Nejvíce mandátů 37 získala ve volbách strana Ciudadanos, která je proti odtržení Katalánska. Je to poprvé v historii Katalánska, že strana, která je proti, se stává vítězem volem, ale přesto nemůže menšinově složit vládu a tak o všem rozhoduje Carlesi Puigdemon. Tím se Španělsko dostalo do situace, v jaké již bylo a scénář se může opakovat. „Blahopřeji Kataláncům, že světu udělili lekci a vyškolili jej, co jsou občanská práva a demokracie,“ pronesl Puigdemon nejen ke Kataláncům, ale také v Bruselu k přítomným a jásajícím vlámským separatistům.

Budoucnost se může vyvíjet dvěma směry:

Může se opakovat situace před volbami, ale v umírněnějším, méně agresivnějším tónu a směřování Puigdemonovy politiky, kdy nový premiér nebude vyhlašovat již tolik jednostranné kroky. Když bude nová vláda formálně dodržovat ústavu a zákony, nebude moci centrální vláda mít možnost v Katalánsku intervenovat.

Druhou variantou je opakování předešlého scénáře s jednostranným vyhlášením nezávislosti. V tom případě musí Katalánci počítat se všemi důsledky takového rozhodnutí své nové vlády, kdy centrální vláda použije článek 155 ústavy a bude také opírat o mezinárodní podporu, kdy například EU již dopředu vzkázala, že nepodpoří odtržení provincie.

Nacionalismus jako zbraň

Woodrow Wilson ji použil, aby rozdělil říši staré Evropy; Vladimír Iljič Lenin s jeho pomocí hodlal ničit imperialismus.

Článek 1 zakládající smlouvy OSN odst. 2 Charty hovoří o "národech" a o "sebeurčení národů", stejně jako článek 55 Charty, v nejširším a všeobecném smyslu, bez jakéhokoli omezení ("všechny národy mají právo na sebeurčení"). Od doby ve Versailles je zde stvrzeno jako zásada mezinárodního práva a jako základ pro jednání v tak rozmanitých otázkách, jako je Kašmír v roce 1948, Vietnam v roce 1973 nebo státní hranice východní Evropy v roce 1990.

Otázka národního sebeurčení je zpátky a unitaristické státy se musí s tímto problémem od Kirkuku až po Barcelonu vyrovnávat, píše ve svém komentáři v listu Guardian významný britský novinář a spisovatel Paul Mason. Je představitelem levicově smýšlejícího deníku a v případě Katalánska se obrací k levici, když zastává názor, že je to „zejména levice, která není psychologicky připravená na erupci různých hnutí, které si stanovily za cíl boj za demokracii a sociální spravedlnost, když hlavním jejich hybatelem není již třída, ale národ a etnická příslušnost.“

Dodává další svůj názor: Před sto lety politici, a to všech různých profilů, od konzervativců až po bolševiky měli své pochopení a teorií podložené důvody pro národnostní otázku, potýkající se s různými protiřečícími si zájmy a představami, které bylo třeba posoudit. Dnes bohužel tomu tak není.

Pedro Sánchez, vůdce španělských socialistů se v zásadě ve svých názorech postavil proti katalánským separatistům tím, že se opírá španělskou ústavu. Kdyby však podle britského komentátora Masona tak tomu bylo, pak by již uvedený odstavec Charty OSN hovořící o "národech" a o "sebeurčení národů“ byl naprosto zbytečný.

Komentátor Paul Mason se snaží přijít na kloub tomu, proč Katalánsko, ale i další regiony a národy v současnosti znovu otvírají problematiku práva na národní sebeurčení. Tvrdí, že v případě Španělska ale i Itálie je to naprosto jasné a podle něj je zde příčinou kombinace úsporných opatření s korupcí a politickou ustrnulostí, což vše brzdí fungování demokratických principů na úrovni regionu. To je důvod, proč se autonomní oblasti, regiony jako je Katalánsko vydávají na cestu nezávislosti.

Dochází k erupci požadavků na autonomii a nezávislost a vedoucí levicové strany zaostávají v chápání základního principu, že za určitých okolností se národnostní otázka stává otázkou sociální spravedlnosti. Co více, tento problém se může stát ústředním problémem sociálního boje. Dochází k situaci, kdy není naděje, že by se problém byl v nejbližší době mohl vyřešit.

Paul Mason se mimo jiné také domnívá, že existuje navíc další faktor nezávislý na ekonomické krizi nebo rasové polarizaci, který urychluje progres nacionalismu a je to technologické pokrok. Dává do pohybu nacionalismus od Skotska po Katalánsko, kde společnost s množstvím informací, podporující rozvoj lidského kapitálu, umožňuje vzdělání v národním jazyce, rozvíjí bohatou národní kulturu, vytváří místní lokální nabídku ke sjednocení a snaží se přilákat také k sobě zahraniční investice. Taková situace dříve neexistovala. „Jestliže určité regiony, etnické skupiny, národy nebo státy se dožadují větší svobody, vytváří tím dojem, že jejich požadavek je založen na ´kulturním nacionalismu´, což je vlastně důsledek zmiňovaného působení nových technologií a globální konkurence,“ myslí si britský komentátor Mason. Za další efekt napomáhající tomuto charakteru nacionalismu považuje stále větší rozšiřování velkých městských aglomerací, kde podle něj díky většímu množství informací a hustší kulturní síti lze lépe odolávat globalizaci. Proto dochází i z ekonomických důvodů „regionů“ nebo menších státních celků ke koncentrovaní kolem velkého města se synergickým napojením na rurální ekonomiky a nedochází k vytváření jednotného státu. Kdyby se toto Barceloně tímto způsobem nepodařilo být úspěšným městem a regionem, zcela jistě by nedošlo k takovéto podobě katalánského nacionalismu nebo by byl aspoň o do určité míry menší.

„Pochopit vůli po osamostatnění a autonomii ještě neznamená automaticky s tímto souhlasit,“ uzavírá své úvahy o katalánském nacionalismu britský komentátor.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Psali jsme:

Mirko Raduševič: Jak v příštím roce vidí Rusko svět (aktuálně dohoda se Srbskem)

Mirko Raduševič: Ukrajinský scénář pro Srbsko

Západ chystá Srbsku osud Ukrajiny, varuje analytik

Mirko Raduševič: Jeden den odstřelovače z Kobani - Někdy zabíjím i děti