Je podivné, že se podobné historky nerodí v České republice. Že by naše morózní zapadlost sousedům ještě pořád unikala? Neuniká. Když volí Deutsche Bahn, kudy se nejrychleji dostat z Berlína do Vídně, doporučuje Čechám se vyhnout. Před rokem 1989 neměly Německo ani Rakousko pádný důvod, aby budovaly dálnice směrem k českým hranicím. Co je za nimi, je příliš nezajímalo. Když jsme se jako stát konečně hodlali rozběhnout do Evropy, napřáhla nám i ona ruce vstříc. A co my? Rakouskou dálniční nabídku necháváme plandat v příhraničním luftu, protože z jakýchsi důvodů se dálnici na moravské půdě nedaří. Neroste a neroste. Podobné pedologické podmínky stran dálnic panují zřejmě i v jižních Čechách. Před sto devadesáti lety jezdila mezi Českými Budějovicemi a Lincem koněspřežná dráha, začíná to vypadat, že se k ní vrátíme. V severočeských pohraničních horách je zase jaksi moc kluzko. Vozovka sáňkuje po svazích bohužel spíš od Drážďan než k Drážďanům. Snad bude lepší horský hřeben podkopat a ráznou čárou podetnout rychlou železnicí, pokyvují hlavami dumaví politici. I tento projekt se jistě zařadí do galerie věčných nesplněných českých snů jako třeba ten o moři a o kanálu napříč Moravou.
Že se nestaráme sami o sebe, by nemusela být zrovna charakterová vada. Prostě jsme skromní, no a co? Ale proč nejsme ohleduplní k sousedům? Jako by nám vůbec nedocházelo, že nejsme sami, že naše luhy leží v prostoru, který by měl sousedy spojovat, přes který by se bez potíží mělo dostat z Varšavy do Vídně třeba. Mluvit u nás o odpovědnosti za to, jak vypadá a funguje Evropa, je považováno za slaboduchý idealismus, jenž by se měl léčit. Úspěšně se nám daří dospívat do stavu, abychom byli stále silněji vnímáni jako jakýsi temný flek na mapě, kterému je dobré se vyhnout, pokud nechcete riskovat nepohodlí, nevraživou neochotu a pokud se nechcete nechat okrádat ve směnárnách při konverzi eur na koruny a po pár kilometrech zase zpátky, pokud nemáte nervy na zdivočelé řidiče a pokud nesnášíte neustálý souboj palubní navigace v autě s rafinovaně klamavými ukazateli podél silnic. Ne, nemusíme se bát žádných vln migrantů. Moc dobře se o nás ví, co jsme zač.
Bohužel nejsme s to poodstoupit od všedního provozu a zvednout hlavu ne v pýše, ale v tiché pokorné hrdosti na to, že je nám přáno účastnit se unikátní historické transformace. Jsme součástí bezprecedentního projektu, kdy se půl miliardy lidí dobrovolně rozhodlo společně vytvořit větší, bezpečnější a bohatší společnost. Na území Evropské unie se na rozdíl od mnoha oblastí na zeměkouli neválčí už sedm desítek let. Řekněte mi, proč se to někomu nelíbí?
Petr Bílek
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
