují. Peníze nemohou zároveň být a nebýt komodita, ale vlastně jsou. Co je to za zvláštní paradox? A dále, badatelé zkoumající jazyk se jaksi intuitivně vzpírají tomu, že by jazyk mohl mít svůj původ současně ve více pramenech. Patrně tedy obě disciplíny dosud nenašly uspokojivou odpověď. Toto paralelně prožívané rozpolcení ve dvou nespojených disciplínách se může jevit jako čirá banalita či náhoda, ale při bližším pohledu uvidíme, že nejde ani o kuriózní nahodilost, o malichernou rozpolcenost na ose endogennost-exogennost. Už vůbec pak nejde o maličkost.

Peníze v ontogenezi lidského jedince

Pokračujme trpělivě v ohledání současných p-e-n-ě-z. Peníze patří mezi kulturní výdobytky, jimž se lidé musí během svého vývoje naučit rozumět. Narážím zde na zajímavý postřeh, který učinil Freud: ontogeneze (vývoj jedince) znovu a znovu rozehrává a rekapituluje fylogenezi (vývoj druhu), tedy opakuje ve zkratce vývoj, jímž po dlouhé věky procházelo celé lidstvo od svých původních dob (George Frankl, Archeologie mysli). Zpočátku jsou mnohé rysy anatomické stavby dítěte archaickými znaky, charakteristickými pro předchozí stadia lidské evoluce. První křik lidských novorozenců je vydáván na principu změny objemu nadhltanové dutiny snížením polohy hrtanu, což je zřejmě jeden z nejpůvodnějších způsobů artikulace u primátů – u lidí však v současnosti velmi neobvyklý způsob. Polohou svého hrtanu se novorozenec takřka shoduje s odpovídajícími znaky klasického neandrtálce. Malé dítě nedokáže od začátku ihned napodobit všechny hlásky rodného jazyka, jež kolem sebe slyší. Není schopno oddělit od sebe krátké zvukové impulsy stejného druhu, jestliže za sebou následují s vyšší frekvencí (u běžného člověka je to dvacet impulsů za sekundu). Přicházející zvuky (signály) se slévají v jeho uchu v jediný zvuk. Až později rozpoznává jakési vzorce, rytmus, opakování; začíná tušit, že řeč jeho rodičů je jaksi článkovaná. (Panov, s. 72) Později je rovněž schopno odlišit mateřskou řeč od cizího jazyka, cizích zvuků. Někdy mezi devíti až patnácti měsíci už objevíme v dětském žvatlání všechny hlásky charakteristické pro řeč dospělého. Jen pomalu se učíme nejprve mluvit, zvládnout hrubou motoriku, abychom dokázali čmárat – nejdřív nejisté a různě silné tahy na velkou plochu papíru. Teprve mnohem později se stáváme jistější v jemné motorice. Začneme kreslit záměrné a sebevědomější tahy, později se naučíme psát. Až poté jsme schopni pochopit a používat (většina z nás) aspoň základy matematického jazyka. Znalost základních matematických principů předchází znalosti peněz. Z tohoto důvodu peníze nejsou věc samozřejmá a samovysvětlovací, něco, co má prosté, lineární vysvětlení a jednoznačný význam a použití (jako třeba lžička nebo mléko). Peníze poznáváme právě že v procesu socializace... A mluví samo za sebe, že se je učíme v řadě výše jmenovaných kulturních vynálezů člověka až na posledním místě. Nepochybně člověka, který by neuměl používat peníze, bychom nemohli označit za bytost kulturní v širokém smyslu slova, schopnou fungovat ve složitém systému moderní lidské společnosti. Takový člověk může žít jen na jejím okraji nebo na jejím hlubokém dně. Děti jsou sice peněžními symboly obklopeny, ale dlouho nechápou, proč bankomat vydává papírky (ani za co) a co to vlastně znamená práce.

I přes vnitřní zábrany lidí

Povšimněme si dále, že s výjimkou řeči je pro ostatní jazykové systémy v dějinách typické, že ve svém raném stádiu jsou dočasně v rukou úzkých elit (písařů panovnických rodů), než se podařilo tento uměle udržovaný stav prolomit a začít je masově šířit. Dělo se tak vždy ku prospěchu společnosti. Posledním nepřímým důkazem toho, že peníze jsou zatím nejabstraktnější a nejuniverzálnější znakový systém, je postupná a zrychlující se kolonizace původně ryze soukromých a intimních „transakcí“ na jedné straně a původně veřejných/státních „transakcí“ na straně druhé (privatizace školství, zdravotnictví...) tímto „peněžním faktorem“. Byť nedokonalé, člověkem nepříliš zvědoměné, ba špatně uchopené (jako komodita), peníze jakožto nejuniverzálnější jazykový systém mají svou vnitřní dynamiku a logiku. Musejí dřív nebo později obsáhnout celou společnost. Jako příklad vezměme skutečnost, že ekonomičtí statistikové již běžně zařazují do propočtů hrubého domácího produktu i odhad (!) rozsahu nelegální činnosti (šedé ekonomiky, prodej drog aj.). Socioložka Viviana A. Zelizer(ová) ve své knize The Purchase of Intimacy pro změnu přesvědčivě ukazuje, jak – i přes vnitřní zábrany lidí – pronikají peníze běžně do intimních sfér a záležitostí. Dochází k tomu ovšem zatím hlavně při rozchodech, rozvodech, po nějakém neštěstí apod., kdy je třeba posoudit práva jednotlivých pozůstalých. Nicméně tento vývoj jistě bude mít časem vliv i na počátek řetězců těchto vztahů.

(Autorkou článku je překladatelka a publicistka Miluš Kotišová. Text volně navazuje na její knihu nazvanou Jazyk nepoznaný: peníze. Publikace vyšla loni jejím vlastním nákladem a lze si ji objednat na adrese milus.kotisova@volny.cz)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Oldřich Fischer: Vylepšeme Staromák

21:09 Oldřich Fischer: Vylepšeme Staromák

Na Staroměstském náměstí teď vyroste další pomník. Snad plagiát jednoho náboženského artefaktu.