Co se týče úpravy stanov a programu KSČM, nejedná se o nic zásadního, takže staré struktury, vedoucí stranu k zániku, se nemají čeho bát. Co mě však pobavilo, bylo opatření, kde se říká, že zrušené členství ve straně lze obnovit až po třech letech. Ústřední výbor si asi neuvědomuje, že stát se členem strany nebo z ní vystoupit není totéž jako namazat si chleba se sádlem a cibulí! Vystoupení ze strany je poměrně zásadní rozhodnutí, které v člověku zraje dlouho, a musí k němu vést poměrně zásadní důvody. Lze tedy jen stěží předpokládat, že ten, kdož ukončí členství ve straně, by se do ní chtěl po roce vrátit. S tím mám svou zkušenost a věřte mi, nebo ne, pralo se to ve mně dlouho! Mně osobně to připadá, že komunistou se člověk rodí a že toto přesvědčení přímo pramení z nutnosti přežití komunity (společnosti). Jednotlivec mnoho šancí na přežití nemá, a to jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Bohužel ideje těchto myšlenek byly a jsou zneužívány, a to lidmi, jejichž charakter je zásadním způsobem pokřiven. Pokřiven natolik, že zájmy čistě osobní překrývají zcela zájmy společenské (komunitní).

Někteří vědí, že jsem ze strany vystoupil a jsem od strany už pět let odloučen. Jsou i tací, kteří znají mé důvody vystoupení, a psal jsem o nich i veřejně. Nikdy jsem se nestyděl za to, že jsem komunista, a nestydím se ani za to, že jsem z KSČM vystoupil. Za těch pět let mě nenapadlo, že bych se do KSČM vrátil, protože se k lepšímu nezměnilo nic. Strana se totiž stále více utápí jen v pouhém žvanění a vnitřním rozkladu.