Všichni tzv. řečníci dali příkaz: Noste roušky. Ze začátku byly ceny roušek astronomické. Ještě dnes jsou krámky, kde se vytahují, že maj jednu roušku jen za 40 korun. Zatím to byl kšeft snů. Stejně tak namíchaná dezinfekční tinktura. Středně vzdělaný chemik to namíchal za řádově nižší cenu. V rozkazech však všichni zapomněli, nebo jim to nikdy nedošlo, jak se chovat v praxi. O tom nikdo ani nežblebt.

Praxe: Asi dvacátník (zákazník) má v lékárně sice roušku, ale jen na bradě. V tramvaji si pasažér nadzvedne roušku, do prostoru kýchne a zase si roušku nasadí. Jiný se tři stanice v tramvaji dloube prstem v nose. Nepřizpůsobiví si snad při nákupu piva nebo krabicového vína roušku vzájemě půjčují. (O generaci zpětně si prý třeba páťáci prodávali jednu veš za pět korun.)

Vzít si roušku je málo. Jednak se brzy zvlhčí potem. Potom, a to by i dnešní ministr měl už vědět, u starších lidí dochází k samovolnému slintání. Lze se přes roušku i omylem vysmrkat. Takže vzít si na nějakou cestu roušky dvě je nic moc. Umýt si ruce při příchodu z cesty je málo. Chce to umýt si i obličej. Fajn je si i vykloktat. Plně vyhoví kuchyňská sůl. Jen ne proboha sůl z lékárny! Proti nedávnu je jí v sáčku asi 10x míň a je asi 10x dražší. Zdražili asi 100x. Zdravotní výsledek je stejný.