Mojmír Grygar: Budoucí válka. Záminka absolutní války

13.01.2017 13:38

Mojmír Grygar, literární teoretik a historik připravil pro web Literárních novin rozsáhlou několikadílnou úvahu a analýzu války. Dnes uvádíme její závěrečnou 18. kapitolu poznámek o fenomenologii války.

Mojmír Grygar: Budoucí válka. Záminka absolutní války
Foto: facebook.com
Popisek: Třetí světová válka, ilustrace

Jaká bude příští velká válka? Jaká bude její záminka a průběh? Zřejmě k té rozbušce nebude stačit sestřelení letadla, ať už objednaného, aby ukázalo prstem na nepřítele (malajské letadlo nad východní Ukrajinou 2014), a dokonce ani cizího bombardéru, který domácí letadla zlikvidovala v podezřelé blízkosti státní hranice (sestřelení ruského letadla 2015).

Někteří atlantičtí komentátoři dodnes litují, že Obama nevyužil vhodné příležitosti podniknout zničující letecký útok proti jednotkám Bašára al Asada, když použití chemických zbraní v roce 2013 na periferii Damašku bylo západními experty připsáno na vrub vládním jednotkám. Záminky se budou příště muset vyrábět zřejmě s větší vynalézavostí a s větším nasazením informační kampaně. Snad je to povzbuzující fakt.

Dnes už se však sotva najde někdo, kdo by pochyboval o tom, že případná válka mezi velmocemi bude vedena s použitím všech prostředků bez ohledu na mezinárodní konvence. Možnost, že při ozbrojeném střetu nedojde k nasazení atomových zbraní, je nulová – obě strany s jejich použitím počítají, a obě ze stejných důvodů  –  Američané i Rusové prohlašují, že pouze konvenční zbraně by jim nezaručily bezpečnost, ani převahu. Je sice naděje, že Trump zmírní napětí s Ruskem, ale jeho záměr zvýšit výdaje na zbrojení o 100 miliard ročně (zhruba dvanáctkrát víc než Rusko), včetně zdokonalování atomových, kybernetických, kosmických i jiných dosud neznámých zbraní, nevěstí nic dobrého. Dovolávání se účelu, který světí prostředky, ztrácí v tomto případě smysl, protože NATO si nemůže klást za cíl zničit a rozvrátit Rusko, a Putina a ani žádného jiného ruského politika zase nemůže napadnout šílená myšlenka, že válkou obnoví hranice bývalého Sovětského svazu a bloku. Tak proč se vlastně vyhrocují vzájemná podezření a agresivní postoje?

Cui bono, kdo má z toho prospěch?

Moudří lidé, jako Chomsky nebo Hawking, považují hrozbu atomové války za jedno ze tří nebezpečí, jež ohrožují existenci lidstva (tou druhou je klimatická hrozba a tou třetí prohlubující se propast mezi hrstkou bohatých a „zbytkem“ lidstva.) Snad vědomí, že absolutní atomová válka nemůže mít vítěze, bude mírnit agresivní sklony politiků a stratégů. Pozorujeme-li však extrémní jestřáby podléhající sadomasochistické vášni (senátora McCaina; některé představitele americké politiky a armády; distopisty topící se v penězích, kteří plánující radikální „pročištění“ světa; ukrajinské ultranacionalisty, nemluvě o islamistických šílencích) nemůžeme spoléhat na zdravý rozum, ani na pud sebezáchovy vštípený každému živočišnému druhu – doufejme, že i člověku.

Rovnováha sil a obsazení informačního prostoru Oliver Stone, který dobře zná mentalitu svých Pappenheimských i psychologii ruských politiků, má za to, že zárukou míru mezi oběma velmocemi je rovnováha sil. Bezpochyby je to pravda. Klade se však otázka: na jaké úrovni se má rovnováha ustálit? Dojde-li k eskalaci ve zbrojení, budou-li američtí zbrojaři a držitelé přebujelé vojenské moci nutit chudší Rusy k obnovenému závodění v nebezpečné hře s ohněm, může nastat situace známá z řeckého mýtu o Damoklovi. Proč se představitelé velmocí nedohodnou na rozumně omezené míře rovnováhy? Lidem, kteří parazitují na bohatství státu, to nebude vyhovovat. Zbrojařům vidina války jde na ruku, zvýšená produkce propagandistických kampaní, které vytvářejí a podněcují válečnou psychózu, žene vodu na jejich mlýn.

Vilém II. i Hitler věděli, že německému vojákovi se bude lépe bojovat s Rusy, bude-li přesvědčen, že proti němu stojí příslušník méněcenného, nevzdělaného, barbarského národa. Snad se vojákům NATO bude lépe útočit na Rusko, budou-li přesvědčeni, že Rusové jsou zaostalý a brutální národ a Putin je diktátor nebezpečný jako Hitler. To není jen tvrzení letáků, které se objevily za sklem některých českých obchodů a kaváren, ale doslovný výrok německého prezidenta Gaucka. Vzhledem k tomu, že byl jako chlapec vychován v prominentní nacistické rodině a že jeho otec, podezřelý ze špionáže, zmizel v ruských věznicích, zřejmě nemá zábrany, aby Hitlerovu vinu snížil srovnáním s Putinem. Ohrožoval-li Hitler ve 30. letech Evropu, jako ji ohrožuje Rusko dnes, pak to s tím nacismem nebude tak zlé.

Patří Rusko do Evropy?

Přispívá k uvolnění napětí v Evropě i u nás embargo na příznivé zprávy o Rusku? Proč se v reportážích Petry Procházkové z Ruska neobjeví jediná pozitivní zpráva? Je to opravdu země „tisíců odstínů černě“, v které se nenajde nic světlého, povzbuzujícího, nic, co by svědčilo o tom, že Rusko patří do Evropy? O tom, jak to vypadá v Americe, jsme denně informováni nejen našimi mediálními kanály, ale i záplavou hollywoodských filmů, před nimiž není v našich televizních stanicích, ani v sálech biografů úniku. (Tématem naprosté jejich většiny je násilí, hrozba, strach.) Kolik ruských filmů promítaných u nás připadne na 100 amerických? Něčím to připomíná řízenou distribuci filmů v předlistopadové éře. Vzpomínám, jak jsme tehdy hledali některé „méně vhodné“ filmy (byly mezi nimi vynikající díla Felliniho, Antonioniho i Jana Němce nebo Chytilové) v kinech na periferii nebo v okolí Prahy. Když jsem se nedávno pídil po tom, kde budu moct zhlédnout Stoneův film Snowden, uvědomil jsem si, že o tento politický film majitelé multikin neprojevili mnoho zájmu. Byl pro ně „méně vhodný“ jen z důvodů komerčních?

Iniciátoři sjednocené Evropy, kteří se po první světové válce snažili vytvořit na starém válkami ohrožovaném kontinentu podmínky pro mírové soužití všech národů, nepochybovali o tom, že Rusko patří do Evropy. Dnes se to už nezdá být tak samozřejmé. Pro některé rusofoby hranice Evropy leží mezi Ukrajinou a Ruskem. Čteme-li některé publicisty, máme dojem, že Rusko je zcela jiný svět a že jeho odlišný životní styl ohrožujezápadní civilizaci. Není to pouhá novinářská fráze, setkáváme se s ní přímo v oficiálních dokumentech americké armády a NATO. Za studené války se nebezpečí z Východu nazývalo komunismem, dnes nic podobného z Ruska nehrozí (při křtinách jeho dnešní kapitalistické transformace byly ostatně bdělé sudičky z USA), tak je nutno vytvořit jiný nebezpečný diferenciační předěl. Vracíme se k starým mýtům, zrozeným převážně v germánských lesích, o východních barbarech. Zdá se, že některým politikům v Berlíně a  Bruselu životní styl muslimů dokonce vadí méně než ten ruský. Vidí v něm prvky despotismu, nacionalismu, nesnášenlivosti. Jan Neruda před více než půldruhým stoletím psal o tom, že v carském Rusku „se škvíří otroctví ve všech formách svých“. Dnes jako by se to otroctví vtělilo do bolševictví a odtud do Putinova Ruska. Zbývá vysvětlit, jak se mohly západní mocnosti spojit se Stalinovým Ruskem v boji proti nacistickému Německu. Zbývá si přiznat, že největší tíha boje s třetí říší ležela na Rusech a ostatních národech SSSR. (Při osvobozování Plzně padl jeden voják, zatímco třeba jen v Olomouci najdete na vojenském hřbitově hroby tisíců ruských vojáků.)  Ale všechno se dá snadno zamluvit přívalem apokalyptických zpráv o Stalinově éře, o tom, jakých zvěrstev se sovětští vojáci dopouštěli na Němkách a jak se mírotvorci po válce (Stalin, Beneš, ale i Churchill) dopouštěli plánovaného vyvražďování sudetských i pobaltských nebo transylvánských Němců. (Bernd Posselt, mluvčí Sudetoněmeckých krajanských spolků, na sjezdu v Norimberku slavnostně – po kolikáté již? – mluví o válečném zločinu Čechů, v sále je přítomen jeho „krajan a kamarád“, ministr české vlády, ale neprotestuje – omlouvá se.) Tady nejde jen o přepisování vzniku, průběhu a výsledku druhé světové války, ale o kypření informační půdy pro tu možnou třetí.

Požadavkem chvíle se stává výstavba pomyslné informační zdi, která by chránila evropské země před nebezpečnou nákazou z Východu. Cenzurní úřad na ministerstvu vnitra, který nás má chránit před záludnými ruskými dezinformátory, obhospodařují naši přední „znalci Ruska“ – ministr udělal kozly zahradníky. Máme se nač těšit. Vysílá-li naše televize norský seriál o tom, jak Rusko okupovalo mírumilovnou zemi na severu, pak smyslem a efektem tohoto filmu je přilévat olej do ohně, zvyšovat válečnou hysterii. Podobnou funkci hraje i Houllebecqův román, který líčí důsledky vítězství radikálního Muslimského bratrstva v nepříliš vzdálených volbách ve Francii. Kdo tu postrkuje pomyslnou ručičku dějin k nebezpečné hodině dvanácté? Cui bono?

Přípravy na válku bez vítěze

Na otázku, jak bude vypadat příští velká válka, nedovedu odpovědět. Přesně to neví ani ideologové a stratégové, kteří ji připravují nebo se na ni chystají. Clausewitz ve svém traktátu o válce zdůraznil, že jedním ze základních vlastností války jsou frikce, nepředvídatelné faktory, které žádný stratég nemůže zahrnout do svého záměrného jednání. Nahodilosti budoucí války nelze vypočítat, ani když sestrojí v Sillicon Valley přístroje vybavené umělou inteligencí, které v lecčems překonají schopnosti lidského mozku. (Kalifornští bilionáři prý poskytli Trumpovi neomylný informační program, který byl s to pohotově reagovat na každý záchvěv nálad veřejnosti – kandidát podle toho vyrážel do útoku, měnil názory, taktizoval, až se prokličkoval k vítězství.)

Válka není hra, která se řídí přesnými pravidly. V ní se nedá prodriblovat k vítězství. Budoucí střetnutí se neomezí na jedno teritorium, rozleje se do všech stran, obranné operace se nebudou lišit od útočných, a nevím, zda bude na obou stranách dostatečné množství krytů, které by poskytly politickým a vojenským elitám bezpečné útočiště. Během studené války jeden stratég v Pentagonu uvažoval: zůstane-li po válce na bojišti víc Američanů, znamená to, že jsme vyhráli. Ale příště nepůjde o počet lidí, kteří přežijí, nýbrž o to, zda přeživší budou v zamořeném světě vůbec moct existovat. Přesto udivuje, s jakou snadností někteří lidé hovoří o válce jako o události, která jako by byla už na spadnutí, jako o hrozbě, kterou je možné zažehnat jen účinnějšími a početnějšími zbraněmi a účinnější propagační a dezinformační činností. Kdykoli narazím na tvrzení komentátorů–panikářů, že válka je už na spadnutí, že nepřítel už nás má na mušce svých atomových ramp, ptám se, jaké důvody je k tomu vedou. Varování před katastrofou, nebo přání, aby se dostavila? Připomíná se staré latinské pořekadlo – si vis pacem, para bellum, chceš-li mír, připravuj válku. Je s podivem, jak si angličtí a francouzští politici a generálové ve třicátých letech minulého století tuto poučku neosvojili, jak se zdráhali připravit se na válku (v Anglii ještě v roce 1938 Sir John Simon, kancléř pokladu, škrtl z rozpočtu na zbrojení 200 miliónů liber – požadovanou částku prý „země nemůže snést“), přestože Hitlerovo zbrojení a nacistická propaganda nevěstily nic dobrého: válka byla na spadnutí. Dnes jsme naproti tomu svědky paradoxnímu stavu, kdy se zbrojí téměř nepřetržitě a zbrojaři a generální štáby vítají každou záminku, aby z poplatníků vyždímali miliardy na své řemeslo, jehož cílem je – ničit. Ta potřeba a vášeň zbrojit je symetrická: zatímco mluvčí NATO prohlašují, že Rusko se nebezpečně blíží k hranicím NATO (svědčí o tom obsazení Krymu, Jižní Osetie a Abcházie), Rusové zase tvrdí, že vojenské základny NATO se přesouvají blíž k Rusku. Pohledem na mapu zjistíme, že ani obsazené kavkazské země, ani Krym neleží na západ od Moskvy. Posiluje-li Rusko své hranice, provádí přesuny vojsk na svém území. (Moskvu dělí od Gruzie 2 000 km, Krym 1 400 km, zatímco od polských hranic 1 000 km a od Ukrajiny pouhých 500 km. Jak daleko jsou ruské hranice od Bruselu, jak daleko je Tallin od Washingtonu? Hranice Estonska leží coby kamenem dohodil od předměstí Petěrburgu, od hlavního města USA jsou vzdáleny – 8 000 km.) Kdo se ke komu přibližuje?

Na co si máme zvyknout?

V dnešním světě už řadu let hoří válečné požáry, televize a další média přinášejí denně reportáže z bojišť, už jsme si zvykli na rozbombardovaná města, hloučky zoufalých lidí v troskách, bojovníky ověšené zbraněmi i na chirurgicky přesné zásahy dronů připomínající scény ze sci-fi filmů. Už jsme si zvykli na barbarské popravy zajatců, tisíce běženců v Německu, Itálii, Francii, na Balkáně, drásavé záběry zabitých a utonulých. Už jsme si zvykli na politiky, novináře, moderátory, vojenské a jiné odborníky, jak varují nevědomou veřejnost před zákeřným nepřítelem, jak vyzývají k bdělosti, jak volají po vyšších nákladech na zbrojení, jak zneužívají dobročinné organizace, nařizují přesuny vojsk, pořádají manévry, zakládají vojenské základny a informační centra, uvádějí atomové zbraně do pohotovosti. Už jsme si zvykli. 

Podle hrstky lidí za oponou se přesto ještě česká veřejnost nedostatečně bojí Putina a ruských vojsk, stále je ještě málo bojovná, stále v ní doutnají bacily pacifismu a míru. Z nedávno vysílaného dokumentárního filmu o bitvě u Stalingradu mně utkvěl jeden „detail“: Luftwaffe na začátku operace po celý týden posílala nad město 700 bombardérů – je možné si to představit, pane prezidente Gaucku – kazateli? Má lidský rozum vůbec nějaká měřítka, aby změřil propast hrůzy, do nichž Hitlerova agrese vrhla Evropu a svět? Neměl byste se omluvit za urážku politika, za kterým stojí přes osmdesát procent obyvatel Ruské federace? Nic naplat. V očích hlasatelů války jsme stále ještě příliš v zajetí mírových iluzí. Diplomat a bývalý šéf charitativně–výzvědné organizace to již před lety (21. 1. 2003) vyjádřil výrokem – „pacifismus se šíří jako mor“. Tento výrok by se měl, jak říká Werich, tesat, ale ne na desky cti, nýbrž hanebností.

Závěrečná poznámka

Když jsem uvažoval, čím zakončit osmnáctidílný seriál o teorii a praxi války, vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem měl před více než čtyřiceti lety s panem Jelinkem v Amersfoortu. Pan Jelinek se narodil na jižní Moravě, studoval a usadil se ve Vídni, po obsazení Rakouska německým vojskem našel útočiště v Holandsku, kde ho po okupaci v roce 1940 čekala deportace do Osvětimi, naštěstí koncentrák přežil a mohl se vrátit do Holandska, kde pracoval jako inženýr chemie ve městě, kde se narodil Mondriaan a působil architekt Rietvelt. Pan Jelinek procestoval celou Evropu, znal Ameriku, kde měl mnoho přátel, byl všestranně vzdělaný, díval se na svět kolem z odstupu. Jednou přišla řeč na válku. Bylo to v době, kdy se zdálo, že studená válka se každou chvíli změní v horkou. Ptal jsem se, co o tom soudí. Přešel do roviny filozofické úvahy: „Člověk je od přírody dravec. V některých vzácných chvílích se dovede povznést nad své druhové vymezení a stává se člověkem. Kristus dokonce dovedl vyslovit takovou drzost jako – 'milujte své nepřátele!' Nemyslel to doslova, ale jako provokaci, smysl nebývá vždy ve slovech, ale v situaci, kdy je vyslovujeme. Otázka je, zda se dravci podaří zbavit se svého pudového imperativu.“

Netušil jsem, že otázka pana Jelinka bude bezmála po půl století znovu aktuální.   

http://hungarianspectrum.org/
http://budapestbeacon.com/

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…