Pavel Chrastina: O neomarxismu a fabianismu

Fabiánská společnost vznikla jako hnutí a fabianismus jako teorie hlásaná skupinkou londýnských krajně levicových socialistických vizionářů už koncem 19. století. Přesněji roku 1884. Pro zajímavost uvedu stručnou charakterizaci fabianismu česko-kanadského žurnalisty Petra Adlera, jehož prapůvodní vzdělání je ekonomie: „Naprosto zpitomělý britský druh socialismu, zastánci jakéhosi nepříliš přesně definovaného druhu družstevnictví, což je jako model pro řízení státu vskutku obdivuhodné…“ Postřeh zajisté pravdivý, ale nikoli vyčerpávající. Fabianismus si zasluhuje další průzkum už jen proto, že mezi námi jako připomínka dávno zapomenutých temnot straší znovu a naplno.

Fabianisté pojmenovali své hnutí po starořímském generálovi, který se proslavil zavedením zdržovací taktiky ve 2. punské válce Říma proti Hannibalovi. Taktiky, kterou po něm převzali i další římští vojevůdci v dlouhotrvajícím konfliktu, na jehož konci bylo Kartágo zničeno. Quintus Fabius, řečený Cunctator (což znamená zpožďovač), oblehl svými legiemi nepřítele. Obležení čekali každým dnem útok a ono nic. Když už to trvalo několik měsíců, pozornost obležených přirozeně ochabla. Možná si mysleli, že už to tak bude napořád. Ovšem právě v této chvíli Fabius udeřil. A úspěšně. Tohle si dobře zapamatujte, pro správné pochopení fabianistické strategie politického boje to bude klíčové.

Zpět z temnot

První fabianisté se proklamativně zřekli Marxova požadavku nelítostného třídního boje a krvavé proletářské revoluce. Naopak, hlásali pozvolný a nenásilný přechod jako jedinou schůdnou cestu k vysněnému cíli – zavedení socialistické či komunistické rovnostářské společnosti, jak ji v 19. století chápali. V mnohých encyklopediích můžeme najít větu, která tvrdí, že fabianisté se zřekli marxismu. K tomu však v pravém smyslu toho slova nikdy nedošlo, protože konečným cílem obou doktrín je jedno a totéž. Rozdíl spočívá jen v tom, že fabianisté k tomu volí mírnější a pomalejší prostředky. I za cenu, že onen pozvolný přechod potrvá možná celá pokolení. Fabianisté se tedy zříkají marxismu jen „na oko“, aby přelstili a zmátli své konzervativní odpůrce. Šokovou terapii krvavé revoluce nahrazují taktikou, která je méně provokativní a více stravitelná pro širší veřejnost. Stále však zůstávají přesvědčenými marxisty a mají značný dopad na formování britské levicové politiky. Tam koncem 19. a počátkem 20. století ovlivňují zejména Labouristy (Stranu práce).

Mezi dvěma tucty zakladatelů fabianismu jsou jména, která nám dnes už mnoho neříkají. Jedinou výjimkou je spisovatel George Bernard Shaw. Ovšem většina těchto lidí tak jako tak končí v následujícím dvacátém století jako obdivovatelé Mussoliniho, Trockého a Stalina. Jakkoli se snažili alespoň zpočátku tvářit jako demokraté, nakonec se proměnili v zastánce různých diktatur, zapříčiněných socialistickými vizemi. Také velmi poučné.

Nesmrtelné iluze

Podívejme se, co se stalo s fabianismem po druhé světové válce. Zdá se to nemožné, ale fabianismus hladce přežívá i tohle. V období prudkého poválečného hospodářského rozvoje a prosperity západních demokracií se fabianisté stahují do poklidného závětří universit. Tam se zprvu nenápadně, ale časem čím dál tím otevřeněji, pokoušejí převychovávat své studenty v naději, že právě oni budou pokračovat v jejich představách o sociálním inženýrství. A snaží se, aby byli použitelní, až přijde ten správný čas. To však předpokládá, že po odborné stránce musela mít jejich výuka určitou úroveň. Nemohlo tedy jít o žádné diletanty, byli to ctění a vážení páni profesoři.

Klasickým příkladem je tzv. Frankfurtská škola. Vznikla jako „Institut pro sociální výzkum“ při Goetheho universitě ve Frankfurtu nad Mohanem už v polovině dvacátých let minulého století. Její zakladatelé pak prchli před Hitlerem nejprve do Ženevy, ale trvalejší útočiště jim poskytují až Spojené státy na půdě Columbijské university v New Yorku. Tři roky po skončení války se vracejí zpět do Frankfurtu, ovšem mnozí odchovanci Frankfurtské školy už na amerických, kanadských a také australských vysokých školách zůstávají. Tak se rozšiřovala a rostla obec marxisticky založených pedagogů ve stále větším počtu společensko-vědních fakult napříč celou západní akademickou obcí.

Noví levicoví „učitelé“ si berou fabianistickou metodu za svou. Působí neradikálně, beze spěchu, a hlavně nevzbuzují velkou pozornost. Jejich vliv v západním školství roste a jejich počet se zvyšuje. Postupně se tak vytváří neorganizovaná politická armáda intelektuálů, jejíž sílu a politický vliv si plně uvědomujeme až dnes. A nezáleží na tom, zda se protagonisté myšlenky modernizace marxismu hlásí k tzv. levici či pravici. Tohle zastaralé a dávno neplatné politické dělení totiž bezvadně vyhovuje snadné manipulaci s tradicionalistickou setrvačností většiny voličů. Běžný volič totiž nemá mnoho času zabývat se politikou a jejími proměnami do hloubky, a proto často u volební urny raději použije svůj volební stereotyp. Ovšemže ke své škodě, protože pravicová strana už vůbec nemusí být pravicová a tradičně levicová může být od pravé levicovosti na hony vzdálená.

Tichá proměna kádrů

Odchovanci těchto obnovitelů marxismu odcházejí z universit a bez velikého humbuku obsazují řadu v budoucnosti strategických pozic. Někteří jdou rovnou k vysokým korytům politických stran, jiní odcházejí do kariérních postů ve státních správách, kde zůstanou při troše šikovnosti „zabetonováni“ na věky. Co na tom může být divného, říkají ti, kteří jim k tomu pomáhají. Jsou přece mladí, vzdělaní a perspektivní. Právě tahle „tichá proměna kádrů“ umožnila neomarxistům získat ke konci tisíciletí rozhodující slovo v přeměně vedení, směřování, a smyslu existence celé Evropské unie. A zajímavá je i další souvislost. Přesně ve stejné době se západoevropský neomarxismus začíná přelévat do nově uvolněného prostoru. Do zemí, které byly ještě před deseti lety satelity Sovětského svazu. A dělá to už osvědčeným způsobem. První jsou na řadě humanitní obory vysokých škol, a ve chvíli dostatku marxisticky poučených pedagogů následuje školství a výchova mládeže jako celek. Tím nejvhodnějším materiálem pro ideologické vymývání mozků je odjakživa mládež, protože postrádá jakoukoli životní zkušenost. Vzpomeňme jen na Hitlerjugend, a o pár let později i na našeho Pionýra nebo ČSM a později SSM.

Co se v tzv. západoevropském politicko-hospodářském bloku tak radikálně změnilo? Téměř vše. Jak jsem už uvedl, v určitém kritickém období se Evropská unie mění na nástroj z popela vstalých marxistů a fabianistů, které zde souhrnně nazývám neomarxisty. Z původního projektu EHS (Evropského hospodářského společenství), jehož cílem bylo zajišťovat prosperitu a blahobyt signatářských států, se stal pomocí tzv. Maastrichtské smlouvy výrazně politický projekt těch, kteří ovládli unijní vedení. Hospodářská prosperita se stala pouhým prostředkem k dosažení znovuoživeného revolucionářského politického zadání. Bodem zvratu je konec komunistické hegemonie nad částí Evropy a rozpad Sovětského svazu, jinými slovy konec prvního kola studené války. Málokdo tehdy tušil, že celou západní demokracii čeká ještě obtížnější druhé kolo, a že k zásadnímu střetu dojde v už tak blízké době.

Maastricht: Evropa vzhůru nohama

Maastrichtskou smlouvu podepsaly členské státy původní evropské dvanáctky v roce 1992. Odmítlo jen Dánsko. Znamenala také přejmenování EHS na EU, ale důležité je, že díky ní dochází k prvním „úpravám“ dosavadních výsostně demokratických pravidel. Hlasovací systém ve většině řídících orgánů byl z dosavadního principu jednomyslnosti (tj. práva veta každé členské země) změněn na většinový. Počet zástupců v řídících orgánech byl stanoven lidnatostí členských zemí, takže rozhodující slovo si přivlastnily ty největší a hospodářsky nejsilnější státy. Německo, Velká Británie, Francie, a snad ještě Itálie a Španělsko. Unijní právo dostává povinnou přednost před právem jednotlivých zemí. Národy jsou v novém systému viditelně potlačeny a národní státy ztrácejí krok za krokem svou suverenitu. Mnozí kritici to ze slušnosti označují deficitem demokracie, ale ve skutečnosti jde o vážný pokus odstranit demokratický způsob řízení celého evropského společenství úplně a beze zbytku.

Vidíme, že v nové konstrukci vedení unie se ani v nejmenším nejedná o národy a jejich lid. Je to jen příprava půdy pro znovunastolení tentokrát nové formy diktatury marxistů. O průchodnost plánovaných změn se mají postarat neomarxisté na klíčových místech národních vlád členských zemí. A aby to šlo snáze a rychleji, tak především těch velkých, které neomarxisté mají, anebo si alespoň myslí, že mají, už nějakou dobu pevně ve svých rukou.

Jenže Maastrichtská smlouva byla jen počátkem projektu nových marxistů. Aby mohl být dotažen do konce, je nutné nabourávat fungující svobodu a demokracii až do úplného předefinování jejich významu. Demokracie v neomarxistickém pojetí dostává přívlastek „liberální“ či „pluralistická“, ale ve skutečnosti jde o demokracii jen pro neomarxisty a jejich spřežence. Ostatní většina má pokud možno dobrovolně zůstat „politicky korektní“, jinak řečeno má držet hubu a krok.

Tohle si také dobře pamatujeme. Komunisté nám celých čtyřicet let také vtloukali do hlav, že jejich demokracie je „demokracie lidová“ (jaký to nesmysl), anebo že „svoboda je poznaná nutnost“, atd. Lid musel být prostě zticha. „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Jaký jiný cíl může mít dnešní „politická korektnost“?

Pomaloučku, polehoučku

Jde tedy o pokus, který má zahájit likvidaci demokratických svobod a demokracie jako takové. Jak? Typicky fabianistickým způsobem, krok za krokem, čili dobře známou „salámovou“ metodou. Začnou vynucováním tzv. „politické korektnosti“. Ta vyvolá vlnu autocenzury, navodí strach lidí svobodně vyjádřit svůj názor, a odtud je už jen krůček k otevřené cenzuře, která bývá vždycky odůvodňována nějakou „vznešenou“ myšlenkou, nejlépe poukazováním na lidská práva těch, kteří vás chtějí ovládnout a podrobit. Vzpomeňme jen, kolikrát náš národ už podobnou mocenskou hru, která vždycky končí obrovským podvodem na občanech, zažil.

Další krok neomarxistů ukazuje, že konstruktéři nové Evropy na chvíli svou fabianistickou trpělivost ztratili. V roce 2004 přišli až příliš rychle s návrhem tzv. Evropské ústavy, která by znamenala okamžitou ztrátu posledních zbytků suverenity členských zemí a úplné dokončení započaté centralizace. O všech důležitých věcech by rozhodovala jediná centrála. O zahraniční politice, zahraničním obchodu, společné měně, jediné emisní bance, společné armádě, společné policii, atd. V těsném sledu by následovala ještě tvrdší likvidace soběstačnosti zemědělské výroby ve vybraných zemích a řada dalšího omezování svobodného hospodářského života. Dobrým příkladem je energetika, ale těch oblastí je mnohem víc. V neposlední řadě tu jde i o vnucená pravidla pro přijímání nelegálních imigrantů. Z národních vlád by se staly jen jakési regionální správní útvary podřízené centrále, lišící se od sebe pouze jazykem, kterým ten či onen národ hovoří. Oni snad netuší, že si tento systém ještě dobře pamatujeme z období čtyřicetileté sovětské komunistické nadvlády.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Pak přišlo první škobrtnutí. První referenda ve Francii a Nizozemsku Evropskou ústavu odmítla. Neomarxisté se na rok a půl zastavili. Po tomto varovném signálu museli najít cestu, jak dosavadní podmínku národních referend obejít. Proto jsme se rychle dočkali ve spěchu vytvořené tzv. Lisabonské smlouvy. Ta však není ničím jiným, než „překlopením“ návrhu evropské ústavy do velmi obtížně čitelných zhruba patnácti set stránek textu v naději, že si nikdo nenajde čas zabývat se tak rozsáhlým dokumentem do všech podrobností. Ale našli se i takoví, kteří si těch patnáct set stránek přečetli a dlouho odmítali takovou smlouvu podepsat. Vzpomeňme na prezidenta Václava Klause. Novinkou v Lisabonské smlouvě oproti návrhu evropské ústavy byla jen malá skulinka, pověstný článek 55, dovolující členské zemi za jistých okolností unii opustit. Obtížnost hraničící s neproveditelností průchodu touto skulinkou déle než tři roky zakoušeli Britové.

Trojští koně

Vraťme se k hlavnímu tématu, jímž je neomarxistický pokus o celkovou proměnu dosavadního světa. Vraťme se k neomarxistické revoluci, kterou někdy nazývají „Velkým přenastavením světa“ (Great Reset). Noví marxisté se podobně jako ti původní neobejdou bez dostatečně deprivované masy lidí, ochotné k radikálním změnám. Jen tak mají naději své plány provést. Potřebují náhražku Marxova proletariátu, který se jim během vývoje kapitalismu v západních demokraciích (a nejenom tam) poněkud vypařil. Než zatroubili k frontálnímu útoku, museli vyřešit základní otázku. Kde vzít onu nespokojenou masu, bez níž si jakoukoli velkou revoluci nelze představit?

Nabízelo se jediné, i když ještě nevyzkoušené řešení. Aktivovat převážně muslimské obyvatelstvo těch nejchudších afrických a některých arabských zemí, a přinutit je k masové emigraci do zemí dosud demokratického Západu. Ale jak to celé udělat? Především musí rozbít jejich země uměle vyvolanými válkami, takže ti nebožáci budou chtít odejít sami. A když nebudou, tak je najatí pašeráci „uprchlíků“ popostrčí do člunů hlavněmi samopalů. Zároveň je třeba využít, lépe řečeno zneužít, po staletí pěstovanou náboženskou povinnost každého „řádného“ muslima zúčastnit se svaté války, džihádu. Chtějí se přece dostat na kobylku demokracii tam, kde je už dobře zakořeněna. Podřídit si tu část světa, v níž vládne tzv. židovsko-křesťanská západní civilizace. A k tomu se přece hodí odvěcí zapřisáhlí nepřátelé jak Židů, tak křesťanů ze všeho nejlépe.

Utajená podpora boháčů

Islámská světovládná politická doktrína vyhovuje novým revolucionářům jak svou dobyvačností, tak i primitivní krutostí a bigotní odolností proti reformám. Lenin svého času uvažoval o použití muslimů ve své revoluci také, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. O tom existují písemné doklady. Ale proč to udělal, o tom se můžeme jen dohadovat. Možná pochopil, že proměnit muslima na bolševika je nad síly jakékoli revoluce, kdo ví. Zato nynější revolucionáři jeho dávné rozhodnutí zřejmě zhodnotili jako chybu a rozhodli se ji napravit. Ostatně, stejně neměli mnoho na výběr. Rusko a Čína jdou svými vlastními cestami, ostatní Asie a katolická Jižní Amerika se nezdají dost výbojné. Bezmála dvoumiliardová světová masa muslimů se tak stala jejich poslední reálnou nadějí.

Jenže každá legrace něco stojí. Vyvstává otázka, kdo bude tak grandiózní sociálně-inženýrský projekt, který má vyvolat novodobé stěhování národů, financovat? Proto noví marxisté zkouší opakovat dějiny. Podobně jako v Leninově případě, rozjezd revoluce mají zaplatit ti, které pak revoluce smete z povrchu zemského. Tohle je však jen povrchní odhad skutečného stavu věcí, jak uvidíme dál.

Druhou a nedílnou součástí plánu jsou tedy nejen tichý souhlas, ale především důkladná a pokud možno utajená peněžní podpora ze strany těch nejbohatších kapitalistů. Těch, kteří řídí obrovské nadnárodní společnosti usilující o hospodářskou, finanční a ve svém konci i politickou globalizaci. V té souvislosti vás jistě napadnou jména jako George Soros nebo Bill Gates a možná i jména dalších „filantropů“, kteří se do štědrého financování světového neomarxismu pustili už dávno. Máme zde jimi placené university a další instituce, vyučující v mezích a potřebách světového názoru, kterému v orwellovském „newspeaku“ (novořeči) říkají progresivní. Slovo „pokrok“ bylo odjakživa marxistickým zaklínadlem, to si také dobře pamatujeme. Kdo nebyl za komunistů pro jimi řízený tzv. pokrok, dostal nálepku zpátečníka a bylo vymalováno.

Hrstka sebevrahů

Zdá se, že této „elitě“ by svět fungující v podobě „Nového světového řádu“ (NWO) s jedinou celosvětovou vládou náramně vyhovoval. Samozřejmě pod slibem nedotknutelnosti jich samotných, vždyť oni tu změnu umožňují. Oni přece ovládají a řídí světový finanční systém, bez kterého by žádný, ani neomarxistický nový světový řád, nemohl dost dobře existovat. Homogenizovaná a nepříliš inteligentní pracovní síla jakési nové „kávové“ rasy, která by nutně vznikla díky nepřestávající imigraci z Afriky a Asie do Evropy, Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu by nepochybně optimalizovala jejich korporátní zisky. Jenže globální finance už dávno nejsou jen zásoby zlata, ale především potištěný papír. Otázkou je, zda takto uměle vytvořené peníze zmohou opravdu všechno, Ve své neutuchající hamižnosti jsou ochotní spojit se i se silami, které se jejich „světovému“ finančnímu systému nakonec vysmějí, jediným škrtem pera ho zruší a nahradí ho jiným. Třeba tím, v němž všechno patří Alláhovi.

Ostatně, i již zmiňovaný Lenin se kdysi vyjádřil, že kapitalisté prodají revolucionářům provaz, na němž je revolucionáři později oběsí, jen když za něj dostanou dobrou cenu. Nic nového pod sluncem. Co k tomu všemu ještě dodat? K slibům, že demokratické principy budou i v budoucnu dodržovány, jediné: Sliby se slibují a blázni se radují. A ještě mě napadá, že ti, kteří fabiánsky pomalu připravují zotročení lidstva další diktaturou, nemohou být doopravdy šťastní a přející lidé. Spíše se podobají nebezpečným lidským zrůdám. Lidským hyenám, kterých je nutno se zbavit.

Na závěr

Dovolte ještě malou poznámku. Britský žurnalista a politický komentátor Douglas Murray ve své knize „ Podivná smrt Evropy“, která vyšla před nedávnem i v českém překladu, považuje unijní neomarxisty a jejich přisluhovače za intelektuální elitu. V tomto ohledu se však nekonečně plete. Při bližším zkoumání zjistíme, že nejde o nic jiného než o nebezpečně škodlivý intelektuální odpad.

S přáním lepších časů

Váš Pavel Chrastina

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.