K historickým událostem můžeme přistupovat mnoha způsoby. Třeba tak, že řešíme nějaký současný spor a zmínka o dějinách je jenom záminku, jak zaútočit na současného protivníka. Ty samotné dějiny nás vlastně moc nezajímají. Čím méně o nich víme, tím lépe.

Nebo se můžeme pokusit o hlubší pochopení, co se vlastně stalo a vyvodit z toho nějaké pravidlo či poučení platné i pro nás.

Tak je to i s případem Milady Horákové. Můžeme k celému případu přistoupit primitivním zjednodušujícím způsobem, naučit se pár snadných sloganů a promítnout je na některé domy. A doufat, že se poměry neotočí – potom by se na jiné domy promítaly privatizační seznamy nebo seznamy obětí agrese proti Srbsku. Připomínka Milady Horákové slouží vlastně jen k tomu, aby dnešní neobolševici mohli jednat dost brutálně a bezohledně. Vybudíme se vzpomínkou a ztratíme ohledy. Je symbolické, že den před výročím bylo oznámeno, že čeští policisté budou propátrávat soukromé diskuze, jestli si snad občané nesdělují špatné názory.

Nebo můžeme zahodit zjednodušující brýle, otevřít obtížné otázky, a pokusit se něco pochopit.

Je nesporné, že komunistický režim projevil při zacházení s Miladou Horákovou zbytečnou krutost, tupou brutalitu a neuvěřitelnou hloupost. Jediným výsledkem procesu bylo vytvoření mučednice z ženy, jejíž jméno by dnes nikdo neznal, a o které vlastně nevíme nic jiného než gigantické kariérové ambice. Komunisté to absolutně neměli zapotřebí. Jejich režim se těšil dostatečné lidové podpoře, a zahraniční situace rozhodně nebyla nakloněna intervenci proti režimu. Hrálo se spíš o to, jestli se k východnímu bloku nepřikloní i další státy západní Evropy.