Religionista a překladatel ze sanskrtu Jan Kozák napsal článek, nazvaný Používání zlatých mincí bylo napodobováním božských věčných hodnot (k přečtení ZDE). Jeho text byl reakcí na můj článek, nazvaný Peníze jsou jazyk. Vznikly dřív, než jsme pobrali rozum (vyšel takto - ZDE). Ráda bych Kozákovu kritiku dnes zpochybnila a věc uvedla na pravou míru (Poznámka redakce, jejímž účelem je nabídnout čtenářům srovnání: na zmíněný článek od Kotišové napsal odezvu také ekonom Milan Barna. Vyšlo pod titulkem Ekonomové nerozumí výroku, že peníze jsou jazyk. Miluš Kotišová bloudí. Autorův článek je k náhledu ZDE). Kotišová Barnovi mezitím odpověděla statí, publikovanou pod názvem: Bloudí Milan Barna a s ním celá monetární ekonomie, což se dovedně zastírá (lze si přečíst ZDE).

Kryptoměny zásadně zamíchaly kartami

Jistě, pane Kozáku, nejasnosti panují bohužel už v samotné definici peněz v ekonomii jako vědě (byť se najdou tací, kteří říkají, že to žádná věda není). Ekonomie umí definovat jen malou výseč toho, co historicky sloužilo jako platidlo. Neumí ovšem vysvětlit souvisle jejich vznik a hlavně jejich tak různé podoby. Neumí navíc už vůbec ozřejmit tendence v posledních desetiletích, kdy se díky mohutnému rozvoji informačních technologií nestátní aktéři snaží vytvářet nové a nové doplňkové měny a kryptoměny s různými vlastnostmi, které třeba ani u národní měny neznáme. Ekonomie nemá seriózní všezahrnující typologii, která by pokryla a vysvětlila tak různé etapy vývoje peněz od minulosti až po dnešek. Vidím to jako obrovský problém. Filozof Jan Sokol třeba poukazuje na zajímavou souvislost obětování (bohům), počátků práva, dále na souvislost mezi měrnými vahami a penězi, což zrcadlí názvy některých národních měn. Říká, že peníze nejsou komodita, ale jsou symbolické. Dnešní peníze se virtualizují, staly se z nich pouhé zápisy. Otázka je, o čem vlastně?

Maďarština jako líheň sufražetek?

A nyní k jazykovědě. I tady dosud panují líté spory o to, co je vlastně jazyk a jak ho definovat. Je to přece jen mladá věda. Je pozoruhodné, že někteří jazykovědci ve snaze odlišit člověka od zvířat – protože tak nějak padlo ono hlavní odlišující určení lidí jako bytostí používajících nástroje – mají tendenci zpřísnit definici jazyka (aby se pod ní nevešla pouhá „komunikativnost“ zvířat) a zdůrazňují proto nahodilost znaku a významu v jazyce. Podle této definice by ale taková čínština měla možná problém vměstnat se do ní – především pro svou do očí bijící ikoničnost. Je tedy hlavním znakem jazyka jeho nahodilost? Mnozí čínští lingvisté s tím nesouhlasí (Zhuanglin Hu). U tohoto jazyka neproběhla fonetizace ve stejné podobě jako v jiných jazycích, čínština nemá abecedu, neřadí slova ve slovníku podle abecedního pořadí atd. Vymyslet psací stroj pro 241 radikálů a naučit počítač rozpoznávat čínské znaky byl pořádný oříšek. Proto ještě ovšem není čínština o nic méně jazykem než čeština. Existují jazyky, které mají desítky gramatických rodů, pro nás cosi nepředstavitelného. Maďarština třeba nerozlišuje zájmeno on a ona, byť v reálu mluvčí pochopitelně vidí biologické rozdíly mezi ženami a muži. Že by maďarština byla nějak skrytě feministický jazyk? Co vy na to, pane Kozáku? Takže to, co spojuje všechny jazyky světa, je něco hlubšího, spíš neviditelného. A o tuto hlubinnou podobnost a založení jde, když vidím jasné pojítko mezi penězi a jazykem. Nepochybně jdu s kůží na trh. Jsem si vědoma toho, že tuto myšlenku zastává menšina lidí. Ovšem nejsem sama – ani mezi ekonomy, ani mezi lingvisty. Nevím, jestli lze čtrnáct let věnovaných studiu odborné literatury k tomuto tématu (peníze, jazyk) označit za „libovolné fantazírování“, to nechť posoudí ti, kteří si dají alespoň tu práci, že si přečtou celou mou knihu nazvanou Jazyk nepoznaný: peníze a popřemýšlí nad relevantností nabízené plejády důkazů na podporu mé hypotézy. Člověk rychlých závěrů si všimne, že v mém prvním článku nerozvádím důvody, proč si myslím, že peníze jsou jazyk, a hned dokáže šmahem kategoricky mluvit o nesmyslnosti celé představy. Věc je pro něj vyřízená.