Je podivné, že se necítím o nic chytřejší a duševně bohatší než před rokem. Můj mozek je asi něco na způsob kachního peří, všechno po něm steče a nezanechá stop. Nebo si třeba vybírám nevhodné publikace, a tudíž se míjím s hlubokým smyslem literatury. Kdejaký slavnostní řečník snese přece hravě desítky vět o nezastupitelnosti, krásotvorbě a morální výchovnosti psaného slova, a přitom nevezme knížku do ruky, jak je rok dlouhý. Proč se to nedaří mně?

Asi proto, že nemám rád žvýkačky, pohádky a kopie. Žiju v obtížném přesvědčení, že když člověk sděluje, natož písemně, měl by sdělovat to, co za něj nikdo neudělá. Co nebylo ještě sděleno, co ví jen on, co nevědí všichni. Čtu-li ovšem dnešní český tisk a většinu nových českých krásných knih, mívám pocit, že se mýlím, že tomu tak není, že psát se má výhradně to, co vědí všichni. Náruč všeobecného souhlasu zaslepuje, omamuje, slast vede k extázi ztotožnění, poskytuje nehmotný bonus sebezvýznamnění. Stačí si vybrat tu stranu, ke které by se vám líbilo patřit, protože vždy jsou aspoň dvě strany, jako je ano proti ne, a nahodit dikci, jež je tam právě v módě.