Mluví lord se svým komorníkem.
„Jean, prý se zítra ženíš.“
„To je pravda, sire.“
„A koho si bereš?“
„Našeho zahradníka.“
„Ale fuj, Jean, vždyť je to komunista.“

Kdybych byl komunistou já, měl bych z takového vtipu velikou radost. Protože ukazuje, že „komunista“ je to první, co člověku naskočí, když pomyslí na něco skandálního. Na něco, co zcela stávající rozbíjí společensko-ekonomický řád. A také na něco, čeho je důvod se bát. Komunisté nejsou neškodní blázni, komunisté ohrožují celý stávající systém panství.

Domestikace strašidla Jenže on je to vtip hodně starý. Vyprávěl se už za mého dětství a nejspíš bychom jej dokázali vystopovat až někam do meziválečného období. Do doby, kdy komunismus byl opravdu tím strašidlem, které obcházelo kolem.

Dnes není na komunismu nic skandálního. Žádná maminka neupadá do mdlob, když se dozví, že její dceru si namluvil komunista. Žádný ředitel podniku nemá problémy, když se provalí, že zaměstnává komunisty. Žádnou mediální hvězdu nepoškodí komunistické mládí.

Komunisté přestali být hrůzostrašní. Jsou součástí systému. Proces ochočení komunistů byl paradoxně dokončen právě v době, kdy se mohou cítit triumfálně a kdy mají nejméně důvodů přistupovat na jakékoliv kompromisy.