S Velkou francouzskou revolucí se to má v českém povědomí jako s husitstvím. Jedněm se podobně jako naše šest set let stará občanská válka asociuje hlavně s gilotinou, mordováním, královraždou, loupením, uchvacováním majetků a dobyvačnou válkou Napoleonovou, která stála Evropu miliony mrtvých, zkrátka vévodí této představě všechny negativní náležitosti revolučního aktu destrukce. Za původce a viníky této zkázy se dnešním konzervativcům jeví bez zaváhání encyklopedisté se svým důrazem na nárok rozumu organizovat lidskou společnost a Jean Jacques Rousseau se svým přesvědčením, že člověk je od přírody dobrý a svobodný.
Skutečnost, že okamžik výtrysku hněvu neprivilegovaných vrstev společnosti se stal posléze státním svátkem Francouzské republiky, je i dnes pro mnohé dokladem myšlenkové zvrácenosti, na níž si přehlíživé francouzské intelektuální elity tak pyšně zakládají. Za tímto komplexem představ je možné hledat důvody přecitlivělých alergických reakcí některých českých politiků, když mají naslouchat, jak si prezident Macron sní o budoucnosti Evropské unie.
Tak jednoduché to ovšem není. Velká francouzská revoluce znamenala v konečném důsledku radikální oddělení náboženství od státních mocenských struktur a rozdělení obrovských klášterních a prelátských majetků. Z Napoleonovy iniciativy se časem vyvinul první ucelený právní systém, který vnášel do vztahu státu a občana prvek přísné legality a omezoval libovůli moci. Code civil se stal vzorem pro úpravu občanských poměrů a veřejných institucí v mnoha evropských zemích. Institucionální přestavba francouzské státní správy trvala pak ještě celé století, ale nelze si ji představit bez právních názorů vzešlých z revolučních křečí.
Americký politolog Francis Fukuyama napsal: „Napoleon při zpětné bilanci po své porážce u Waterloo prohlásil, že Code civil představuje větší vítězství, než které kdy vybojoval na bitevním poli, a v mnoha ohledech měl pravdu.“ Takže to zopakujme: občanský zákoník a moderní byrokratický stát jsou dva nesporné úspěchy Velké francouzské revoluce. Může proti tomu něco podstatného namítat současný rozumný demokraticky naladěný politik? Může. U nás se namítá často, jen aby se namítalo.
V desetiletích po pádu Bastily se ukázala ještě jedna důležitá věc. Systém vzdělávání není prioritně jednou z oblastí ekonomiky, ani jen záležitostí privátního zušlechťování osobnosti. Požadavky na vzdělání nediktuje žádný trh, ani trh práce. Vzdělávání je věc politická. Dobré vzdělání občanů je předpokladem kvalitního fungování státu, společnosti a demokracie. Zajistit obyvatelstvu možnost kvalitního vzdělání je prvořadou a existenčně základní povinností státu. Revoluční vláda tak hned v prvních letech svého fungování založila ve Francii několik elitních škol pro technické obory i státní správu, které působí v podstatě dodnes jako zásobárny vysoce kvalifikovaných kádrů, viz École normale supérieure a posléze École nationale d'administration (ENA), kterou absolvoval právě Emmanuel Macron.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
