Z výše zmíněného autorčina článku (je k přečtení ZDE) jsem se nedozvěděl ono hlavní, a to sice proč je možné považovat peníze za jazyk a jak tento jazyk funguje. Obecně vzato však peníze, ostatně jako všechno ve světě, podléhají proměně svého smyslu. Prošly tedy vývojem od prvotního jasného a zdárného až po ztekutění tohoto smyslu ve vodách potopy, tj. do dnešního stavu.

Čas jako démonská nápodoba věčnosti

Jak píšu ve své knize Kořeny indoevropské duchovní tradice, bylo zlato původně hmotným adekvátem samotného božského Světla, používání zlatých mincí pak napodobováním božských věčných hodnot. Ty se však vždy během stálého otáčení světa zde dole rozřeďují a proměňují z toho věčného a stálého v ono časové a pomíjející (čas jako démonská nápodoba věčnosti) a Ten neviditelný, Aidoneos, Adonaj, Hádés začne kralovat. Samotné přemýšlení autorky o smyslu peněz a jeho vývoji je chvályhodné, avšak již podle nejasnosti termínů („peníze jsou jazyk v nemetaforickém smyslu“, „peníze pojaté jako zvědomělý jazyk“), je jasné, že si autorka plete vědu a poznání s libovolným fantazírováním: „nebojme se otevřít stavidla lidské imaginace“. Chybí jí základní vážnost doprovázející hledání pravdy, je rozpustile a liberalisticky „volnomyšlenkářská“, domnívá se, že říct něco nového, byť úplně nesmyslného, je úkolem pokroku a moderny: „fakt, že peníze – stejně jako jazyk – jsou emergentní (z nevědomí a podvědomí člověka se pomalu vynořující) fenomén, takže my jsme peníze „dělali“ ještě dřív, než jsme jim začínali o trochu lépe rozumět“.